JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2712/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. C., zastoupené advokátem, proti žalované O. z. s. Z., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 381.183,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 229/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2008, č. j. 8 Co 20/2008-156, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 30. 6. 2003 u Okresního soudu v Opavě domáhala se žalobkyně zaplacení částky 381.183,20 Kč s příslušenstvím.

Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, č. j. 7 C 229/2003-132, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 7. 1995 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně B. G. s žalovanou smlouvu označenou jako nájemní smlouva, jejímž předmětem byly jednak nemovitosti ve smlouvě blíže specifikované, jednak krmiva, steliva, osiva a sadba, hnojiva, mrtvý a živý inventář, vše v hodnotách blíže uvedených v článku I. této smlouvy. Dále vzal za prokázané, že pro případ ukončení shora uvedené smlouvy se v bodu VI. účastníci dohodli na jejím vypořádání. Též zjistil, že dne 26. 7. 1995 účastníci uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek s tím, že podle bodu I. oprávněná osoba B. G. má vůči S. s. V. právo na náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář, jakož i zásob podle § 20 zákona č. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě“), přičemž byla vypočtena náhrada za odňatý mrtvý a živý inventář včetně osiv, krmiv, hnojiv a steliv. Též vzal za prokázané, že touto smlouvou postoupila B. G. svou pohledávku z titulu náhrad za vnesený živý a mrtvý inventář a zásoby žalované, a to bezúplatně. Dále zjistil, že dohodu o vydání náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby již uzavřela žalovaná se Z. p. R., s.p., přičemž žalovaná tak převzala majetek, na který měla nárok nejen B. G., jak vyplývá z dohody o vydání náhrady ze dne 4. 9. 1997, ale též jiné oprávněné osoby podle § 20 odst. 3 zákona o půdě a výše náhrad byla vypočtena podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb. Též zjistil, že restituční pohledávku ve výši žalované částky zdědila M. C.. Věc posoudil ve smyslu § 35 odst. 1, 37 odst. 1 o. z., 39 o. z., § 491 odst. 1 o. z. a § 517 odst. 1,2 o. z. a § 33a odst. 1 zákona o půdě. Zaujal názor, že právní předchůdkyně žalobkyně byla osobou oprávněnou požadovat vydání majetku a žalovaná byla subjektem k vydání povinným, proto je evidentní, že v tomto řízení uplatnila žalobkyně vůči žalované restituční pohledávku, kterou v průběhu řízení žalovaná ani nezpochybnila a byla ji připravena vyrovnat pouze v naturální formě. Ohledně postupní smlouvy ze dne 26. 7. 1995 soud prvního stupně dovodil, že se jedná o smlouvu neplatnou. Dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo ani k promlčení nároku žalobkyně.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne ze dne 8. 2. 2008, č. j. 8 Co 20/2008-156, rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 102.446,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 2003 do zaplacení, a ohledně částky 278.737,20 s 3,5 % úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2003 do zaplacení, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v této části zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Odvolací soud dovodil, že matka žalobkyně měla restituční nárok a byla oprávněnou osobou ve smyslu § 20 odst. 1,2 zákona o půdě, přičemž povinnou osobou byla osoba odlišná od žalované, když povinnou osobou byl S. s. V., potažmo jeho právní nástupce Z. p. R. s. p. Podle odvolacího soudu se nejedná o nájemní smlouvu ve smyslu § 663 o.z., nýbrž je nutno ji posuzovat jako smlouvu inominátní ve smyslu § 51 o. z. Zaujal názor, že žalobkyně má nárok pouze na finanční náhradu za mrtvý inventář ve výši 102.466,- Kč a nemá již nárok na vypořádání finanční náhrady za živý inventář, neboť na tento by měla nárok pouze v případě, že by naturální vypořádání nebylo možné. Dále vyslovil, že v daném případě žalovaná není povinnou osobou ve smyslu zákona o půdě, proto nevypořádává restituční nárok podle § 20 zákona o půdě. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 26. 7. 1995 je neplatná podle § 39 o. z., neboť se příčí dobrým mravům s ohledem na okolnosti, za nichž byla uzavřena. Ohledně pasivní věcné legitimace žalované vyslovil, že by nebyla dána v případě, pokud by se žalobkyně domáhala vypořádání restitučního nároku vůči žalované, která však nepřevzala závazek povinné osoby podle § 531 o. z. Dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na plnění je dán z platné smlouvy, přičemž tento nárok se nepromlčel, neboť žalovaná měla plnit do 3 měsíců od skončení nájmu, tedy do 31. 12. 2002. Věc posoudil ve smyslu § 101 o. z. s tím, že promlčecí doba je tříletá a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Vyslovil, že promlčecí doba tak počala běžet dnem následujícím po 31. 12. 2002 a uplynula by 31. 12. 2005. Podle odvolacího soudu žaloba byla podána včas, neboť byla podána dne 30. 6. 2003. Ohledně úroku z prodlení vyslovil, že žalovaná je od 1. 1. 2003 v souladu s § 517 odst. 1 o.z. v prodlení, přičemž výše úroku z prodlení činila k 1. 1. 2003 3,5 % ročně.

