JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 260/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele M. Š., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Co 214/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 322/2003 (žalobců: 1. J. T., 2. Z. F., 3. J. F., zastoupených advokátkou, 4. J. T., a 5. M. T., zastoupeného Mgr. J. T., proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze z 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Co 214/2005.

II. Věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ z 20. 12. 2004, čj. 5 C 322/2003-75.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 21. 5. 2003, se žalobci domáhali, aby soud rozsudkem určil, že do dědictví po A. T., zemřelé 5. 12. 1990, patřily ideální čtvrtiny pozemků parc. č. 896 /1, parc. č. 124, parc. č. 128, parc. č. 129/2, parc. č. 228, parc. č. 1041/18, parc. č. 1041/29, parc. č. 123, parc. č. 129/1, parc. č. 180, parc. č. 181/2, parc. č. 183/27, parc. č. 218, parc. č. 219/1 a parc. č. 226 v katastrálním území S. V žalobě žalobců bylo uvedeno, že těchto pozemků se týkala kupní smlouva z 28. 3. 1982 (registrovaná bývalým Státním notářstvím P. pod sp. zn. R 1215/83), kterou prodávající A. T., M. T. a B. T. převedli pozemky parc. č. 123, 124, 128, 129/1, 180, 181/2, 218, 219/1, 226, 129/2, 228 a 183/27 v katastrálním území S. na kupující A. Š. a M. Š. V právní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 149/93 bylo rozhodováno o zrušení části uvedené kupní smlouvy z 28. 3. 1982, ale „katastrální úřad odmítl návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí s tím, že předloženými listinami – rozsudky byla pouze zrušena původní kupní smlouva, ale pro zápis do katastru nemovitostí je nutno předložit listinu o určení vlastnictví“. Proto mají žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že ideální čtvrtina uvedených nemovitostí v katastrálním území S. náležela do dědictví po A. T.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby žalobců. Poukazoval na to, že žalovaný se stal vlastníkem pozemků parc. č. 896/1, parc. č. 124, parc. č. 128, parc. č. 129/2, parc. č. 228, parc. č. 129/1 parc. č. 123, parc. č. 129/2, parc. č. 180, parc. č. 181/2, parc. č. 183/27, parc. č. 218, parc. č. 219/1 a parc. č. 226 v katastrálním území S. podle smlouvy uzavřené dne 26. 8. 1987 M. Š. a M. Š., registrované Státním notářstvím v K. dne 3. 2. 1983, pod sp. zn. R I 1623/87, a podle rozhodnutí Státního notářství v K. z 26. 8. 1987, čj. D 892/87-23. Žalovaný je přesvědčen, že na základě kupní smlouvy ze 14. 9. 1982 získali kupující A. Š. a M. Š. nemovitosti platně od prodávajících A. T., M. T. a B. T. Žalovaný posléze uváděl, že jeho právní předchůdci i on sám nepřetržitě uvedené nemovitosti v dobré víře oprávněně drželi a využívali do 19. 5. 1993, tedy déle než 10 roků, s přesvědčením, že jim nemovitosti patří, a proto se žalovaný M. Š. stal v roce 1993 jejich vlastníkem nepochybně z důvodu vydržení vlastnického práva; žalovaný je přesvědčen, že zrušení kupní smlouvy ze 14. 9. 1982 soudním rozhodnutím (ve věci sp. zn. 5 C 149/93 Okresního soudu Praha – východ) na jeho vlastnickém právu nic nemění.

