JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2623/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce J. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Městu L., o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Zlíně, pod sp. zn. 8C 22/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2000, č. j. 13 Co 183/2000-281, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2000, č.j. 13 Co 183/2000-281, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 2. 4. 1998 vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalovanému vydání nemovitostí blíže uvedených v enunciátu, a to podle zákona č. 87/1991 Sb. Tvrdil, že tyto nemovitosti převedl na stát dohodou ze dne 6. 12. 1974, avšak tato dohoda byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/ 1991 Sb. Žalovaný byl dne 10. 7. 1991 vyzván k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že předmětné nemovitosti žalobce převedl na stát za odpovídající kupní cenu 215.765 Kč. V daném případě nešlo o vyvlastnění nemovitostí, ani o převod v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 12. 1993, č.j.8 C 323/91-97, žalobě vyhověl v plném rozsahu. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 3. 1994, č.j. 13 Co 86/94-124, rozsudek ve věci samé změnil tak, že žalobu na vydání předmětných nemovitostí zamítl. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 11. 11. 1997, č.j. 3 Cdon 496/96-147, zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyslovil přitom závazný právní názor k otázce posuzované odvolacím soudem, totiž k označení osoby povinné. Přikázal přitom soudu prvního stupně, aby se zabýval jednak náležitostmi žalobního návrhu na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci z hlediska případné vykonatelnosti, jakož i povinnost znovu se zevrubně zabývat tím, zda tu v daném případě v rozhodném období došlo k některému z takových způsobů přechodu věci na stát, které má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to se splněním všech zákonných předpokladů podle tohoto zákona.

Po doplnění řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 1999, č. j. 8 C 22/98-257 uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí - domu čp. 19 se stavební plochou č. 83 v kat. území a obci L., zapsaných na LV č. 1, nyní LV č. 10001 KÚ Z., pracoviště V. K., a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl současně o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, že žalovaný je povinnou osobou podle § 4 odst. 1 téhož zákona. Dospěl k závěru, že byly splněny zákonné předpoklady ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., neboť kupní smlouva, na jejímž základě vlastnictví žalobce přešlo na stát, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Naplnění požadavku tísně spatřoval v tom, že prodávající byl vystaven nátlaku orgánu státní správy a prodával dům pod tlakem vyvlastnění, při ovlivnění zhoršujícím se zdravotním stavem a při obavách o zajištění rodiny v daných sociálně-politických podmínkách roku 1974. V té době neměl žalobce žádný důvod k převodu svých nemovitostí na stát. V nemovitosti dlouhodobě jeho početná rodina bydlela, uspořádání domu č. 19 vyhovovalo po úpravách bydlení rodiny a nemovitost byla řádně udržována. Nemovitost vystavěl právní předchůdce žalobce, sloužila i k výkonu živnosti, totiž bednářství a žalobce měl k této nemovitosti osobní vztah. K vlastnictví nemovitosti se vázaly i blízké lesy, ze kterých byl dříve získáván materiál i pro bednářskou činnost a nemovitost měla i hospodářskou část pro běžné hospodaření na zemědělském základě, ze kterého mohla mít rodina užitky. Vzhledem k umístění nemovitosti v obci L. bylo možno některé prostory využívat i pro lázeňské hosty, k čemuž byla nemovitost v bytových prostorách částečně přizpůsobena. K uzavření kupní smlouvy v roce 1974 došlo při zdůrazňování zájmů města L. na získání nemovitosti, a to z veřejného zájmu. Žalobci bylo tvrzeno, že právě v místech, kde je jeho dům č. 19 a parcela č. 83, chce město L. vystavět komunikace k integrovanému domu služeb. Pracovníci MěNV L. tvrdili existenci územního plánu, podle něhož se v této části L. počítalo s novou výstavbou a té bylo nutno přizpůsobit i komunikace. V této souvislosti mu také zmiňovali možnost vyvlastnění nemovitostí, pokud kupní smlouvu neuzavře. Přitom bylo v řízení prokázáno, že žádný územní plán, který by zahrnoval oblast s nemovitostmi žalobce nebyl nikdy zpracován ani schválen. Soud prvního stupně přitom uzavřel, že celkový tlak na žalobce vedl u něj zhoršení zdravotního stavu, pro který mu byl později přiznán plný invalidní důchod. Podle soudu prvního stupně před přiznáním plného invalidního důchodu většinou následuje delší doba posuzování zdravotních problémů u pacienta, která teprve po náležitém přezkoumání vyústí v přiznání plné invalidity. Běžně takové skutečnosti působí na občany při obavách o zajištění rodiny do budoucna, když pak nejsou schopni využít všech prostředků pro možnou obranu se smluvními partnery. O takovou situaci se v případě žalobce v roce 1974 skutečně jednalo.

