JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2454/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce P. V., zastoupené advokátkou, proti žalované B. L., zastoupené advokátem, o 44.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 265/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29.6.2004, č. j. 30 Co 221/2004-45, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 15.9.2003 u Okresního soudu v České Lípě, domáhal se žalobce uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 44.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % p.a. z částky 11.000,- Kč za dobu od 26.5.2003, dále z částky 11.000,- Kč za dobu od 26.6.2003, z částky 11.000,- Kč za dobu od 26.7.2003 a z částky 11.000,- Kč za dobu od 26.8.2003, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Okresní soud v České Lípě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2.3.2004, č.j. 11 C 265/2003-27, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě nájemní smlouvy ze dne 30.6.2002 žalobce pronajal žalované na dobu neurčitou oplocený areál pozemků a buněk užívaných jako kanceláře a sklady v M. v P., obec J. v P. s možností písemné výpovědi s jednoměsíční výpovědní lhůtou. Dále zjistil, že nájemné bylo sjednáno ve výši 11.000,- Kč měsíčně, splatné k 25. dni každého měsíce, dále podle výše uvedené smlouvy byla při jejím podpisu složena kauce ve výši jednoměsíčního nájemného, tj. 11.000,- Kč a pro případ porušení povinnosti řádného a včasného placení nájemného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 15.000,- Kč. Rovněž vzal za prokázáno, že veškeré změny nájemní smlouvy lze provést v písemné formě. Též zjistil, že žalovaná pronajatý areál užívala do 30.11.2002 a do tohoto dne také zaplatila nájemné. Dovodil, že nájemní smlouva byla mezi účastníky ukončena ústní dohodou ke dni 30.11.2002. Věc posoudil podle ustanovení § 664, 665 odst. 2 o.z. s tím, že žalovaná poté, co se účastníci řízení dohodli na ukončení nájmu ústně, nebyla povinna areál užívat, protože tím nehrozila žalobci žádná škoda. Dále vyslovil, že nedodržení písemné formy ukončení nájemní smlouvy nemůže být v dané věci na újmu žalované. Zaujal názor, že žaloba podaná žalobcem je s ohledem na okolnosti případu v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 o.z.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29.6.2004, č.j. 30 Co 221/2004-45, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a potvrdil v části, pokud byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 11.000,- Kč ve výši 1 % za období od 26.8.2003 do zaplacení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Věc posoudil podle ustanovení § 677 odst. 1 o.z. s odůvodněním, že pokud se účastníci řízení dohodli ústně na ukončení nájemního vztahu ke dni 30.11.2002, bylo nutno takovou dohodu považovat za absolutně neplatnou ve smyslu § 40 odst. 1, 2 o.z. Vyslovil závěr, že na základě neplatného právního úkonu nemohlo dojít ke skončení nájemního vztahu. Uzavřel, že pokud žalovaná nadále neměla v úmyslu setrvat v nájemním vztahu, měla možnost nájemní smlouvu vypovědět ve smyslu § 677 odst. 1 o.z. a pokud se předmět nájmu stal v důsledku chování žalobce nezpůsobilým k užívání, měla možnost od smlouvy odstoupit ve smyslu § 679 odst. 1 o.z. Podle odvolacího soudu požadavek žalobce na zaplacení nájemného tedy nelze hodnotit jako rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 o.z. Dále dospěl k závěru, že žalovaná se dostávala do prodlení s placením nájemného vždy ke 26. dni v měsíci a žalobci tak vznikl nárok na úrok z prodlení ve smyslu § 517 odst. 2 o.z, přičemž výše úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Konstatoval, že je odůvodněn i požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení ve výši 3 % z částky 11.000,- Kč za dobu od 26.5.2003 do zaplacení, z částky 11.000,- Kč za dobu od 26.6.2003 do zaplacení a z částky 11.000,- Kč za dobu od 26.7.2003 do zaplacení.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýkala odvolacímu soudu, že se omezil pouze na konstatování konkrétních ustanovení, z nichž je zřejmé, že nájem nelze vypovědět ústní formou. Podle dovolatelky podstatou věci je ovšem posouzení provedených důkazů, na základě kterých je zřejmé, že výkon práva by byl v rozporu s dobrými mravy. Konstatovala, že ze vzájemné dohody a zejména následného chování žalobce lze dovodit, že smluvní vztah byl ukončen a fakticky ani netrval, neboť na pokyn žalobce předala předmět nájmu třetí osobě. Dále namítala, že smluvní vztah sice právně trval, avšak výkon práva, tj. požadování nájemného, je nepochybně v rozporu s dobrými mravy. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

O takový případ v této věci nejde.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci šlo v dovolacím řízení především o posouzení, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení § 40 odst. 1, 2 o.z. a zda tato ustanovení rovněž správně vyložil.

Podle § 40 odst. 1 o.z., nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle odstavce druhého téhož ustanovení písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.

Pro projednávanou věc vede aplikace posledně uvedeného ustanovení k závěru, podle něhož byla-li nájemní smlouva ze dne 30.6.2002 uzavřena písemně, mohlo dojít k její platné změně (šlo o změnu sjednanou ústní dohodou na dobu určitou ke dni 30.11.2002) opět jen v písemné formě. Jde o závěr platný pro oblast občanskoprávních vztahů, kde obecně platí, že všechny písemně uzavřené dohody (ať již písemná forma byla stanovena zákonem či dohodnuta) mohou být ze stejných důvodů, pro které byla stanovena písemná forma již při jejich vzniku, opět změněny nebo zrušeny pouze písemně. Tento důsledek plynul z výslovné dikce citovaného ustanovení, aniž by bylo zapotřebí, aby účastníci výslovně ve smlouvě i pro případ změn smlouvy požadavek písemné formy si sami stanovili. Souhlas účastníků s písemnou formou právního úkonu byl založen již tím, že původní smlouvu, zakládající mezi nimi nově práva a povinnosti z předmětné nájemní smlouvy, v písemné formě (bez příkazu zákona) uzavřeli.

V tomto směru nutno připomenout, že požadavek písemné formy právního úkonu ve smyslu § 40 odst. 1, odst. 2 o.z. předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu. Písemný projev je platný až od podpisu jednající osoby. Činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy vždy na téže listině (takže např. každý ze subjektů se může podepsat na jiném stejnopisu listiny).

Jestliže v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že pokud se účastníci dohodli ústně na ukončení nájemního vztahu ke dni 30.11.2002, bylo nutno takovou dohodu považovat za absolutně neplatnou. Na základě neplatného právního úkonu tedy nemohlo dojít ke skončení nájemního vztahu. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovaná měla možnost předmětnou nájemní smlouvu vypovědět ve smyslu § 677 odst. 1 o.z. a od smlouvy odstoupit podle § 679 odst. 1 o.z. K tomu ovšem podle obsahu spisu a závěrů odvolacího soudu nedošlo. Jestliže žalovaná těchto postupů nevyužila, nelze podle odvolacího soudu považovat požadavek žalobce na zaplacení nájemného za jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o.z. I tento posledně uvedený závěr odvolacího soudu považuje dovolací soud za správný. Ustanovení § 3 odst. 1 o.z. lze použít jen ve zcela výjimečných případech. Konstantní judikatura kupř. vyslovila závěr, že za použití citovaného ustanovení nelze odepřít typicky přiznání práva na zaplacení úroku z prodlení, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. stejně tak ustanovení § 3 odst. 1 o.z. nemůže vyloučit účinky, jaké má podle kogentní právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost. Ze srovnání uvedených oblastí aplikační praxe nenabízí se tak ani v této věci důvod k odlišnému právnímu posouzení dovolacím soudem, než které zaujal odvolací soud. Žalovaná – jak shora uvedeno – měla k dispozici dostatečné právní prostředky k odvrácení důsledků plynoucích z pokračujícího právního vztahu z nájemní smlouvy. Pokud tak neučinila, nelze přenášet důsledky z její nedostatečné prozíravosti či pečlivosti na druhého účastníka právního vztahu pouhým odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 o.z.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalované zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla se svým dovoláním úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 09. December 2004