Okresní soud Praha – východ vynesl dne 20. 12. 2004 rozsudek čj. 5 C 322/2003-75, jímž určil, že ideální ¼ pozemků parc. č. 896/1 (o výměře 89 m2), parc. č. 124 (o výměře 777 m2), parc. č. 128 (o výměře 9.934 m2), parc. č. 129/2 (o výměře 1.648 m2), parc. č. 228 (o výměře 16.563 m2), parc. č. 1041/18 (o výměře 53 m2), parc. č. 1041/92 (o výměře 58 m2) v katastrálním území S., jakož i ideální ¼ pozemků parc. č. 123 (o výměře 3.612 m2), parc. č. 180 (o výměře 8.058 m2), parc. č. 181/2 (o výměře 21.167 m2), parc. č. 183/27 (o výměře 259 m2), parc. č. 218 (o výměře 723 m2), parc. č. 219/1 (o výměře 53.666 m2) a parc. č. 236 (o výměře 98 m2) v katastrálním území S. byly ke dni úmrtí A. T. (5. 12. 1990) v jejím vlastnictví. Žalovanému bylo uloženo uhradit žalobcům J. T., Z. F. a Ing. J. F. na nákladech řízení 10.710,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi žalovaným a žalobci Mgr. J. T. a M. T. nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci jsou v této právní věci aktivně legitimováni, protože „jsou právními nástupci zemřelé A. T. a jejích dědiců“. Žalovaného považoval soud prvního stupně za pasívně legitimovaného v této právní věci, neboť je zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník nemovitostí, a to v rozsahu, který je předmětem žalobního návrhu v této právní věci. Žalobci prokázali, podle názoru soudu prvního stupně naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) a to „jako právní nástupci zemřelé A. T., když takto určovacím rozhodnutím dojde k upřesnění majetku, který má být předmětem dědického řízení po této zemřelé“.

Soud prvního stupně dále uváděl, že vzhledem k tomu, že bylo rozhodnutími soudu, vydanými v právní věci vedené pod sp. zn. 5 C 149/93 Okresního soudu Praha – východ, prokázáno, že kupní smlouva ze 14. 9. 1982, kterou původní spolumajitelka pozemků, uvedených v žalobě žalobců, A. T. převedla na právní předchůdce žalovaného ¼ těchto pozemků, je neplatná, rozhodl soud prvního stupně v této právní věci (sp. zn. 5 C 322/2003 Okresního soudu Praha – východ), že A. T. byla ke dni úmrtí dne 5. 12. 1990 vlastnicí uvedených dílů nemovitostí, když vyslovením neplatnosti uvedené kupní smlouvy ze 14. 9. 1982“ se její vlastnická práva obnovila“.

Námitku vydržení, vznesenou v řízení žalovaným, neshledal soud prvního stupně prokázanou a měl za to, že tu na daný případ dopadá ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 sb., které je, podle názoru soudu prvního stupně, ustanovením speciálním vůči obecným ustanovením občanského zákoníku, a to i o vydržení.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Co 214/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se určuje, že ideálními spoluvlastníky pozemkových parcel č. 896/1 (o výměře 89 m2), č. 127 (o výměře 777 m2), č. 128 (o výměře 9.934 m2), č. 129/2 (o výměře 1.648 m2), č. 228 (o výměře 16.563 m2), č. 1041/18 (o výměře 53 m2), č. 1041/29 (o výměře 58 m2) a „pozemků zapsaných ve zjednodušené evidenci původní pozemkový katastr“ č. 123 (o výměře 3.460 m2), č. 129/1 (o výměře 12.856 m2), č. 129/2 (o výměře 3.612 m2), č. 180 (o výměře 8.058 m2), č. 181/2 (o výměře 21.167 m2), č. 183/27 (o výměře 53.666 m2) a č. 226 (o výměře 98 m2), vše zapsáno na listu vlastnictví č. 888 pro katastrální území a obec S., jsou žalobci J. T. podílem 2/48, Z. F. podílem 2/48, Ing. J. F. podílem 2/48, Mgr. J. T. podílem 3/48 a M. T. podílem 3/48. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům J. T., Z. F. a Ing. J. F. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku . Bylo také rozhodnuto, že mezi žalovaným a žalobci Mgr. J. T. a M. T. nemá žádný z nich nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rovněž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům J. T., Z. F. a Ing. J. F. na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.225,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu mezi žalovaným a žalobci Mgr. J. T. a M. T. nebylo žádnému z nich přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobci v řízení před soudem prvního stupně prokázali, že mají na požadovaném určení vlastnického práva k jedné ideální čtvrtině pozemků naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu), neboť v katastru nemovitostí je stále zapsán žalovaný jako vlastník této čtvrtiny nemovitostí a Katastrální úřad P. odmítl provést změnu zápisu vlastníka v katastru nemovitostí.

