JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2669/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce O. s. p. z. a v. – A. s. o. České republiky, zastoupeného advokátem, proti žalované Z. o. O. s. K. S., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 336/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. března 2006, č. j. 24 Co 452/2005-153, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.039,- Kč, k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem uvedeným ve výroku rozhodnutí. Dle názoru odvolacího soudu se evidencí stanov odborové organizace u Ministerstva vnitra stávají tyto stanovy závaznými a závazně také upravují otázky, které zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 83/1990 Sb.“) stanovám svěřuje; stanovy tudíž nemají povahu soukromé listiny. Pokud jsou v ustanovení § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb. obsažena ustanovení o organizačních jednotkách, vyplývá z toho jednoznačně, že právě a jedině stanovy upravují vnitřní strukturu a postavení jednotek této struktury, včetně jejich právní subjektivity. Stanovy žalobce rozlišují toliko dva způsoby zániku základních organizací jakožto organizačních jednotek žalobce, a to jednak zánik organizační jednotky transformací do jiné organizační jednotky v rámci žalobce a jednak zánik organizační jednotky bez transformace, kdy se jejím právním nástupcem podle stanov stává žalobce sám. Pokud tedy byla organizační jednotka v rámci struktury žalobce rozhodnutím členské schůze ze dne 4. června 2003 zrušena a její členové poté založili žalovanou jakožto novou organizační jednotku registrovanou u jiného odborového svazu, musela původní organizační jednotka zaniknout bez transformace a její veškerý majetek – včetně sporných nemovitostí – přešel na právního nástupce, kterým je žalobce. Odvolací soud také poukázal na relevantní judikaturu dovolacího a Ústavního soudu.

Žalovaná namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. S poukazem na genezi nástupnictví odborových svazů vzniklých na platformě Revolučního odborového hnutí uvádí, že původní stanovy žalobce přijaté v roce 1990 výslovně uznávaly vlastnické právo základních organizací k tomu majetku, se kterým tyto hospodařily dle zásad přijatých členskou schůzí. Postupem však docházelo k úpravám stanov žalobce tak, že bylo postavení základních organizací oslabováno a možnost dispozice s jejich vlastním majetkem omezována. Je proto toho názoru, že obsah stanov nemůže být v rozporu se zákonem a ani ústavními principy České republiky. Uplatnění práva svobodně se sdružovat nemůže mít za následek ztrátu vlastnického práva, ať již je úprava stanov žalobce jakákoliv, neboť by se jednalo o vyvlastnění, které je však možné jen výjimečně a pouze za podmínek stanovených zákonem. Rozhodla-li se žalovaná svobodně stát se organizační jednotkou jiného odborového svazu, pak nemohla pozbýt vlastnické právo k nemovitostem, neboť obsah stanov nemůže být nabývacím titulem ke vzniku vlastnického práva žalobce.

Žalobce ve vyjádření uvedl, že dovolací tvrzení pokládá za čistě účelová a zkreslující. Odborové organizace v rámci Odborového svazu neměly nikdy vlastnické právo k nemovitostem (jednalo se o právo hospodaření), navíc po roce 1990 musel veškerá nakládání s majetkem odsouhlasit Odborový svaz s tím, že podle stanov při ukončení členství tento majetek přechází zpět na Odborový svaz. Aby nedocházelo k zcizování majetku, přistoupil žalobce v roce 1991 k omezení možnosti nakládat s majetkem. Závěrem žalobce zdůraznil, že žalovaná nikdy jí namítanou rozpornost stanov s právními předpisy žádným ze zákonných způsobů neuplatnila. Žalobce proto považuje rozsudek odvolacího soudu za zcela správný.

Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Jelikož existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu pojící se k povaze stanov Odborového svazu ve vztahu k majetku zanikající organizační jednotky - odborové organizace.

Jak poukázal odvolací soud, otázkou případného majetkového vypořádání vystupující organizační jednotky sdružení se dovolací soud již vypořádal ve svém rozsudku ze dne 26. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 2641/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8/2002, pod poř. č. 142. Dovolací soud zde připomněl, že zákon č. 83/1990 Sb. neupravuje způsob vzniku nového občanského sdružení na personální či majetkové základně, již představuje dosavadní organizační jednotka sdružení stávajícího (ať již s odvozenou právní subjektivitou podle jeho § 6 odst. 2 písm. e/ nebo bez ní). Zároveň však zdůraznil, že členům původního sdružení (organizační jednotky) nic nebrání z dosavadního sdružení vystoupit, a majetkové vztahy mezi nimi a původním sdružením upravit dohodou, přičemž jen stanovy původního sdružení mohou tyto otázky regulovat, zejména pak úpravou samotného majetkového vypořádání.

Stran namítané neústavnosti obsahu stanov dovolací soud považuje za případný také poukaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 25. srpna 1998, sp. zn. III. ÚS 195/1998, který dovodil, že registrací stanov příslušného sdružení se tyto stávají závaznými a závazně upravují otázky, které byly úpravě stanovami svěřeny. Stanovy nemají tudíž povahu soukromé listiny, ale jsou závazným dokumentem, u něhož sice neplatí princip formální publikace jako u zákona, jehož obsah musí být prokázán, avšak předmětné otázky jsou v nich závazně upraveny.

Jestliže tedy v ustanovení § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb. je stanoveno, že ve stanovách jsou obsažena ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem, vyplývá z toho zcela jednoznačně, že právě a jedině stanovy upravují vnitřní strukturu a postavení jednotlivých jednotek této struktury včetně jejich právní subjektivity. Stejně tak platí, že jestliže dle ustanovení § 6 odst. 2 písm. f) zákona č. 83/1990 Sb. obsahují registrované stanovy obligatorně zásady hospodaření občanského sdružení (Odborového svazu), pak tyto zásady jsou závazné nejen pro sdružení samotné, ale také - z povahy věci - i pro každou organizační jednotku tohoto sdružení. Odvolací soud proto správně uzavřel, že pokud (dle článku 12 odst. 3 a 36 odst. 5 platně registrovaných stanov žalobce) došlo k zániku odborové organizace bez transformace do jiné odborové organizace žalobce (což žádná ze stran nikterak nerozporuje), pak majetek zanikající odborové organizace přechází na Odborový svaz a vlastníkem sporných nemovitostí se stává žalobce sám.

Vznáší-li dovolatelka námitku faktického vyvlastnění sporných nemovitostí, pak přehlíží, že zákon č. 83/1990 Sb. přiznává každému členu občanského sdružení (odborů) právo na soudní ochranu, považuje-li tento člen rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám. Za této situace se mohli členové žalované v zákonných lhůtách domáhat soudního určení, zda bylo rozhodnutí – v daném případě změna stanov v otázce vlastnictví majetku mající doposud svědčit jednotlivým základním organizacím – v souladu se zákonem (stanovami) či nikoliv. Pokud ze strany žalované, resp. její členské základny, nebyla tato možnost využita, nelze dodatečně otázku vypořádání vlastnického práva mezi Odborovým svazem a jeho vystoupivší organizační jednotkou touto cestou jakkoliv otevírat.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se tedy dovolatelce právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání žalované jako nedůvodné zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. – Čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb. – Čl. II.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvézt podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 964,- Kč, celkem tedy ve výši 6.039,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 8. listopadu 2006

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 08. November 2006