JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2613/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. d. Ž. v likvidaci, o náhradu živého a mrtvého inventáře ve výši 536.988,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 357/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2005, č.j. 8 Co 944/2005-130, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem výše uvedeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2.3.2005, č.j. 10 C 357/2003-107, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 536.988,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Ani odvolací soud žalované straně náklady odvolacího řízení nepřisoudil.

Odvolací soud rozhodoval o nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb. (zkráceně „zákon o půdě“) opřeném o výchozí skutečnost, že právnímu předchůdci žalobce byla rozhodnutím MNV v H. ze dne 17.9.1956 odňata zemědělská usedlost č.p. 34 tamtéž a předána do bezplatného užívání právního předchůdce žalovaného. Výše náhrady vycházela ze znaleckého posudku. K určení povinné osoby došlo rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR s právní mocí dne 30.12.1996. Žalovaný neuspokojil jako povinná osoba v 60-ti denní lhůtě žalobcův nárok. Ten se tedy mohl domáhat svého práva před soudem, což však učinil až dne 31. 10. 2003 – tedy s podstatným odstupem po uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty podle §101 občanského zákoníku („o. z.“). Žalovaný vznesl oprávněně námitku promlčení a vzhledem k povaze lhůty a žádoucí právní jistotě účastníků právních vztahů nelze ani dovodit rozpor této námitky s dobrými mravy. Pokud žalobcova argumentace po právní stránce poukazovala též na jeho majetkový podíl z transformace ve smyslu zákona č. 42/1992 Sb., pak měl žalobce odpovídající nárok, včetně relevantních tvrzení, uplatnit – to se však soudní cestou nestalo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s .ř.“), tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Dovolatel v textu dovolání

- v podstatě zpochybnil právní posouzení věci odvolacím soudem v celém rozsahu, aniž by explicitně vymezil otázku zásadního právního významu;

- opětovně rekapituloval své jednání – jako před nižšími instancemi -, včetně svého právního názoru na žádoucí aplikaci zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech;

- vytkl nižším instancím, že se nezabývaly výší majetkového podílu žalobce v intencích zákona č. 42/1992 Sb.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, splněn byl též zákonný požadavek povinného zastoupení. Ještě před případným meritorním přezkumem dovolacích důvodů (uplatněných podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ s tvrzenou procesní vadou a nesprávným právním posouzením věci) však bylo nutné vyřešit, zda je – pro případný zásadní právní význam napadeného rozsudku – dovolání přípustné.

Odvolací soud správně dovodil, že dovolatel prokazatelně a s kladným výsledkem vyčerpal právní instrumenty, jež mu poskytovalo ustanovení § 20 zákona o půdě. Dosáhl určení povinné osoby ministerstvem zemědělství podle § 10 zákona č. 243/1992 Sb. s právní mocí dne 30. 12. 1996 a podle odst. 2 § 20 citovaného zákona poté uběhla povinné osobě – žalovanému marně 60-ti denní lhůta k plnění. Při nedostatku speciální úpravy této situace však byl žalobce následně oprávněn podat žalobu, k níž se ovšem vázala obecná tříletá promlčecí lhůta (§ 101 o. z.). Žaloba byla podána až 31. 10. 2003, námitka promlčení žalovaným řádně vznesena a tak nezbylo než konstatovat, že uplatněný nárok nelze žalobci přiznat.

Odvolací soud nepochybil ani při posouzení případného rozporu výkonu práva (vznesené námitky promlčení) s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 o. z. V odůvodnění svého rozsudku na str. 4 dole s dostatečnou podrobností a přesvědčivostí vysvětlil, že oproti požadavku žalobce nutno akcentovat právní jistotu a že promlčecí lhůta nebránila uplatnění nároku v dostatečném časovém rozpětí.

Ani žalobcovy námitky, směřující k podle něj žádoucí aplikaci zákona č. 42/1992 Sb., nemohly obstát. Žalobce by – viz též odůvodnění rozsudku odvolací instance, str. 3 dole, str. 4 nahoře – musel uplatnit samostatný nárok tohoto druhu, opřený o příslušná tvrzení; to se však, podle obsahu spisu, v tomto řízení nestalo.

Odvolací soud tedy vyřešil všechny určující právní otázky v souladu s hmotným právem a tyto právní otázky nevykazují ani judikatorní novost či mezeru, jak tu pro splnění podmínky přípustnosti dovolání presumuje § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.

Dovolání žalobce proto dovolací soud pro nepřípustnost odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Žalované straně nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. července 2006

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 24. July 2006