Nápadně nevýhodné podmínky spatřoval soud prvního stupně v tom, že po ztrátě vlastnictví k nemovitosti musel žalobce zahájit stavbu rodinného domku a kromě částky získané z prodeje nemovitostí byl odkázán na půjčky, přitom byl při stavbě v časové tísni, když podle kupní smlouvy ze dne 6.12.1974 měl v novostavbě začít bydlet do tří let od vydání stavebního povolení. Nápadně nevýhodné podmínky však neshledal soud prvního stupně podle znaleckého posudku v ocenění nemovitostí.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 6. 2000, č. j. 13 Co 183/2000-281, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a doplnil je výslechem žalobce. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobce, který je oprávněnou osobou, uplatnil svůj nárok vůči subjektu, resp. složce, která v rozhodné době byla povinnou osobu, že tento nárok uplatnil včas i u soudu. Neztotožnil se však se závěry soudu prvního stupně o existenci podmínek uvedených v § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb, tj. stavu tísně žalobce a nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1974 na jeho straně.

Podle odvolacího soudu neposkytují výsledky řízení podklady pro závěr, že by výsledky řízení, zejména hospodářské a sociální postavení žalobce, či jeho zdravotní stav, které byly zde v době před uzavřením kupní smlouvy, na něj subjektivně doléhaly tak, aby byly důvodem, pro který přistoupil k uzavření smlouvy o převodu nemovitostí, kterou by jinak neuzavřel. Odvolací soud hodnotil nejdříve postavení žalobce, který až do roku 1976, kdy se nebytových prostor v domě, užívaných původně pro živnost otce žalobce, tyto prostory užíval, když poté přešly do užívání VD V. Už proto podle odvolacího soudu nebylo toto postavení srovnatelné s postavením vlastníků domů v soukromém vlastnictví, u nichž byl stav tísně při nakládání s ním dán tehdejšími omezeními plynoucími z odlišného právního postavení takového majetku, a proto se jej zbavovali. Převod nemovitosti na stát nebyl ani ovlivněn postavením otce žalobce, jako živnostníka. Ani zdravotní stav žalobce zřejmě neovlivňoval jeho vůli při uzavření smlouvy, když měl v úmyslu postavit vlastními silami nový rodinný domek. Konečně odvolací soud dovodil, že jedinou skutečností, pro kterou se žalobce rozhodl k převodu nemovitosti, byla v té době známá skutečnost, že lokalita má být využita pro záměry rozvoje města a k veřejně prospěšným účelům, jak o tom byl žalobce ze strany národního výboru informován. Za významné v této souvislosti nepovažoval odvolací soud zjištění, že v době uzavření smlouvy nebyl ani územní plán zahrnující zamýšlené využití lokality schválen. Poukaz na možnost vyvlastnění ještě ke stavu tísně vést nemohl.

Pokud jde o existenci nápadně nevýhodných podmínek, dospěl odvolací soud k závěru, že tyto nelze dovodit ani z ocenění podle tehdejších předpisů. Ve prospěch argumentace žalobce nelze považovat ani to, že se rozhodl místo nabízeného bydlení v panelovém bytě pro stavbu rodinného domku na vlastním pozemku, určeném k zástavbě. Podle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že mu současně kupující ponechal možnost bydlení v převáděné nemovitosti, a to bezplatně po dobu tří let od vydání stavebního povolení, což byla běžná lhůta pro výstavbu rodinného domku. Naopak podle odvolacího soudu s takovou výstavbou bylo ještě spojeno i zvýhodnění stavebníků formou poskytnutí státních příspěvků na stavbu. Za okolnost, která by dokladovalo existenci nápadně nevýhodných podmínek, nepovažoval odvolací soud ani to, že z bytu, který žalobce v nemovitosti užíval, požadoval sám vyměření nájemného, ani okolnost, že nájemné mu bylo uloženo platit z nebytových prostor, které v nemovitosti v následujícím období pro svou potřebu užíval. Odvolací soud dále akcentoval vedlejší ujednání, podle něhož nabyvatel dal možnost žalobci, aby si odebral stavební materiál z demolovaného domu za odhadní cenu, což byla výhoda, jejíž využití záviselo pouze na vůli žalobce. Pokud jí nevyužil, nelze ji dnes považovat za okolnost dokládající nápadně nevýhodné podmínky. Vyslovil závěr, že v této věci nebyly splněny podmínky k vydání věci ve smyslu § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., když kupní smlouva ze dne 6. 12. 1974 nebyla uzavřena v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítal nesprávnost právního posouzení podmínek ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Podle dovolatele smlouva o převodu nemovitosti byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Tíseň spatřoval v pohrůžce vyvlastnění nemovitostí ve spojitosti s pohrůžkami, že bude zbaven svéprávnosti. Dále poukazoval na skutečnost, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se před podpisem smlouvy ke znaleckému posudku a rovněž vytýkal cenový rozdíl mezi znalcem přislíbenou cenou a cenou vyplacenou při prodeji.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

