JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2495/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované P. a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 397.459,99 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 7/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. prosince 2007, č. j. 40 Co 965/2007-501, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce podal dne 10. 1. 1995 žalobu na zaplacení částky 261.125,- Kč, kterou následně rozšířil na částku 548.328,- Kč z důvodu bezdůvodného obohacení žalované, která skladovala na jeho pozemku odpad ve formě sádrovcového kalu bez právního důvodu. Věc byla několikrát projednávána soudy první i druhé instance a postupně docházelo k doplňování dokazování za účelem zjištění obvyklé ceny nájemného za pozemek obdobné kvality v obdobné lokalitě, přičemž žalobce vzal v průběhu řízení žalobu do částky 111.616,10 Kč zpět. Věc se dostala až před Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, č. j. 32 Odo 1108/2003-312, zrušil mimo jiné i v pořadí poslední rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2002, č. j. 11 Co 617/2002-267, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 5. 2002, č. j. 10 C 7/95-239, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval výkladem pojmu bezdůvodného obohacení i tím, co lze považovat za prospěch, o který se právní předchůdkyně žalované obohatila. Podle jeho názoru odvolací soud ve svém rozhodnutí pochybil, neboť vyšel pouze z jednoho zdroje informací, a to zprávy Obecního úřadu v R., a nezajistil si jiné informace, například formou znaleckého posudku.

S ohledem na toto závazné rozhodnutí Nejvyššího soudu doplnil Okresní soud v Přerově dokazování formou svědeckých výpovědí, nájemními smlouvami žalované s dalšími subjekty i znaleckými posudky a poté dospěl k závěru o skutkovém stavu v tom smyslu, že nájemné za obdobné pozemky užívané ve shodné lokalitě ke stejnému účelu činilo od 2,- do 6,- Kč/m2 ročně.

Okresní soud ve svém rozsudku ze dne 7. 3. 2007, č. j. 10 C 7/95-447, zopakoval zásady bezdůvodného obohacení, uvedl, že zkoumání účelu využití pozemku má význam pouze jako korektiv pro zjištění výše nájmu a že to, co bylo na pozemku skladováno, je v tomto případě bez právního významu. Na základě toho soud prvního stupně vysvětlil, proč při rozhodování nezohlednil zprávu Obecního úřadu v R., ani zprávu společnosti, která odpad recykluje, ani nájemní smlouvy týkající se vzdálenějších lokalit.

Okresní soud dále uvedl, že úroveň nájemného ve srovnání s jinými vlastníky pozemků ve výši 2,- Kč/m2 ročně neurčuje spolehlivě výši bezdůvodného obohacení, protože žalovaný měl v dané lokalitě de facto monopol na užívání pozemků. Nejvýhodnější cena, kterou by mohl žalobce získat, je ta, kterou dohodla právní předchůdkyně žalované s Ing. M. T. za shodné užívání pozemku ve stejné lokalitě pro rok 1994, kdy tato cena činila 25,- Kč/m2 ročně, jíž vzal také okresní soud za maximální možnou, kterou mohl žalobce od žalované za pronájem svého pozemku obdržet, a proto stanovil výši bezdůvodného obohacení žalované částkou 51.931,01 Kč, z čehož se žalobci již určitého plnění dostalo, tudíž zbývalo zaplatit 38.810,91 Kč.

Soud prvního stupně z těchto důvodů uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 38.810,91 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu na zaplacení zbylé částky 397.459,99 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok III.) i vůči státu (výrok IV.).

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 12. 2007, č. j. 40 Co 965/2007-501, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I. a II.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a zrušil jeho výrok o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok IV.).

V odůvodnění rozsudku zhodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že okresnímu soudu nelze při hodnocení důkazů vytýkat porušení zásad stanovených v § 132 o. s. ř. ani jakékoli pochybení ve skutkových závěrech o stavu věci. Odvolací soud připomněl výklad bezdůvodného obohacení, který je v rovině soudní praxe ustálený, a sice, že výše náhrady se poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, přičemž je třeba přihlédnout k účelu, jemuž věc slouží, a k tomu jak ten, kdo se tímto způsobem obohatí, věc skutečně užívá. Ani odvolací soud nevycházel z uzavřených nájemních smluv mezi právní předchůdkyní žalované a jinými soukromými subjekty, neboť neposkytují objektivní vodítko k určení výše bezdůvodného obohacení. Krajský soud se ztotožnil s názorem Okresního soudu i co se týče výše nároku žalobce ve výši 25,- Kč/1m2 ročně, což bylo dohodnuto mezi právní předchůdkyní žalované a Ing. M. T., vlastníkem pozemku užívaného ke stejnému účelu a ve stejné lokalitě, jako finanční vyrovnání za nájem pozemku v roce 1994. Tato částka splňuje dle názoru odvolacího soudu požadavek na objektivní zjištění bezdůvodného obohacení a vyplývá i z obecně zastávaného výkladu, jak má být tato částka určena.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal žalobce dovolání (pouze do části výroku o věci samé, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně), jehož přípustnost spatřuje v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za otázku zásadního právního významu označuje výklad a aplikaci ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k ustanovení § 451 obč. zák., a to při stanovení výše plnění z titulu bezdůvodného obohacení, když podle jeho názoru nelze objektivně zjistit obvyklou výši nájemného pro výjimečnost způsobu bezesmluvního užívání. Dovolatel nejprve rekapituluje průběh daného soudního řízení, tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a má za to, že výše bezdůvodného obohacení žalované je vyšší a že nevydala vše, co nabyla. Přitom uznává, že výši jeho nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, ne-li vůbec, a že by soud měl postupovat podle § 136 o. s. ř. při respektování zásady proporcionality. Podle něj nelze vycházet ze smluv uzavíraných právní předchůdkyní žalované s jinými vlastníky pozemků, které sloužily taktéž k uskladnění sádrovce, protože jim chyběla svoboda rozhodování. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila v tom smyslu, že rozsudek krajského soudu shledává věcně správným a ztotožňuje se s jeho právními závěry ohledně zjišťování výše bezdůvodného obohacení. Nepovažuje dovolání žalobce za přípustné s ohledem na to, že o věci Nejvyšší soud již jednou rozhodoval a na základě toho pak rozhodly okresní i krajský soud. Žalovaná navrhla odmítnutí či zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnou (řádně zastoupenou) osobou, se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, kterou žalobce dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž jako dovolací důvod uvedl ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým by se soud zabýval v případě přípustnosti dovolání.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006). V tomto případě dovolatel právní otázku konkrétně nevymezil, pouze uvedl, že otázku zásadního právního významu spatřuje ve výkladu a aplikaci ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k ustanovení § 451 obč. zák., a to při stanovení výše plnění z titulu bezdůvodného obohacení v případech, kdy pro výjimečnost způsobu bezesmluvního užívání věci nelze objektivně zjistit obvyklou výši nájemného. Sám však žádný výklad ani aplikaci tohoto ustanovení nenavrhuje. Nelze přitom žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. Sám dovolatel uvedl, že výši jeho nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, ne-li vůbec, a že by měl soud postupovat na základě ustanovení § 136 o. s. ř. To však soudy obou instancí učinily a na základě toho rozhodly o výši bezdůvodného obohacení. Tato rozhodnutí soudů považuje žalobce za neobjektivní a představuje si plnění z bezdůvodného obohacení vyšší, neuvádí ovšem již, v jaké výši ani jak by k takové částce měly soudy dospět. Takové vymezení právní otázky je nedostatečné, přičemž ustanovení občanského zákoníku týkající se bezdůvodného obohacení jsou v tomto směru vykládána naprosto jednoznačně a shodně jsou řešena i judikaturou, jak se podává například z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, č. j. 32 Odo 1108/2003-312, či z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007. Nejvyšší soud se přitom v této věci již jednou vyjadřoval a soudy nižších instancí pak v souladu tímto rozhodnutím interpretovali ustanovení §§ 458 odst. 1 a 451 obč. zák., k žádné změně názoru ohledně výkladu a aplikaci těchto ustanovení v mezidobí nedošlo. Výklad ustanovení §§ 458 a 451 obč. zák. pak poskytuje i Velký akademický komentář, Karel Eliáš a kol., nakl. Linde Praha, a. s., 2008, či Občanský zákoník - komentář, Jehlička, Švestka, Škárová, nakl. C.H.Beck, 2003, nehledě na to, že judikatura, jak již bylo výše zmíněno, je v této oblasti konstantní. Pokud se jedná o námitku výjimečnosti případu, kdy žalovaná je jedinou společností zabývající se výrobou titanové běloby v České republice, nelze pouze na základě tohoto dovozovat zásadní právní význam věci. Jedná se o věc specifickou, která však nemá judikatorní přesah, neboť jde o obvyklou aplikaci a interpretaci zákonného ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 103, svazek 2, ročník 2001, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 111, svazek 2, ročník 2001, nebo jeho usnesení ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 203, svazek 2, ročník 2001).

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.

Úspěšné žalované vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů vynaložených v dovolacím řízení. Tyto náklady představovala odměna advokáta za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 45.250,- Kč podle § 10 odst. 3 a § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. Částku však bylo nutné dvakrát krátit o polovinu a upravit, protože žalovaná v dovolacím řízení učinila jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§§ 14 odst. 1, 15 a § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala výše odměny částku 10.000,- Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a po navýšení o DPH ve výši 19 % činí konečná výše nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. ledna 2009

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.

předseda senátu

Vydáno: 15. January 2009