JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2597/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. Š. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. B., 2) N. B. a 3) J., spotřebnímu družstvu v J. H., o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 758/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.7.2004, č. j. 7 Co 1317/2004-68, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 29.7.2003 u Okresního soudu v Jindřichově Hradci domáhala se žalobkyně vyslovení neplatnosti nájemní smlouvy, kterou uzavřel její bratr, mj. jejím jménem podle plné moci matky žalobkyně s J., spotřebním družstvem v J. H. Tvrdila, že rozsah plnění ze smlouvy a složitost výpočtu nájmu odůvodňovala nutnost schválení tohoto neběžného úkonu soudem.

Okresní soud v Jindřichově Hradci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2.4.2004, č.j. 5 C 758/2003-33, v odstavci I. určil, že nájemní smlouva uzavřená dne 22.12.2000 mezi žalobkyní a prvním žalovaným jako pronajímateli a třetím žalovaným jako nájemcem, je neplatná. Současně v odstavci II. žalobu na určení téhož jako pod bodem I., pokud žaloba směřovala proti druhé žalované, zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně a první žalovaný nabyli dědictvím po svém otci M. B., zemřelém dne 25.2.1999, a to každý z jedné poloviny vlastnictví k nemovitostem zapsaným na LV č. 431 pro obec a katastrální území D., a to dům č.p. 25/V na zastavěné ploše 1459/3, parcelu č. 1459/3 zastavěná plocha občanská vybavenost a parcelu č. 1459/2 ostatní plocha, manipulační plocha, přičemž podílové spoluvlastnictví obou bylo zapsáno na LV č. 2220 pro obec a katastrální území D. Dále vzal za prokázané, že dne 22.12.2000 žalobkyně, zastoupená svou matkou N. B. a M. B. jako pronajímatelé uzavřeli s třetím žalovaným nájemní smlouvu, která byla uzavřena na dobu 5-ti let, a to ode dne 1.1.2000 do 31.12.2005 a nájemné bylo sjednáno ve výši 2,4 % z docilovaného měsíčního maloobchodního obratu, nejméně však 19.200,-Kč za kalendářní měsíc. Rovněž zjistil, že v předmětné smlouvě bylo uvedeno, že k zaplacení zálohy na nájemné dojde předem a to ve výši 1.456.800,- Kč. Dále zjistil, že smlouva je podepsána za pronajímatele pouze prvním žalovaným a to nesprávně s označením, že jde o podpis nájemce a v záhlaví smlouvy je uvedeno, že M. B. je na základě plné moci ze dne 9.10.2000 oprávněn ke všem právním úkonům, které souvisejí s uzavíráním nájemní smlouvy týkající se objektu specifikovaného ve smlouvě. Vzal též za prokázané, že Finanční úřad v D. neuzavřel daňovou záležitost žalobkyně, a to z důvodu podání žaloby na neplatnost předmětné nájemní smlouvy. Vyslovil závěr, že právní úkon touto nájemní smlouvou představovaný nebyl běžnou záležitostí a k jeho platnosti bylo nutné schválení opatrovnickým soudem ve smyslu § 28 o.z, proto předmětná nájemní smlouva je neplatná podle ustanovení § 39 o.z. Naléhavý právní zájem podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. spatřoval v tom, že pro nejisté postavení v předmětném právním vztahu by žalobkyně mohla být vystavena konkrétní újmě v podobě daňového řízení, a to v situaci, kdy sama z předmětného právního úkonu neměla žádný majetkový prospěch, nedostalo se jí z něj žádného plnění. Zaujal názor, že předmětná smlouva byla uzavřena za složitých podmínek inkasování nájemného, vázaných na maloobchodní obrat nájemce a výše nájemného činila 1.500.000,-Kč. Dovodil, že ani s přihlédnutím k věku žalobkyně, které bylo v době uzavření předmětné smlouvy 17 let a 8 měsíců, nelze uzavřít, že by byla způsobilá posoudit rozsah tohoto právního úkonu, neboť to nebylo přiměřené její rozumové a volní vyspělosti. Dospěl k závěru, že zde byl i střet zájmů mezi jejím bratrem (prvním žalovaným), kterému udělila plnou moc zákonná zástupkyně žalobkyně k uzavření předmětné smlouvy, přičemž nebyl oprávněn nezletilou zastupovat. Dále vyslovil, že střet zájmů též nastal z důvodu, že se žalobkyni nedostalo žádného plnění z předmětné smlouvy, ač plnění v rozsahu 1.500.000,- Kč nastalo.

