JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2448/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele Ing. M. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23.5.2006, sp.zn. 25 Co 90/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 7 C 73/2005 (žalobkyně MUDr. M. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. M. H., zastoupenému advokátem, o 2,429.666,60 Kč), takto:

I. Dovolání dovolatele proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 23.5.2006 (sp.zn. 25 Co 90/2006 Městského soudu v Praze), jímž byl potvrzen žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně z 19.10.2005 (čj. 7 C 73/2005-23 Obvodního soudu pro Prahu 5) se odmítá.

II. Dovolání dovolatele proti výroku téhož rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok již uvedeného rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 22.12.1997, byl ze strany žalobkyně uplatněn vůči žalovanému žalobní návrh na zaplacení 2,429.660,60 Kč s 26% úrokem z prodlení od 22.12.1997 do zaplacení. tento nárok byl uplatněn společně s nárokem na vydání ¼ domu čp. 1064 s pozemkem parc. č. 87 (o výměře 633 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 2235 pro katastrální území S. a obec P. 5.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 12.1.2005, čj. 7 C 151/2003-293, bylo občanské soudní řízení zastaveno „v části, ve které se žalobkyně domáhala vydání 1/48 domu čp. 1064 se stavební parcelou č. 87 o výměře 633 m2“ v katastrálním území S., a dalším výrokem téhož rozsudku bylo rozhodnuto, že „v části, ve které se žalobkyně domáhá, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit částku 2,429.666,60 Kč, se vylučuje k samostatnému projednání“.

V dalším průběhu řízení o tomto nároku, vyloučeném k samostatnému projednání, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 19.10.2005, čj. 7 C 73/2005-23. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2,316.196 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba však byla zamítnuta v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném další částky 113.740,60 Kč. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náklady řízení 690.169 Kč (ve znění opravného usnesení z 10.1.2006, čj. 7 C 73/2005-47, týkajícího se této úhrady nákladů řízení) do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 na jím hrazené náklady řízení 6.894,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě i soudní poplatek 92.650 Kč.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud dospěl k závěru, že žalobě žalobkyně je třeba z větší části vyhovět.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že původní vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, JUDr. Ing. V. H., zemřel 31.5.1971 bez zanechání závěti. Po tomto zůstaviteli žalovaný Ing. M. H. nabyl děděním ideální 2/24; z tohoto dědictví nabyl stát ideální 1/24 nemovitosti po žalobkyni M. H., jejíž dědický podíl připadl státu podle výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 13.1.1971, sp.zn. 1 T 87/71. Tento trestní rozsudek byl pak dne 1.10.1990 zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, Obvodním soudem pro Prahu 5 usnesením sp.zn. Rt 105/90.

Matka žalobkyně i žalovaného M. H. byla původní vlastnicí jedné ideální třetiny domu čp. 1114 se stavební parcelou č. 36 (o výměře 468 m2) a zahradou parc. č. 37 (o výměře 176 m2) v P.-S.; ohledně těchto nemovitostí M. H. dne 6.1.1972 sepsala a podepsala listinu nazvanou „poslední vůle“, kterou tento nemovitý majetek odkázala žalovanému. Svůj nemovitý majetek však M. H. dne 21.6.1976 darovala svým písemným prohlášením státu.

Dům čp. 1114 v P.-S. byl pak dne 30.9.1992 prodán spoluvlastníky B. D., J. N., M. P., V. S., M. V. a Ing. M. H. kupující společnosti s ručením omezeným C. za 14.578.000 Kč.

Soud prvního stupně také z výsledků v řízení provedeného dokazování dovozoval, že „obvyklá (tržní) cena uvedených převedených nemovitostí činila ke dni 28.11.1991 14,477.177 Kč“.

Soud prvního stupně poukazoval i na to, že žalobkyně již koncem roku 1990 vyzvala k vydání nemovitostí (uplatněných pak v její žalobě) Bytový podnik v P. i tehdejší Obvodní národní výbor v P., ale bezvýsledně. Žalobkyni tedy považoval soud prvního stupně za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991Sb.

Soud prvního stupně z uvedených zjištění dovozoval, že žalovaný (který je tu rovněž oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb.) získal prodejem domu čp. 1114 částku 4,660.000 Kč. Tržní cena za dům čp. 1114 v P.-S., který byl prodán smlouvou z 30.9.1992, činila 14,477.177 Kč, od níž bylo třeba, podle názoru soudu prvního stupně, odečíst náklady převodu v částce 580.000 Kč, takže výsledná cena nemovitosti činila 13,897.177 Kč. Tuto částku vydělil soud prvního stupně podílem žalobkyně, který činil jednu šestinu celku. V důsledku toho soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobkyně částkou 2,316.196 Kč, ale ve zbývající části, jíž se žalobkyně domáhala ještě zaplacení další částky 113.740,60 Kč, byla však soudem prvního stupně zamítnuta.

O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 3 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a o úhradě soudního poplatku s poukazem na ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.

O odvolání žalovaného i žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 19.10.2005, čj. 7 C 73/2005-23, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 23.5.2006, sp.zn. 25 Co 90/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku potvrzen a v zamítavém výroku byl změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 96.667 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ale ve zbytku co do částky 17.073,60 Kč“ byl potvrzen. Ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává. Potvrzen byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o soudním poplatku. Žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že jen odvolání žalobkyně bylo shledáno částečně důvodným. Odvolací soud byl toho názoru, že „soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování ke zjištění obecné ceny nemovitosti a na dostatečně zjištěný skutkový stav aplikoval i správný právní závěr“.

Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že žalobkyně nepodala včas výzvu k vydání věcí; žaloba žalobkyně byla podána 22.12.1997 a předcházely jí výzvy žalobkyně ze 7.9.1990 a z 10.11.1994; právo žalobkyně tedy nezaniklo prekluzí.

Odvolací soud neshledal také důvodnou námitku spojenou s výkladem závěti matky žalobkyně i žalovaného M. H. ze 6.1.1972. Odvolací soud tu dovozoval, že „za situace, kdy tato závěť nebyla při dědickém řízení předložena, nebyly na straně žalovaného splněny předpoklady ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991 Sb., takže žalobkyně je oprávněnou osobou dle ustanovení § 5 odst. 5 ve spojení s ustanovením § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Skutečnost, že v době smrti matka účastníků tehdy žádný majetek nevlastnila, nebránila žalovanému předložit závěť v rámci dědického řízení“.

Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalovaného o překážce věci rozsouzené. Pokud totiž žalobkyně uplatnila žalobou alternativní návrh, tj. domáhala se buď fyzického vydání části nemovitosti anebo zaplacení finanční částky jako ekvivalentní hodnoty nemovitosti, neznamená zamítnutí části alternativního návrhu, podle názoru odvolacího soudu, zamítnutí nároku jako takového.

Odvolací soud posléze dovozoval, že žalovaný v době, kdy realizoval prodej spoluvlastnického podílu, který mu tehdy svědčil, nepostupoval v rozporu se zákonem. „Na druhé straně si však nepochybně byl vědom toho, že žalobkyně se domáhá svého nároku, přičemž celou získanou částku téměř pět milionů Kč spotřeboval“, bez uspokojení nároku žalobkyně.

Z uvedených důvodů odvolací soud posoudil žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný a potvrdil jej ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

Pokud šlo o zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že tento výrok soudu prvního stupně nelze potvrdit. Odvolací soud měl za to, že je nutno přisvědčit názoru žalobkyně, že není důvodu k tomu, aby v její neprospěch byly odečítány, které žalovaný vynaložil v souvislosti s prodejem části nemovitosti, k němuž přikročil na základě svého rozhodnutí, takže finanční náklady s tím spojené musí nést hlavně sám. Odvolací soud proto změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, že ohledně nákladů spojených s prodejem nemovitosti odečetl jen jednu šestinu, tj. 96.667 Kč; jen ve zbytku (tj. ohledně částky 17.673,60 Kč) byl tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen (§ 219 a § 220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu).

Ve výroku o soudním poplatku a o nákladech státu nebylo odvolacím soudem shledáno pochybení. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn s použitím ustanovení § 220 odst. 1 písm. a/ a § 150 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 11.7.2006 a dovolání ze strany žalovaného bylo dne 8.8.2006 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel uváděl, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu s výjimkou potvrzující části výroku ohledně částky 17.073 Kč. dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, případně podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).

Dovolatel především namítal nesprávné posouzení přednostního nároku žalovaného jako oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb., vylučujícího nárok žalobkyně. Dovolatel byl naopak toho názoru, že nemohla-li být závěť původního vlastníka oprávněnou osobou, které původní vlastník odkázal jemu odňaté nemovitosti, předložena ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., v řízení o dědictví (v důsledku zastavení řízení o dědictví pro nedostatek majetku zůstavitele podle ustanovení § 32 odst. 2 tehdy platného zákona č. 95/1963 Sb., notářského řádu), nelze k takové nemožné podmínce přihlížet. Podle názoru dovolatele se v závěti výslovně odkazuje zůstaviteli odňatá věc určité osobě, takže tato osoba, které původní vlastník odkázal jemu odňatou věc, má postavení oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. b/, věta za druhým středníkem, zákona č. 87/1991 Sb.

Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že v jeho rozhodnutí byla nesprávně posouzena otázka zániku nároku žalobkyně prekluzí v důsledku neuplatnění práva u žalovaného v prekluzívní lhůtě od vyhlášení původně zamítajícího rozsudku o vydání věci do jejího uplynutí dnem 15.7.1997; bylo tu nutno podat a doručit novou výzvu k vydání věcí po vyhlášení (právní moci) rozsudku.

Dovolatel rovněž namítal rozpor rozsudku odvolacího soudu s článkem I odst. 1 protokolu č. 1 k Evropské úmluvě č. 209/1992 Sb. Podle názoru dovolatele v případě, že jediná oprávněná osoba jako pravý vlastník legálně nabyté nemovitosti v dobré víře, na základě tehdy platného zákona č. 87/1991 Sb. (do vyhlášení nálezu č. 164/1994 Sb.) věc prodala (zcizila), již nemá taková osoba, v souladu s článkem I, bod 1, dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb., povinnost vyplácet zpětně již spotřebovanou náhradu za před tím legálně zcizené věci, zvláště kdy žalovaný v tomto případě je rozsudkem soudu vystaven stavu životní nouze v důsledku nedostatku peněžních prostředků na vlastní potřeby bydlení a obživu.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo v daném případě posoudit především podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, a to pokud šlo o výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 96.667 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“; šlo tu tedy o změnu výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé odvolacím soudem, takže v tomto rozsahu šlo o dovolání dovolatele nepochybně o dovolání přípustné.

Pokud dovolání dovolatele směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně (o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 2,316.196 Kč), přípustnost dovolání dovolatele v tomto směru bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přitom bylo nutno mít na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Posouzení přípustnosti dovolání dovolatele ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (na něž poukazoval ve svém dovolání dovolatel) tu nebylo opodstatněné, když i dřívější rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 5 z 3.6.2003, čj. 7 C 151/2003-215), zrušený rozsudkem Městského soudu z 2.10.2003 (sp.zn. 64 Co 328/2003), byl rozsudkem (co do uložení platební povinnosti žalovaného vůči žalobkyni) žalobě vyhovujícím a nešlo tu tedy v tomto směru v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 19.10.2005, čj. 7 C 73/2005-23, o rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto „jinak než v dřívějším rozsudku“.

Jak vyplývalo z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 23.5.2006 (sp.zn. 25 Co 90/2006 Městského soudu v Praze), napadeného dovoláním dovolatele, zabýval se odvolací soud při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně (ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu) posouzením této právní věci s použitím zejména ustanovení § 5 odst. 2, § 5 odst. 5 a ustanovení § 3 odst. 4 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 87/1991 Sb. Tato ustanovení se projednávané právní věci nepochybně týkala; v řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě zda se tu odvolací soud zabýval nebo nezabýval řešením některé právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázky, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě řešením právní otázky, přičemž by toto řešení bylo odvolacím soudem provedeno v rozporu s hmotným právem.

Podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb. před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a/ dědici ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení; b/ dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části věci, na kterou se vztahuje povinnost vydání podle § 6 zákona č. 87/1991 Sb., je oprávněn pouze k této věci; c/ děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., všichni rovným dílem.

V ustanoveních § 3 odst. 1 až 4 zákona č. 87/1991 Sb. jde o nárok oprávněných osob zde uvedených přímo ze zákona. Oprávněné osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. musely po smrti osoby uvedené v § 3 odst. 4 téhož zákona samy uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb. (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 117 /251/).

Zákonný předpoklad uvedený v § 3 odst. 4 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. (závěť, jež byla předložena při dědickém řízení) je předpokladem stanoveným kogentně bez možných výjimek.

Podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věci vyzve oprávněná osoba (§ 3 téhož zákona) povinnou osobu (§ 4 téhož zákona) do šesti měsíců; jinak její nárok zanikne.

Podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky, uplatněné ve lhůtě uvedené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že touto žalobou lze uplatnit nejen nárok na vydání věci, ale také nárok na poskytnutí finanční náhrady za věc, kterou už nelze vydat (srov. § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).

Nárok oprávněné osoby vůči osobám, kterým byla věc vydána (§ 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.) je podmíněn tím, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, vyzvala ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věci povinnou osobu, která věc držela k 1.4.1991 (ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. – viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených ustanovení i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud při posuzování jednak toho, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu), a jednak toho, zda rozsudek odvolacího soudu ve svém výroku měnícím výroku rozsudku soudu prvního stupně (proti němuž bylo dovolatelem uplatněno dovolání), spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolací soud po tomto posouzení však dospěl k závěru, že lze přisvědčit opodstatněnosti závěrů odvolacího soudu, že totiž tu žalovanému nesvědčil přednostní nárok jako oprávněné osobě podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. a/ či b/ zákona č. 87/1991 Sb. a že tedy žalobkyně i žalovaný jsou oba oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 sb., dále že s ohledem na výzvy žalobkyně ze 7.9.1990 a z 10.11.1994 a vzhledem k datu podání žaloby žalobkyně (k 22.12.1997) žalobkyni nezaniklo její právo podle zákona č. 87/1991 Sb. prekluzí, ani že by z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (uveřejněné pod č. 209/1992 Sb.), jakož i z Dodatkového protokolu k této Úmluvě, bylo možno přesvědčivě dovodit zánik povinnosti vyplatit finanční náhradu za nevydaný podíl ve věci, a to vzhledem k žalovaným zdůrazňovanému časovému odstupu několika roků a k již spotřebované získané kupní ceny za převod nemovitosti, jíž se nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. týkal; nelze rovněž dovodit zjevný rozpor s ustanoveními zákona č. 87/1991 sb. z toho, že odvolací soud z nákladů spojených s prodejem domovní nemovitosti (580.000 Kč), jíž se tato právní věci týkala, vzal u žalobkyně v úvahu jen šestinu těchto nákladů (96.667 Kč) s uvážením toho, že se její žalobou uplatněný nárok týkal takového rozsahu spoluvlastnického podílu, ohledně něhož nebyl její uplatněný nárok uspokojen (srov. § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 sb.).

Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání dovolatele zamítl jako nedůvodné, pokud toto dovolání přípustně (podle § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně.

Dovolání dovolatele proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pak dovolací soud odmítl (podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu) jako nepřípustné, protože ohledně tohoto dovolání dovolatele nebyly splněny zákonné předpoklady přípustného dovolání stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, tedy jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. října 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. October 2006