JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2720/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.

a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců

a) J. K., b) R. K., c) H. D., d) M. R., e) V. P.,

f) J. H., a g) J. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému m. N., zastoupenému advokátem, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 1346/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008, č. j. 24 Co 412/2006-348, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008, č. j. 24 Co 412/2006-348, se v potvrzující části výroku I., v navazujících výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu a ve výroku o soudním poplatku zrušuje a věc se ve stejném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se v souzeném sporu podle konečného (upřesněného a doplněného) žalobního návrhu (č.l. 245) domáhali, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jim částku v celkové výši 362.980,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný se měl bezdůvodně obohatit na úkor žalobců, neboť bez právního důvodu po dobu 2,123 roku užíval nemovitosti žalobců, a to konkrétně pozemek parc. č. 331/1 v k. ú. N. o celkové výměře 1383 m2 (z toho 502 m2 tvořil zastavěný pozemek a 881 m2 nezastavěný stavební pozemek) a dále sklepy, půdu a místnosti strojovny a vodárny o celkové výměře 269 m2. Výše bezdůvodného obohacení byla vyčíslena podle obvyklé ceny nájmu, tedy celkem 220.208,- Kč za zastavěný a nezastavěný pozemek a dále 142.772,- Kč za sklepy, půdu a místnosti strojovny a vodárny (dále též „vedlejší prostory“). Žalovaný se měl takto obohatit v souvislosti s nájmem nebytových prostor v domě č. p. 244, v k. ú. N.

Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 27. 2. 2006, č. j. 6 C 1346/2003-278, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku v celkové výši 140.277,- Kč podle výše jejich spoluvlastnických podílů na dotčených nemovitostech s 15% úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 1999 do zaplacení (výrok I.). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu ve výši 222.703,- Kč s 16% úrokem z prodlení ročně od 31. 12. 1998 do zaplacení a ve zbytku příslušenství (výrok II.). Konečně soud prvního stupně rozhodl

i o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V. a VI.).

Žalobci (a jejich právní předchůdci) byli od 30. 9. 1994 na základě rozhodnutí pozemkového úřadu spoluvlastníky výše specifikovaných nemovitostí. Od tohoto okamžiku žalovaný užíval tyto nemovitosti bez právního důvodu, neboť vlastnické právo k ní pozbyl. Nárok žalobců pak není promlčen v období počínaje dva roky před podáním žaloby (tj. od 16. 11. 1996) do 31. 12. 1998, kdy byly nemovitosti žalovaným vyklizeny a předány žalobcům. Objektivní promlčecí doba běžela ode dne následujícího po dni, kdy byly nemovitosti žalobcům rozhodnutím pozemkového úřadu vydány, tj. od 1. 10. 1994. Tato doba pokračovala až do 31. 12. 1998, kdy byly nemovitosti vyklizeny. Objektivní promlčecí lhůta tak skončila dne 1. 1. 2002 a žalobci se dozvěděli o rozsahu penězi vyčísleného bezdůvodného obohacení zpětně z užívání pozemku až ze znaleckého posudku dne 28. 3. 2001 a nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení uplatnili u jednání dne 27. 6. 2001. Nárok žalobců tak není promlčen. Žalovaný užíval nemovitosti jako jeden funkční celek, a nemohl tedy užívat dům samostatně, aniž by měl přístup přes nezastavěnou část pozemku k domu. Žalovaný tedy bezdůvodně užíval i nezastavěnou část stavebního pozemku o výměře 881 m2. Soud prvního stupně proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 140.277,- Kč odpovídající podle znaleckého posudku obvyklému nájemnému (75,- Kč za m2 a rok) a době, po níž žalovaný tuto část bezdůvodně užíval (tedy 2,123 roku). Žalobu co do zbývající částky (227.703,- Kč) soud prvního stupně zamítl, neboť žalovaný platil dle rozhodnutí okresního úřadu za užívání nebytových prostor a v tomto nájemném se promítlo i užívání domem zastavěného pozemku.

Odvolací soud k odvolání jak žalobců tak i žalovaného potvrdil výrok

I. rozsudku soudu prvního stupně a změnil jej pouze v části týkající se příslušenství žalobcům přisouzených částek tak, že žalobu zamítl v části úroků z prodlení ve výši 3 % od 10. 4. 1999 do zaplacení a ve výši 15% od 1. 1. 1999 do 9. 4. 1999 (výrok I.). Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci a) a b) každému po 415,80 Kč, žalobkyni c) 831,60 Kč

a žalobcům d), e), f) a g) každému po 207,90 Kč s 12% úrokem z prodlení od 10. 4. 1999 do zaplacení. Jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Odvolací soud dále ve výrocích III. až VII. rozhodl o nákladech řízení

a o hrazení soudního poplatku.