K odvolání třetího žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21.7.2004, č.j. 7 Co 1317/2004-68, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 22.12.2000 mezi žalobkyní a prvním žalovaným jako pronajímateli a třetím žalovaným jako nájemcem, zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil kupní smlouvou uzavřenou mezi M. B., M. Š. B. na straně prodávající a MVDr. M. Z. a J. Z. na straně kupující ze dne 25.3.2004, neboť vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě této smlouvy byl proveden dne 7.4.2004 ( po vydání rozsudku soudu prvního stupně ). Odvolací soud vzal za prokázané, že žalobkyně a první žalovaný nejsou již ke dni rozhodování tohoto soudu vlastníky nemovitosti, v níž se nacházejí nebytové prostory, které byly předmětem nájemní smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř, který nelze spatřovat v tom, že žalobkyně byla vyzvána příslušným finančním úřadem k podání přiznání daně z příjmu, který jí plynul z ,, pronájmu “ konkrétní nemovitosti. Zaujal názor, že z hlediska daňového řízení se tedy nestává postavení žalobkyně nejistým bez určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určovací žalobě nemůže být v současné době dán ani proto, že žalobkyně již není vlastníkem dané nemovitosti, tedy ani pronajímatelem nebytových prostor. Neztotožnil se ani s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti nájemní smlouvy podle § 39 o.z. s odůvodněním, že posouzení běžné či neběžné majetkové záležitosti je vždy třeba učinit na základě konkrétních okolností a povahy konkrétního právního úkonu. Podle odvolacího soudu v dané věci nešlo o nabytí či převod nemovitosti, resp. vlastnického podílu k ní a předmětnou smlouvou nedošlo ani k zatížení nemovitosti věcným právem. Konstatoval, že uzavření nájemní smlouvy na dobu pěti let je běžnou záležitostí při správě majetku nezletilé a tuto smlouvu mohla tedy uzavřít i zákonná zástupkyně, její matka N. B. podle § 26 o.z. Dále vyslovil, že v dané smlouvě je přesně uveden rozsah pronájmu nemovitosti, určena doba, na níž je smlouva uzavírána, měsíční nájemné, dohoda smluvních stran o záloze na nájemném a jejím vyúčtování a nejasný není ani způsob platby nájemného. Podle odvolacího soudu i samotná nezletilá mohla ve smyslu § 9 o.z. posoudit dosah konkrétního právního úkonu, tedy nájemní smlouvy, neboť to bylo svou povahou přiměřené její tehdejší rozumové i volní vyspělosti. Neshledal ani kolizi zájmu žalobkyně a prvního žalovaného při uzavírání předmětné nájemní smlouvy, když část sjednané zálohy byla poukázána na úhradu společného dluhu pronajímatelů a část složené zálohy na účet pronajímatelů.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazovala na skutečnost, že zákonodárce stanovuje věkovou hranici pro dosažení způsobilosti k právním úkonům, přičemž tuto hranici nelze posuzovat individuálně z hlediska psychické vyspělosti jednotlivce. Namítala, že nemohla ovlivnit obsah smlouvy, která se týkala věci vyšší hodnoty, tj. nájemné 1.456 800,- Kč, a v předmětné smlouvě nebylo zřetelně uvedeno, jakým způsobem bude nezletilé plněno. Konstatovala, že právní úkon by tedy byl schválen pouze v případě, je-li to v zájmu nezletilého ( viz. ustanovení § 179 zákona o rodině ). Podle dovolatelky v případě uzavírání předmětné nájemní smlouvy došlo ke kolizi zájmů žalobkyně - nezletilé a prvního žalovaného, který obdržel plnou moc od matky nezletilé a tuto smlouvu uzavíral, který právě pro střet zájmů nebyl oprávněn nezletilou zastupovat, což vyplývá z ustanovení § 37 odst. 1 zákona o rodině. Dále namítala, že ani v případě jejího nesouhlasu s obsahem smlouvy, neměla žádnou právní možnost se tomuto chování bránit, neboť neměla způsobilost k právním úkonům. Dovolatelka se ztotožnila s právním posouzením soudu prvního stupně s tím, že uzavření nájemní smlouvy, na jejímž základě je placeno nájemné předem ve výši 1.456.800,- Kč není běžnou záležitostí, jelikož částka cca 750.000,-Kč ( tj. polovina nájemného, která by jí náležela) představuje částku značně vysokou. Konstatovala též, že pro daňové účely je rozhodující, zda smlouva je platná či nikoli, neboť správce daně při určení daňové povinnosti vychází zcela ze smlouvy a není rozhodné skutečné plnění. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

O takový případ v této věci nejde.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení aplikace ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. To umožňuje žalobci uplatnit žalobou, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Tato podmínka v této věci však dána nebyla.

Naléhavý právní zájem na určení je totiž dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Soudní praxe připouští, že i v případech, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky).

Tato otázka byla již řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.10.2004, sp. zn. 28 Cdo 2081/2004, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká ( rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, číslo 68, str. 201).

Na základě výše uvedeného se tedy dovolací soud ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že naléhavý právní zájem žalobkyně na předmětné určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. není dán. V projednávané věci proto není ani důvod v rámci dovolacího přezkumu zabývat se dalšími argumenty uplatněnými dovolatelkou v dovolání. Dovolací důvod podle § § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.

V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla se svým dovolání úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2004

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 30. November 2004