Odvolací soud dále ve svém rozsudku poukazoval na to, že v řízení u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 149/93, byla pravomocnými rozsudky soudů obou stupňů zčásti zrušena kupní smlouva ze 14. 9. 1982, uzavřená mezi A. T., M. T. a B. T., na jedné straně a A. Š. a M. Š., na straně druhé (týkající se pozemků parc. č. 123, 124, 128, 129/1, 180, 181/2, 228, 219/1, 226, 129/2, 228, 183/27 v katastrálním území S.), a to ohledně jedné čtvrtiny nemovitostí, ohledně nichž uzavřela tuto smlouvu A. T. Těmito pravomocnými soudními rozhodnutími je soud vázán i v tomto řízení o určovací žalobě žalobců.

Odvolací soud byl dále toho názoru, že tu nešlo o posouzení neplatnosti smlouvy, jak měl za to soud prvního stupně, ale že tu šlo o vyslovení rozhodnutí o zrušení smlouvy s účinky ex nunc z důvodů uvedených v zákoně č. 229/1991 Sb., když oprávněná osoba podle tohoto zákona (srov. § 4 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb.) uplatnila nárok vůči tomu, kdo bezúplatným převodem získal pozemky (srov. § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.), nebo proti osobě jemu blízké, pokud jsou pozemky v jejím vlastnictví. Pokud tento nárok uplatnily oprávněné osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., jsou oprávněny uplatnit nárok v rozsahu, v němž by tak mohl uplatnit nárok původní vlastník. Oprávněné osoby, které uplatnily restituční nárok – zrušení části kupní smlouvy získávají přímo, stejně jako u ostatních restitučních nároků, vlastnictví k této části pozemků, ohledně níž bylo jejich nároku vyhověno. V projednávané právní věci se proto žalobci, jako účastníci řízení, v němž v jejich prospěch byla zrušena část kupní smlouvy, a to části ohledně ¼ pozemků v katastrálním území S., stali vlastníky těchto pozemků v rozsahu uplatněného nároku, připadajícího na jejich právní předchůdce: u žalobců J. T., Z. F. a Ing. J. F. v rozsahu 2/48 a u žalobců Mgr. J. T. a M. T. v rozsahu 3/48.

Pokud žalovaný namítal, že získal vlastnické právo k pozemkům, o něž v tomto řízení jde, vydržením, byl odvolací soud toho názoru, že oprávněná držba z titulu vlastnictví na základě smlouvy tu skončila právní mocí rozsudků, vydaných v uvedeném předchozím soudním řízení, jimž byla zrušena část kupní smlouvy v rozsahu ¼ bezúplatně převedených pozemků, což bylo dnem 29. 8. 2000. Žalovaný tedy ¼ pozemků, které jsou nyní předmětem tohoto soudního řízení, nevydržel.

Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl v odvolacím řízení změněnému žalobnímu návrhu, když tu i tak zůstal předmět řízení nezměněn. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 16. 8. 2005 a dovolání ze strany žalovaného bylo předáno na poště v pondělí dne 17. 10. 2005 k doručení Okresnímu soudu Praha – východ, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (i vzhledem k ustanovení § 57 odst. 2 téhož právního předpisu).

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel namítal především nesprávnost názoru odvolacího soudu, že „zrušením podle § 8 odst. 4 (dříve 3) zákona č. 229/1991 Sb. kupní smlouvy ze dne 14. 9. 1982, uzavřené mezi právními předchůdci žalobců a právními předchůdci žalovaného, získali žalobci přímo vlastnictví k ideální ¼ žalobci uváděných pozemků“. Podle názoru dovolatele z ustanovení § 8 odst. 4 zákona č 229/1991 Sb. nevyplývá přímá změna vlastnictví v důsledku uzavření kupní smlouvy, zejména pak u právních nástupců prodávajících podle této kupní smlouvy; z faktu zrušení původní kupní smlouvy bez dalšího změna vlastnictví nevyplývá v takovém případě a opomíjena je i možnost vzniku dalších významných právní skutečností v období od uzavření kupní smlouvy do jejího zrušení. Nelze tu přihlížet ke zrušeným částem kupní smlouvy ze dne 14. 9. 1982; aplikace speciálního ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nevede ke změně v subjektech vlastnického práva, neboť zákon č. 229/1991 Sb. neobsahuje ustanovení, které by vylučovalo např. vydržení vlastnictví žalovaným podle obecných právních předpisů. Dovolatel je toho názoru, že v mezidobí mezi uzavřením kupní smlouvy ze 14. 9. 1982 a podáním žaloby ze strany žalobců získal vlastnické právo vydržením, neboť splnil občanským zákoníkem stanovené podmínky pro vydržení.

Za nesprávný právní názor považuje dovolatel názor odvolacího soudu, jímž vykládá ustanovení § 134 odst. 2 občanského zákoníku tak, že nelze započítat do doby vydržení v jeho prospěch dobu od uzavření kupní smlouvy ze dne 14. 9. 1982 do jejího zrušení, a to přes skutečnost, že v této době měl žalovaný a jeho právní předchůdci sporné nemovitosti v oprávněné držbě, a to na základě smlouvy ze 14. 9. 1982. Názor odvolacího soudu, že se po zrušení kupní smlouvy ze 14. 9. 1982 nemohl oprávněný držitel pozemku stát vlastníkem týchž pozemků na základě své i jejich předchozí držby, není v souladu s ustanoveními § 129, § 130 a § 134 odst. 1 občanského zákoníku. Dovolatel zastává právní názor, že „z hlediska obsahu držby, jako souhrnu faktické a právní stránky, není tu prakticky rozdílu mezi držbou jako součástí vlastnictví a mezi držbou jako samostatným právem; není tu důvodu, proč by oprávněná držba po dobu vlastnictví, vzniklého z důvodu uvedené kupní smlouvy, nemohla být započtena do doby, v níž došlo k získání vlastnictví žalovaným z důvodu vydržení. Ve smyslu ustanovení § 129 odst. 1 občanského zákoníku držitel nemusí být, ale může být vlastníkem věci. Žalovaný tu prokazatelně s předmětnými pozemky nakládal v době delší deseti roků jako s vlastními v dobré víře že mu tyto věci patří, tedy naplnil všechny znaky držby ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 občanského zákoníku; tím vydržel vlastnické právo k nemovitostem uváděným v žalobě žalobců. Dovolatel je toho názoru, že tu došlo k právní změně (oproti předchozímu právnímu stavu), vzniklé zrušením části kupní smlouvy ze 14. 9. 1982 a k nahrazení dosavadního právního stavu podle uvedené smlouvy novým právním stavem ve vzniku vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem, a tato změna je důsledkem oprávněné držby nemovitostí žalovaným po dobu delší než deset let; byly tu splněny všechny podmínky požadované ustanovení § 134 občanského zákoníku.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo nutno posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože tímto dovoláním dovolatele byl napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo totiž určeno, že ideální čtvrtiny pozemků v tomto výroku konkrétně uvedených „byly ke dni úmrtí A. T., narozené 11. 4. 2003 a zemřelé 5. 12. 1990, v jejím vlastnictví“; výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo však rozhodnuto, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se určuje, že „ideálními spoluvlastníky týchž pozemků jsou žalobci J. T. podílem 2/48, Z. F. podílem 2/48, Ing. J. F. podílem 2/48, Mgr. J. T. podílem 3/48 a M. T. podílem 3/48“. K této změně výroku rozsudku soudu prvního stupně přikročil odvolací soud, když před tím usnesením z 22. 6. 2005, vyhlášeným při jednání u odvolacího soudu, byla připuštěna změna žalobního návrhu z návrhu na určení vlastnictví A. T. k ideální čtvrtině pozemků ke dni jejího úmrtí na návrh na určení podílového spoluvlastnictví žalobců k ideální čtvrtině těchto pozemků. Dovolání dovolatele posoudil dovolací soud vzhledem k uvedeným okolnostem průběhu a rozhodování odvolacího soudu jako dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.

Dovolatel ve svém dovolání uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolací soud vycházel však z ustanovení § 242 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat zásadně z důvodů uplatněných v dovolání, ale je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle názoru dovolacího soudu nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že i po uvedené změně žalobního návrhu žalobců v odvolacím řízení „předmět řízení zůstal nezměněn“. Změna žalobního návrhu žalobců z návrhu na určení vlastnictví A. T. k ideální čtvrtině pozemků ke dni jejího úmrtí na návrh na určení podílové spoluvlastnictví žalobců k ideální čtvrtině těchto pozemků je nutno pokládat za nový návrh uplatněný v odvolacím řízení; uplatnění takového návrhu v odvolacím řízení však podle ustanovení § 216 odst. 2 občanského soudního řádu není možné. Lze tu poukázat na to, že již v důvodové zprávě k zákonu č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád, bylo k ustanovení § 216 občanského soudního řádu uvedeno, že „z uplatnění systému neúplné apelace“ v právní úpravě občanského soudního řízení plyne, že v odvolacím řízení nelze vznést nárok, který přestavuje uplatnění nových skutečností a zpravidla i nových důkazů, a také s přihlédnutím k zásadě dvouinstančnosti občanského soudního řízení nelze v odvolacím řízení uplatnit nový návrh (formou změny žaloby), jenž by byl též v rozporu se zásadou, že účastníku občanského soudního řízení má být (až na výjimky připuštěné zákonem) zajištěno projednání ve dvou instancích.

Uvedenému právnímu názoru nasvědčují, podle názoru dovolacího soudu, i právní závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ČR z 12. 10. 2004, IV ÚS 57/04 (uveřejněném pod č. 144 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) a ze 4. 8. 1999, IV ÚS 544/98 (uveřejněném pod č. 109 ve svazku 15 téže Sbírky), že totiž hodnocení důkazu soudem bez jejich přímého provedené soudem, jenž rozhoduje ve věci, zakládá porušení zásady přímosti, přičemž rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu odvolacím soudem v řízení o odvolání, a že účastníkům občanského soudního řízení je třeba plně umožnit vyjádřit se k odvolacím soudem nově nastolenému meritu věci podle ústavněprávní zásady práva na spravedlivý proces.

Shledal proto dovolací soud přípustné dovolání (viz § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) dovolatelů i dovoláním důvodným podle ustanovení § 242 odst. 3 občanského soudního řádu pro vadu odvolacího řízení neodpovídajícího ustanovení § 216 odst. 2 občanského soudního řádu.

Přikročil tedy dovolací sodu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu jako rozhodnutí, které nebylo možné pokládat za správné. V dalším pokračování v řízení o odvolání, podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, bude odvolací soud vázán podle ustanovení § 243d odst. 1 občanského soudního řádu právním názorem dovolacího soudu a bude v řízení jednat tak, aby to odpovídalo ustanovení § 216 odst. 2 a § 221 občanského soudního řádu.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. března 2006

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. March 2006