Odvolací soud vycházel správně z ustanovení § 6 odst. písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pro posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu bylo zapotřebí zjistit, zda si toto ustanovení rovněž správně vyložil.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je třeba posuzovat odděleně, třeba věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky uzavřené kupní smlouvy, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv jde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.

Věcná vnitřní souvislost obou znaků plynoucích z gramatického výkladu uvedeného ustanovení plyne i ze závěrů nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněného pod č. 79 ve svazku 6, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Podle nich pojem „v tísni za nápadně nevýhodných podmínek“ používaných v restitučních zákonech (zákonu č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb.), je třeba vykládat tak, že se jedná především o rozpor s cenovými předpisy v té době platnými, ale i o jiné okolnosti (např. nucené vystěhování vlastníka z obce aj.) a objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Při aplikaci tohoto ustanovení je třeba respektovat restituční charakter obou zákonů spolu se specifickými rysy perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven majetku. Neadekvátnost peněžitého plnění může vyplývat i z ekonomicko-politického pojetí vlastnictví, jež odráželo dělení vlastnictví na osobní a soukromé a diskriminovalo výrazně dvě skupiny vlastníků, jimž by jinak náleželo stejné postavení.

V nálezu Ústavního soudu z 24.9.l996, I. ÚS l79/95, uveřejněném pod č. 86 ve svazku 6, ročník l996-II. díl, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo také uvedeno, že nápadnou nevýhodnost (§ 6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb.) je třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým.

V nálezu Ústavního soudu ĆR z 27. 9. 1995, II. ÚS 59/95, uveřejněném pod 54 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo připomenuto, že při posuzování naplnění znaku tísně ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít na paměti, že ve skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní, a toto pak i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu, vyjma ty případy, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce ztratilo smyslu.

K tomu se sluší připomenout rovněž závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 141/98, zveřejněného pod č. 116, ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V souvislosti s hodnocením restitučního charakteru obou zákonů (zákona č. 87/1991 Sb., a zákona č. 229/1991 Sb.) byla zdůrazněna nutnost respektovat i specifické rysy perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven majetku. Pojem tísně je proto třeba interpretovat v širších souvislostech a tedy i v závislosti na politickém nátlaku let 1948-1989, tento politický nátlak nelze chápat jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila.

S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům vyplývajícím z uveřejněných rozhodnutí Nejvyššího soudu i nálezů Ústavního soudu ČR dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Z výše uvedených výkladových závěrů předně vyplývá vcelku přehledný a srozumitelný závěr o nutnosti zkoumání podmínek tísně a nápadně nevýhodných podmínek uvedených v § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. nikoliv izolovaně, nýbrž ve vzájemných souvislostech. Formalistický výklad, analyzující obě hlediska odděleně, ač spolu obsahově vzájemně úzce souvisí a s prolínají, tak není v souladu se shora uvedenými výkladovými hledisky.

Výsledky obsáhlého dokazování v této věci (když přezkoumávání skutkových zjištění se v případě uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení vymyká hodnocení dovolacího soudu), které vzal odvolací soud prakticky v nezměněné podobě za základ svého rozhodnutí, však podklad pro výše uvedené závěry odvolacího soudu neposkytují.