Proti uvedenému rozsudku (části výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně odvolacího soudu) podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně vyhodnotil nejen skutkové okolnosti, ale i zásadní právní závěry odvolacího soudu jsou nesprávné. Podle obsahu dovolání tvrdila zřejmě existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. Namítala, že odvolací soud vyslovil závazný právní názor až ve svém druhém rozhodnutí, v němž dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná podle § 39 o. z., neboť se příčí dobrým mravům. Vytýkala odvolacímu soudu, že nehodnotil důkazy ve všech souvislostech a přestože smlouvu nazvanou jako nájemní smlouva ze dne 26. 7. 1995 hodnotil jako smlouvu nepojmenovanou, provedl její zcela nesprávný výklad a nesprávně vyložil záměry účastníků, z důvodu kterého byla tato smlouva i uzavřena. Poukazovala na skutečnost, že žalovaná skutečně převzala majetek, hospodařila s ním a převzala také závazek, že v případě ukončení nájemní smlouvy se s žalobkyní vypořádá. Vytýkala odvolacímu soudu, že dospěl k nelogickému závěru, že žalobkyni náleží finanční náhrada pouze za mrtvý inventář v hodnotě 102.446,- Kč, přičemž se nezabýval tím, zda se žalobkyně může vypořádat naturálně. Podle dovolatelky odvolací soud nejenže nevykládá obsah nájemní smlouvy ze dne 26. 7. 1995 ve všech souvislostech, ale též si ve svých závěrech odporuje. Podle dovolatelky finanční vyrovnání musí náležet i k částce 140.410,- Kč a mělo by přicházet v úvahu i ohledně živého inventáře. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti části výroku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně odvolacího soudu rozhodnutí odvolacího soudu. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.

Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

O žádný z těchto případů v této věci nejde.

Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§ 211 o. s. ř.). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nepostačuje. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému závěru právně významnému v této věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak není v této věci dán.

Výkladová pravidla pro právní úkon stanoví zejména § 35 o. z. Podle odst. 1 tohoto ustanovení je možné brát v úvahu vedle výslovného projevu vůle též okolnosti nevzbuzující pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Jazykový projev aktéra právního úkonu musí být v souladu s jeho vůlí (odst. 2 téhož ustanovení).

Dovolací soud je toho názoru, že interpretace smluvních projevů stran, jak ji provedl odvolací soud, obstojí, neboť v projednávané věci z článku VI. předmětné smlouvy je zřejmé, že strany si dohodly způsob vypořádání ohledně živého a mrtvého inventáře. Odvolací soud tak správně dovodil, že žalobkyně má nárok pouze na finanční vypořádání pouze ohledně mrtvého inventáře, tedy na zaplacení částky 102.446,- Kč.

V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o.s.ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. srpna 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 13. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin