JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2597/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. A., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení Kč 691.981,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 73/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.12.2004, čj. 14 Co 298/2004-184, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o dovolání Kč 9.587,- do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Z. J.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5.3.2004, č.j. 27 C 73/95-129, v části, v níž bylo žalobě vyhověno co do zaplacení částky 436.075,98 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.3.1994 a se 16% úrokem z prodlení od 16.7.1994 do zaplacení. Ve zbylých meritorních výrocích odvolací soud co do částky 8.640,- Kč s přísl. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a v částce 247.265,82 Kč s přísl. zrušil prvostupňový rozsudek a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Kasační výrok pak byl učiněn i ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně.

Po právní stránce se odvolací soud opřel především o závěr, že mezi právním předchůdcem žalobce, kterým byl státní podnik P. C. P., a žalovaným byla dne 31.8.1992 sjednána smlouva o nájmu nebytových prostor v objektu čp. 392 v P., přičemž celková výměra nebytových prostor od podzemního až do 4. nadzemního podlaží činila 1218 m2. Tyto prostory byly žalovanému pronajaty za účely provozním, skladovacím a obchodním, a to na dobu neurčitou. Odvolací soud dovodil, že na straně pronajímatele přešla práva z nájemní smlouvy postupně až na nynějšího žalobce. Ten požadoval po žalovaném (v odvolacím řízení) celkem částku 691.981,80 Kč, přičemž tato částka byla rozdělena na

- dlužné nájemné za měsíce leden-duben 1993 v celkové výši 423.080,- Kč,

- služby čerpané v témž období, a to za odvoz domovního odpadu 2.980,- Kč a za odběr uhlí 10.016,- Kč,

- za vodné a stočné opět v témž období ve výši 8.640,- Kč,

- za odebranou elektrickou energii v období let 1992 a 1993 v celkové výši 247.265,82 Kč.

Z výše provedené je patrné, že odvolací soud shledal oprávněně požadovanými dluhy na nájemném, za odvoz domovního odpadu a za odběr uhlí, vše za období od ledna do dubna 1993, v celkové výši 436.075,98 Kč s přísl. V tomto rozsahu byl rozsudkem odvolacího soudu prvostupňový rozsudek, napadený odvoláním žalovaného, potvrzen. Ve zbylých výrocích ohledně částek 8.640,- Kč a 247.265,82 Kč došlo ke změně žaloby a jejímu zamítnutí a resp. ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci nižší instanci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž z textu dovolání a ostatně již z příslušné výrokové části rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že dovolání mohlo směřovat pouze do potvrzující části rozsudku o přiznání částky 436.075,98 Kč s přísl. Dovolatel podal dovolání z následujících (obecných) důvodů:

a/ řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

b/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,

c/ rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel tedy využil všechny dovolací důvody, jak jsou vypočteny v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř.

Po hmotněprávní stránce dovolatel zejména namítl, že žalobce nebyl aktivně věcně legitimován, neboť se nestal nositelem pohledávek. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce měl být oprávněn žalovat vzhledem ke smlouvě o sdružení ze dne 14.5.2004, pak tento závěr nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a je navíc v rozporu s tvrzením samotného žalobce. Vydal-li prvostupňový soud rozhodnutí o singulární sukcesi podle § 107a o.s.ř. dne 11.2.2004, pak toto rozhodnutí nemohlo předjímat či nahradit meritorní rozhodnutí o oprávněnosti pohledávky.

Dovolatel napadl aktivní věcnou legitimaci žalobce též ve spojitosti s předchozími sukcesemi do pohledávek, jak probíhaly postupně v době od uzavření smlouvy v roce 1992. Byl toho názoru, že pohledávky nebyly převáděny dostatečně konkrétním způsobem.

Po stránce procesní pak žalovaný brojil proti způsobu provádění důkazů a jejich hodnocení zejména odvolacím soudem. Kopie listin jako důkaz před první instancí podle dovolatele nepostačovaly a pokud odvolací soud pouze ověřil shodu kopií s originálem, pak tuto vadu řízení nezhojil a jeho skutková zjištění se stala neúplnými.

K nároku ve výši 423.080,- Kč (dlužné nájemné) dovolatel namítal, že byl-li opřen o nájemní smlouvu z 31.8.1992 a zejména o uznání dluhu žalovaným (dopis JUDr. K. ze dne 15.2.1994), pak tyto listiny nebyly čteny před odvolacím soudem, ačkoli právě z nich odvolací soud vycházel. Vznikl tak rozpor mezi rozsudky obou instancí.

U nároků o zaplacení 2.980,- Kč resp. 10.016,- Kč (odvoz odpadu, spotřeba uhlí) vycházela podle dovolatele odvolací instance jen z kopií účetních dokladů, nikoli z originálů; navíc se měly vztahovat k jinému objektu než tomu, v němž žalovaný nebytové prostory užíval.

Vycházeje z těchto tvrzení, dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky nižších instancí v jím napadené výrokové části a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se prostřednictvím právního zástupce se vyjádřila strana žalující; ve vyjádření jsou shrnuta žalobcova stanoviska a žádá se, aby dovolání nebylo vyhověno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě. Aby se však dovolací soud mohl zabývat uplatněnými dovolacími důvody, musel nejprve posoudit, zda a v jakém rozsahu je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nemohla být dána, neboť v dovoláním napadené výrokové části odvolací soud potvrdil prvostupňový rozsudek; nešlo tedy o změnu rozsudku soudu prvního stupně. V úvahu nepřicházela ani tzv. skrytá diformita rozsudků nižších instancí podle písm. b/ téhož ustanovení: odvolací soud sice dne 8.6.1998 vydal kasační usnesení, kterým tehdejší rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ale vyslovil v něm procesní pokyny a po hmotněprávní stránce tedy žádný takový pokyn, kterým by přinutil soud prvního stupně k jinému právnímu závěru (hovořil-li odvolací soud o nutnosti posoudit listinu o uznání dluhu, pak vytkl soudu prvního stupně, že k tomu dosud nepřikročil, nikoli že by uznání posoudil nesprávně).

Zůstala tedy třetí z možností přípustnosti dovolání, a to pro zásadní právní význam příslušné výrokové části meritorního rozsudku, podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Tato alternativa předpokládala buď kontradikci rozsudků odvolacích soudů nebo dovolacího soudu, nebo existenci dosud neřešené právní otázky – tedy judikatorní přesah napadeného rozsudku –, nebo takovou situaci, při níž odvolací soud posoudil pro věc určující právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nutno tu však zdůraznit, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. podstatně omezuje rozsah dovolacího přezkumu. Jak vyplývá z textu citovaných ustanovení o.s.ř. i z jejich konstantní interpretace Nejvyšším soudem, lze zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovodit jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tedy z nesprávného právního posouzení věci. Ostatní dovolací důvody, a to jak podle § 241a odst. 2 písm. a/, tak podle odst. 3 téhož ustanovení, nepřipadají (pro svůj ryze procesní charakter) v úvahu pro přezkum (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004).

Tím byl rozsah dovolacího přezkumu zúžen o značnou část dovolacích námitek procesní povahy, konkrétně o námitky brojící proti nedostatkům v dokazování před soudem prvního stupně i potažmo soudem odvolacím.

Ostatně dovolatel při těchto námitkách opomenul ustálený výklad § 243a odst. 2 o.s.ř., podle něhož dovolací soud není soudem skutkovým, ale soudem právního posouzení věci a je při svém rozhodování vázán tím skutkovým základem věci, jenž byl zjištěn nižšími instancemi.

V rámci dovolacího přezkumu tedy zůstaly k hmotněprávnímu posouzení věci tyto otázky:

- zda žalobce byl aktivně věcně legitimován,

- zda tu byla správně posouzena sukcese do žalobního nároku,

- zda odvolací soud správně posoudil nárok na zaplacení dlužného nájemného ve výši 423.080,- Kč.

Dovolací soud konstatuje, že odvolací instance při svém rozhodování o těchto právních otázkách nepochybila.

Pokud jde o správnost závěrů o aktivní věcné legitimaci žalobce, pak je nutno zdůraznit, že závěry odvolacího soudu jsou dostatečně přesvědčivé zejména v pasážích o právní relevanci smlouvy (o sdružení) označené datem 14.5.2004. Odvolací soud však na str. 5, 6 svého odůvodnění jasně vyložil, že při postoupení pohledávek podle § 524 o. z. mezi vydražitelem S. P. a žalobcem, mezi nimiž byla uzavřena smlouva o sdružení, došlo k platnému právnímu úkonu. Pohledávky byly těmito osobami jednoznačně určeny a smlouva byla uzavřena, jak odvolací soud explicitně konstatuje, nikoli 14.5.2004, ale 14.5.2003 (v den konání veřejné dražby). Pokud bylo při dokazování hodnoceno nesprávně uvedené datum uzavření smlouvy, označil je odvolací soud za zjevnou chybu v psaní, jež však ve smyslu § 37 odst. 3 OZ nečiní právní úkon neplatným.

Dovolací přezkum nevedl ke změně právních závěrů odvolacího soudu ani při rekapitulaci sukcesí předmětných pohledávek postupně mezi jednotlivými vlastníky objektu. Odvolací soud tu při právním posouzení věci vycházel z hodnocení řady listinných důkazů, tj. ze zdrojů, které, včetně výsledků jejich hodnocení, není vzhledem ke své již výše popsané roli dovolací soud oprávněn zpochybňovat. Jen na okraj lze konstatovat dostatečnou podrobnost i přesvědčivost odůvodnění rozsudků jak soudu prvního stupně (str. 4), tak i soudu odvolacího (str. 6).

Zbyla část hmotněprávních dovolacích námitek, shrnutelná do konkrétní právní otázky, se týká právního základu pro přiznání částky dlužného nájemného za leden-duben 1993, přičemž závěr dovolání tu velí rozšířit přezkum na částky za odvoz odpadu a odběr uhlí. Dovolatel zde zmiňuje uznání dluhu; odvolací soud však z uznání dluhu, jak sám uvedl, nevycházel. Vycházel ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, jakož i z vyúčtování o výši jednotlivých plnění v souvislosti s užíváním objektu. Závěry odvolacího soudu jsou z hlediska obsahu listin o účtování příslušných částek správné.

K nesprávnému posouzení pro věc rozhodných hmotněprávních otázek tedy ze strany odvolacího soudu nedošlo a přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadené výrokové části rozsudku odvolacího soudu tak nebyla dovozena. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Úspěšnému žalobci vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. Při stanovení výše nákladů odvolacího řízení vycházel dovolací soud ze sazby odměny za úkon, jímž bylo vyjádření k dovolání; tuto výši odměny však musel 2x krátit o polovinu, neboť šlo o jediný úkon v dovolacím řízení a odmítnutí dovolání (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.).

Z relevantních 436.075,98 Kč činila výchozí sazba odměny za úkon podle § 3 odst. 1 cit. vyhlášky 38.050,- Kč. Po zmíněné dvojí redukci na polovinu však šlo o výši započitatelné odměny 9.512,- Kč, což s přičtením 75,- Kč režijního paušálu představovalo celkovou výši nákladů dovolacího řízení žalobce v částce 9.587,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 18. října 2006

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 18. October 2006