Při respektování výše naznačené autonomie vůle vlastníka ve skutečně právním státě nelze předně implikovat žalobci, zda a nakolik bylo pro něj přijatelné, ne-li výhodné, aby přistoupil k uzavření smlouvy, jíž se zbavoval vlastnictví k nemovitosti, kterou do té doby se svou početnou rodinou užíval. Výsledky řízení neodůvodňují závěr, že by k tomu byl nucen jinými, na vlastní vůli závislými zřeteli. Na straně žalobce šlo (před uzavřením smlouvy) o stav užívání předmětu svého vlastnictví, a to v rozsahu, který odpovídal rozsahu a užívacímu režimu této nemovitosti. Nejednalo se u něj ani o situaci, kdy by pro něj vlastnictví nemovitosti ztratilo jakýkoliv význam. Jediným rozhodujícím momentem určujícím jeho rozhodnutí k uzavření kupní smlouvy bylo tvrzení státního orgánu o nutnosti využití nemovitosti k jiným účelům, notabene údajně v souladu se záměry územního plánu. V tomto směru odvolací soud nesprávně přechází zjištění podávající se z výsledků dokazování, že takový dokument nebyl vůbec schválen, přesto na něj jako na relevantní skutečnost zástupci státu odkazovali. Lze připustit, že pouhá pohrůžka legálního postupu vyvlastnění, adresovaná při předsmluvních jednáních žalobci, nezakládala sama o sobě ještě stav bezprávné pohrůžky, s přihlédnutím k politickému klimatu, v němž k uzavření smlouvy došlo (v souladu se shora zmíněnými výkladovými závěry) šlo však o okolnost, která v rozhodující míře přiměla žalobce k uzavření smlouvy, jíž se svého vlastnictví zbavil. Postup vedoucí k uzavření kupní smlouvy v této věci tak odpovídá shora naznačené (v rozhodovací činnosti obecných soudů i Ústavního soudu již řešené) situaci, kdy vlastník činí úkon, k němuž by ve skutečně právním státě nepřistoupil. O existenci tísně na straně žalobce při uzavření kupní smlouvy vyvolané nepravdivými údaji státního orgánu v této věci nelze mít proto pochybnosti.

S tím souvisí naplnění znaku nápadně nevýhodných podmínek, za nichž žalobce v této věci kupní smlouvu uzavřel. Uvedené kritérium nelze redukovat na úzce vymezené cenové zřetele podle předpisů v době uzavírání smlouvy platných. Rozsah požitků vlastníků plynoucích z užívání vlastní rozsáhlé nemovitosti (jak bytové části, tak nebytových prostor, nehledě k užívání přilehlých pozemků) je nesrovnatelný s údajnou výhodou nabízenou se strany státního orgánu bydlením v panelovém domě, s čímž je typicky spojena povinnost placení peněžní náhrady za užívání takového bytu. Uvedená okolnost vyniká v dané věci o to více do popředí s přihlédnutím k rodinným poměrům na straně žalobce v době uzavírání smlouvy (četnost rodiny, možnosti uspokojování bytových a odvozených potřeb ve vlastním domě) ve srovnání s nabízenou možností uspokojovat tyto potřeby v nájemním bytě. K tíži prodávajícího (žalobce) nemůže pak už vůbec být kladeno jeho rozhodnutí, kdy za nově vzniklé situace mínil zahájit výstavbu vlastního rodinného domu. Šlo o druhotný, lidsky pochopitelný postoj, směřující k obnovení, resp. dosažení postavení vlastníka nemovitosti, který byl vlastnictví k dřívější nemovitosti zbaven. Za zcela nepřípadný je třeba považovat v této souvislosti odkaz odvolacího soudu na možnosti finanční podpory stavebního v individuální bytové výstavbě. Tato okolnost nijak nesouvisela s postavením žalobce, jako vlastníka nemovitosti, který ji uzavřením smlouvy pozbyl, šlo o opatření plošné povahy, poskytované všem subjektům, splňujícím podmínky v konkrétních předpisech uvedených, takže ji ve sledovaných souvislostech nelze zmiňovat a hodnotit z hlediska zkoumání podmínek § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Lze proto uzavřít, že při souhrnném hodnocení předsmluvního stavu na straně žalobce zejména s přihlédnutím k jeho rodinným poměrům, se stavem, který nastal po uzavření smlouvy, jíž se vlastnictví k nemovitosti zbavil, je požadavek nápadně nevýhodných podmínek podle citovaného zákonného ustanovení dán.

Odlišným právním závěrům odvolacího soudu ze shora uvedených důvodů nebylo proto možno přisvědčit. Dovolací soud proto podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.) a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. srpna 2002

JUDr. Josef Rakovský,v.r.

předseda senátu

Vydáno: 28. August 2002