Odvolací soud uzavřel, že otázka námitky promlčení vznesené žalovaným již byla vyřešena v předchozím řízení u soudu prvního a druhého stupně s tím, že žaloba byla podána dne 16. 11. 1998 a subjektivní dvouletá promlčecí doba počala běžet dnem 30. 9. 1994. Žalobci totiž již tohoto dne věděli, kdo a v jakém rozsahu bez právního důvodu užívá jejich nemovitost. Doba, za níž není právo promlčeno a za kterou žalobci měli právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání prostor v domě č. p. 244, byla od 16. 11. 1996 do 31. 12. 1998, kdy žalovaný nemovitost vyklidil, tj. 2,123 roku. Za užívání nebytových prostor v označeném domě o celkové výměře 132 m2 žalovaný žalobcům v průběhu sporu zaplatil. S touto částkou se žalobci spokojili a další částku nepožadovali.

Jiná však byla situace ohledně tzv. vedlejších prostor (tzn. sklepy, půda

a místnosti strojovny a vodárny). Žalovaný tyto prostory rovněž užíval jako technické zázemí pro provozované bytové a nebytové prostory. Ze znaleckého posudku lze stanovit cenu obvyklou za jejich užívání ve výši 250,- Kč za m2 a rok. Tato částka tedy představuje celkem 142.772,- Kč. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně přiznal pouze částku ve výši 140.277,- Kč, odvolací soud tento výrok potvrdil a rozdíl částek (celkově 2.495,- Kč) přiznal ve výroku II. svého rozhodnutí. Co se týče úroku z prodlení z takto přiznaných částek, vycházel odvolací soud z toho, že rozhodujícím pro určení počátku prodlení žalovaného je v daném případě den, kdy žalovanému byla doručena žaloba (tj. 9. 4. 1999). Splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení nastala dnem 10. 4. 1999 a dnem následujícím se žalovaný mohl dostat do prodlení. Od tohoto okamžiku byl žalovaný v prodlení a podle § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. činil úrok z prodlení 12%.

Odvolací soud se dále zabýval tím, v jakém rozsahu došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného v souvislosti s užíváním pozemku p. č. 331/1 v k. ú. N. Pokud jde o zastavěnou plochu o výměře 502 m2, dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že nájemné za tento pozemek bylo zahrnuto již v nájemném za užívání budovy na tomto pozemku stojící, přičemž tento nárok byl navíc již promlčen. Nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nezastavěné části pozemku o celkové výměře 881 m2 žalovaným byl taktéž promlčen a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu v této části (tj. v částce 140.277,- Kč) zamítl. Žalobci totiž v žalobě podané dne 16. 11. 1998 uplatnili pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti č. p. 244 bez požadavku náhrady za užívání pozemků. Znaleckým posudkem byla stanovena i obvyklá cena nájmu za užívání pozemku, a to v částce 75,- Kč za m2 a rok. V návaznosti na tento znalecký posudek žalobci dne 27. 6. 2001 rozšířili svůj žalobní návrh i o částku odpovídající ceně nájmu za užívání dotčeného pozemku. Žalobci však již od vydání nemovitosti věděli, kdo tuto jejich nemovitost užívá bez právního důvodu, a proto subjektivní promlčecí lhůta uplynula dnem 27. 6. 1999.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s tím, že je přípustné podle

§ 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Důvodnost dovolání spatřuje v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a taktéž že vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud „zmateně“ uvádí, že soud prvního stupně správně zamítl žalobu za užívání nezastavěného pozemku v částce 140.277,- Kč, ačkoliv pravdou je pravý opak. Přiznání nároku z bezdůvodného obohacení za užívání tzv. vedlejších prostor (či jinak technického zázemí) pokládá žalovaný za nesprávné. Krajský soud opřel své rozhodnutí o důkazy, jež provedl sám v jiném senátním složení, a to o účastnickou výpověď J. K. a svědeckou výpověď JUDr. Š., dcery jedné ze žalobkyň. Odvolací soud zejména porušil § 213b odst. 1 o. s. ř., přičemž „odvolatel nebyl řádně poučen okresním soudem jak podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., tak ani podle § 119a odst. 1 o. s. ř.“ Nesprávný právní názor odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že tzv. technické zázemí (jako je uhelna, strojovna, vodárna) slouží a je nutné k provozování bytových jednotek a nebytových prostor, a jejich užívání je tak zahrnuto v nájemném za bytové jednotky a nebytové prostory. Nemůže být proto požadováno samostatně. Nebylo přitom ani prokázáno, že by žalovaný užíval půdu, přičemž dovolatel poukazuje na rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 9. 1999, č. j. 16/61777/99/N-8, v němž se ministerstvo vypořádalo s námitkami žalobců, a dne 23. 9. 1999 za účasti zástupce žalobců provedlo prohlídku na místě samém a dospělo k závěru, že v domě nejsou žádné další prostory, které by bylo možno považovat za nebytové a které by bylo možno komerčně využít. Žalobci v řízení před soudem prvního stupně neprokázali, že žalovaný tyto prostory užíval, a to přesto, že byli soudem náležitě poučeni. Přesto je odvolací soud vyzval, aby konkretizovali svá tvrzení ohledně užívání těchto prostor žalovaným a na základě tvrzení jimi poskytnutých byl vyslechnut právě žalobce J. K. a svědkyně JUDr. Š., která v řízení vystupovala jako obecný zmocněnec jedné ze žalobkyň. Tato výpověď byla v rozporu s objektivními důkazy, a to zejména s rozhodnutím Ministerstva financí, z něhož vyplývá, že žalobci v odvolacím řízení proti rozhodnutí Okresního úřadu v Nymburce tvrdili, že půda byla užívána nájemníky, nikoliv žalovaným.

Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z obsahu jeho dovolání je přitom zřejmé, že napadá pouze část výroků rozsudku krajského soudu o věci samé, kterou bylo žalobě v konečném výsledku vyhověno.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Co do měnící a vyhovující části výroku II. je však dovolání nepřípustné, neboť v ní nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění přesahujícím částku 20.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a proto je Nejvyšší soud ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.

Dovolání je pak přípustné pouze do potvrzující části výroku I., a to podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Odvolací soud totiž na základě shodně zjištěného skutkového stavu dospěl k odlišnému vymezení obsahu práv

a povinností účastníků řízení, když právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nezastavěné části pozemku parc. č. 331/1 v k. ú. Nymburk o výměře 881 m2 považoval za promlčené, zatímco soud prvního stupně postupoval zcela odlišně, když nárok vyplývající z takto získaného bezdůvodného obohacení žalovaného v celkové částce 140.277,- Kč žalobcům přiznal. Naopak soud odvolací přisoudil žalobcům nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání tzv. vedlejších prostor v domě č. p. 244 v k. ú. Nymburk o celkové výměře 269 m2, v celkové výši 142.772,- Kč, ačkoliv soud prvního stupně tento nárok žalobcům nepřiznal, byť z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zřetelné z jakého důvodu (zřejmě však proto, že i tyto prostory považoval soud prvního stupně za předmět nájemního vztahu, a k bezdůvodnému obohacení tak z jeho pohledu v tomto případě nedošlo). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že pro posouzení toho, zda je rozsudek soudu odvolacího rozsudkem měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 9, ročník 99, pod č. R 52/1999).

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Sám dovolatel v tomto ohledu namítá, že „odvolací soud zmateně uvádí, že soud prvního stupně správně zamítl žalobu za užívání nezastavěného pozemku v částce 140.277,- Kč, ačkoliv pravdou je pravý opak.“

Odvolací soud doplnil dokazování na návrh žalobců, a postupoval tak v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř., neboť kterak výslovně uvedl, dospěl ke shodnému skutkovému stavu jako soud prvního stupně. Vzápětí se však od této deklarace odchýlil, když na rozdíl od soudu prvního stupně považoval právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nezastavěné části pozemku žalovaným za promlčené (a tudíž soudně nevymahatelné) a naopak nárok za (bezdůvodné) užívání tzv. vedlejších prostor přiznal. Přitom zcela evidentně odvolací soud vycházel z mylné interpretace rozsudku soudu prvního stupně.

Je však otázkou, zda se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, a tím i od jeho právního posouzení nebo dospěl ke stejným skutkovým i právním závěrům (jak výslovně uvádí) s tím, že v odůvodnění svého rozhodnutí se dopustil prostého přepsání či přehlédnutí. Z dovoláním napadeného rozhodnutí (resp. z jeho odůvodnění) nicméně nelze zjistit, proč odvolací soud postupoval tak, jak postupoval a z jakého důvodu se odchýlil od skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně. To zejména proto, že sám odvolací soud nepovažoval své vlastní hodnocení souzeného sporu za odlišné od posouzení soudu prvního stupně, a to jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní.

Z výše vyložených důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, a z toho důvodu odvolací řízení za zatížené vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto napadený rozsudek za postupu podle

§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. v označeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení. V něm si odvolací soud zejména ujasní, zda a případně z jakého důvodu se odchýlil od skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně a dále řádně odůvodní svůj právní náhled na posouzení věci.

S ohledem na výše uvedené bylo předčasné zabývat se dalšími dovolacími důvody uplatněnými žalovaným.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud

v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. května 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 06. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč