JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2629/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A-Z T., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované O. n., zastoupené advokátkou, o uzavření kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 4 C 148/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31.3.2005, č.j. 27 Co 45/2005-303, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 8.7.2004, č.j. 4 C 148/99-275, kterým bylo zamítnuta žaloba, aby žalované jako pronajímatelce byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem jako nájemcem kupní smlouvu, podle níž by žalobce koupil movité věci, dohodnuté v nájemní smlouvě ze dne 1.1.1996. Žalobce byl zavázán, aby straně žalované zaplatil náklady odvolacího řízení.

Dovolací soud tu podotýká, že předmětná věc byla původně spojena s další žalobou o vydání movitých věcí, o níž však bylo nižšími instancemi rozhodováno samostatně (žaloba byla zamítnuta), a o níž rozhodoval k dovolání žalobce též Nejvyšší soud pod sp.zn. 28 Cdo 2628/2005.

Odvolací soud v nyní projednávané věci dovodil – ve shodě s první instancí – že ujednání, které si strany sjednaly v článku II bodě 7. 2. nájemní smlouvy ze dne 1.1.1996 (na straně nájemce byl právním předchůdcem žalobce Hotelová společnost G. s.r.o.), je smlouvou o smlouvě budoucí, podléhající režimu § 50 odst. 1 o. z. Podle citovaného ustanovení je však podmínkou platnosti pacta de contrahendo shoda v podstatných náležitostech smlouvy a teprve v případě této platné smlouvy se lze podle § 50 odst. 2 o.z. domáhat nahrazení prohlášení vůle (smlouvy) soudním rozhodnutím do jednoho roku u soudu. Ve shora zmíněném ujednání však chybí text o tom, dokdy má být budoucí smlouva uzavřena. Následkem je absolutní neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí a nevynutitelnost sjednání kupní smlouvy o movitých věcech.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytkl v něm odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a dospěl stejně jako předtím v průběhu řízení k závěru, že strany podle něj neměly na mysli sjednání smlouvy o smlouvě budoucí, pokud jde o koupi movitých věcí. Podle dovolatele šlo o smlouvu o koupi movitých najatých věcí, „zapouzdřenou“ do nájemní smlouvy, přičemž její právní režim se řídil ustanovením § 489 obchodního zákoníku. Podstatné náležitosti takové smlouvy byly sjednány platně. Šlo tedy o samostatnou již uzavřenou smlouvu a nájemci vzniklo právo koupit najaté movité věci po uplynutí doby, sjednané v nájemní smlouvě. Otázka pozdějšího odstoupení pronajímatele od nájemní smlouvy nemělo vliv na tuto část plnění, vyplývající z takto samostatně sjednané smlouvy. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu obou instancí a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Žalobcovo dovolání bylo podáno prostřednictvím advokáta a v otevřené lhůtě, přičemž klíčovou pro právní posouzení věci byla otázka přípustnosti dovolání; vzhledem ke konformitě rozsudků soudů nižších instancí, bez tzv. skryté diformity (§ 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.), mohlo jít pouze o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.

Z těch alternativ zásadního právního významu, jež jsou konkretizovány v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., přicházela v úvahu jen možnost nesprávného hmotněprávního posouzení věci odvolacím soudem; problematika projednávané věci byla jinak skutkově jedinečná, bez judikatorního přesahu.

Odvolací soud však posoudil věc po hmotněprávní stránce správně a dovolání tak není přípustné.

Námitky dovolatele protiřečí samotnému znění rozhodného smluvního ustanovení, přičemž z prokázaných projevů vůle stran nevyplynul skutkový opak, který by umožnil nižším instancím vyložit text smlouvy proti jeho verbálnímu znění. Byl-li ve smyslu článku II. bodu 6.1. sjednán nájem předmětných movitých věcí na tři roky s tím, že uplynutím sjednané doby nájmu těchto věcí vzniká podle bodu 7.2. téhož článku nájemci právo na uzavření kupní smlouvy ohledně těchto věcí, pak jde o znění smlouvy svým smyslem a účelem zcela jasné. Jde o text smlouvy o smlouvě budoucí, vyjádřený slovy, že nájemci vzniká „právo na uzavření kupní smlouvy“. Tímto ujednáním daly strany jasně najevo, že kupní smlouva ohledně předmětných movitých věcí má být v budoucnu teprve uzavřena. Poněvadž právo na uzavření kupní smlouvy resp. jeho vznik je vázán na den skončení nájmu movitých věcí, je zřejmé, že teprve po tomto dni měly strany přistoupit ke kontraktaci. Jinak by jejich ujednání o „vzniku práva“ postrádalo jakýkoli smysl. Za takového právního stavu ovšem bylo na účastnících, aby si ujednali lhůtu resp. časový úsek, ve kterém bude kupní smlouva o movitých věcech uzavřena. Nestalo-li se tak, pak jejich ujednání trpělo vadou a chyběla v něm podstatná náležitost, explicitně plynoucí z § 50 odst. 1 o.z. – podle něho se mohou účastníci zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu.

Argumentace dovolatele je jistě pozoruhodná a byla by přijatelná, jestliže by si strany sjednaly citovaný bod nájemní smlouvy tak, že dnem skončení nájmu movitých věcí přechází jejich vlastnictví na nájemce a ten je povinen pronajímateli zaplatit kupní cenu (byla uvedena částka 1,- Kč). Pak by bylo zajisté možné hovořit o tom, že nájemní smlouva současně obsahuje právě ten smluvní typ podle § 489 obch. zák., na nějž se odvolává žalobce.

Jak tedy shora uvedeno, odvolací soud posoudil pro věc určující hmotněprávní otázku správně a dovolací soud proto žalobcovo dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Protistraně nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. září 2006

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 14. September 2006