JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2401/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované

R. J., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 85.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 173/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 13 Co 361/2007-225, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.304,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 1. 2006, č. j. 13 Co 408/2005-99, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 8. 2005, č. j. 18 C 173/2004-73, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závěrem, že se má zabývat tím, zda je v daném případě možná restituce, tedy vrácení masážní rehabilitační vany (když tato byla instalována žalobcem pro žalovanou bez jakékoliv smlouvy mezi účastníky a žalobce se domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které takto žalované vzniklo), či zda je vhodnější, aby žalovaná poskytla žalobci její peněžní ekvivalent, tj. finanční náhradu.

Obvodní soud pro Prahu 1 pak rozsudkem ze dne 9. března 2007, č. j. 18 C 173/2004-179, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 85.000,- Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 5.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 30.000,- Kč rovněž zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky IV. až VI.).

Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že žalobce pro žalovanou provedl instalaci masážní rehabilitační vany v bytě žalované, aniž by spolu uzavřeli jakoukoliv smlouvu, a proto je žalovaná povinna zaplatit mu peněžitou náhradu ve výši rozdílu mezi kupní cenou vany v době prvé montáže, tj. 125.000,- Kč (po odečtení nutné úpravy pro provoz v síti na střídavý proud), a částkou, kterou žalobci zaplatila, tedy 40.000,- Kč, což představuje částka 85.000,- Kč, včetně zákonných úroků z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák., a vydat mu tak bezdůvodné obohacení v souladu s § 451 odst. 1 obč. zák. Vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 30.000,- Kč, jako nákladů, které ji vznikly v souvislosti s uskladněním masážní vany po její demontáži, posoudil soud prvního stupně jako nedůvodný.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 13 Co 361/2007-225, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 85.000,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I.), ve výroku III., kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 30.000,- Kč, jej zrušil (výrok II.), ve výroku V. rozsudek změnil tak, že se žalované povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky IV. a V.).

Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, pokud dovodil, že naturální restituce není dobře možná a není účelné, aby žalovaná žalobci vrátila vanu z důvodu jejího nynějšího stavu, který vyplývá ze znaleckého posudku znalce Ing. I. J., a tudíž je na místě peněžní plnění. Jeho výše představuje hodnotu vany v okamžiku, kdy ji žalovaná jako bezdůvodné obohacení získala, tj. ke dni montáže

7. 8. 2002. Dále však dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, když svá skutková zjištění opřel o znalecký posudek znalce Ing. I. J., podle kterého měla vana v době montáže cenu 130.000,- Kč (včetně montáže), a nevyšel z listinného důkazu předloženého žalovanou, vypracovaného k její objednávce, a to znaleckého posudku Ing. P. Š., který uvedl, že tuto cenu měla vana v době dovozu v roce 1994, ke dni montáže pak měla cenu jen 65.000,- Kč až 80.000,- Kč. Soud prvního stupně také nesprávně posoudil jako nedůvodné námitky žalované, podle kterých vana nebyla způsobilá k prodeji z důvodů nesplnění zákonných povinností kladených právními předpisy i technickými normami na bezpečnost výrobků, vzhledem k tomu, že mezi účastníky nevznikl smluvní vztah, ale že se jednalo o bezesmluvní plnění. Okolnost, že vana nesplňovala technické požadavky na výrobky a chybělo u ní prohlášení o shodě, měla totiž vliv na její tržní cenu. Hodnocení důkazů za těchto okolností odvolací soud shledal subjektivní a skutkové závěry nepodložené, dubiosní, neúplné, a proto nesprávné. Soud prvního stupně dospěl k chybným skutkovým zjištěním a závěrům o skutkovém stavu věci, protože sice provedl všechny potřebné důkazy, ale nesprávně (v rozporu s § 132 o. s. ř.) je hodnotil. Odvolací soud proto vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing. P. Š. ze dne 1. 2. 2007 jako listinného důkazu, který pokládá za věrohodný a vedle něhož závěry znalce Ing. I. J., z nichž vyšel soud prvního stupně, nemohou obstát. S ohledem na výše uvedené nedostatky, které působily na snížení ceny vany, pak odvolací soud dospěl k závěru, že vanu bylo třeba považovat toliko za soubor dílů, polotovar určený k přestavbě, jehož cena byla jen 15.000,- Kč, což je hodnota, kterou měla žalovaná žalobci vydat jako bezdůvodné obohacení. Protože ale žalovaná zaplatila žalobci při zprovoznění vany částku 40.000,- Kč, je požadavek žalobce na zaplacení částky 85.000,- Kč s příslušenstvím nedůvodný. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl. Zamítavý výrok o věci samé II. nebyl odvoláním napaden, a proto zůstal přezkumnou činností odvolacího soudu nedotčen. Odvolací soud dále souhlasil s argumentací žalované, pokud směřovala proti výroku III. rozsudku, jímž byl zamítnut její návrh na zaplacení částky 30.000,- Kč za uskladnění vany, neboť na tento případ dopadá § 98 o. s. ř., podle kterého vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jimž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než uplatnil žalobce, jinak soud posuzuje takový projev toliko jako obranu proti návrhu. O tu se jednalo

i v tomto případě, a proto zamítavý výrok III. byl zcela nadbytečný a vůbec neměl být vynesen, což lze vztáhnout i na poplatkovou povinnost žalované stanovenou ve výroku V. z tohoto vzájemného návrhu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, a to pouze proti výrokům I., IV.

a V., jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř.

Podle názoru dovolatele odvolací soud porušil zásadu stanovenou v § 205a

o. s. ř., která zakazuje uplatňování a provádění nových důkazů v odvolacím řízení, a to když provedl dokazování svědeckou výpovědí Ing. P. Š., ze kterého následně učinil zásadní skutkové závěry, na základě nichž poté rozhodoval předmětný spor.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu vycházel při rozhodování téměř výlučně ze závěrů uvedených ve znaleckém posudku Ing. P. Š., přičemž tento znalecký posudek byl uplatněn jako listinný důkaz předložený žalovanou a jeho závěry byly zcela odlišné od závěrů znalce Ing. I. J., který byl ustanoven soudem.

Podle názoru dovolatele měl soud v tomto případě ustanovit znalce a z jeho odborného vyjádření vycházet, pokud tak neučinil, nepostupoval správně při provádění a následném hodnocení důkazů, a tedy v souladu s § 127 o. s. ř. Případně měl vyslechnout při jednání znalce, který posudek vyhotovil, neboť pokud tak neučinil

a přehodnotil důkaz provedený před soudem prvního stupně, když jej zhodnotil jako důkaz, který nemůže vedle jiného obstát, pak se tak stalo v rozporu se zásadou přímosti v souvislosti s hodnocením důkazů.

Odvolací soud měl tedy doplnit další dokazování výslechem Ing. I. J., případně doplnit dokazování o další, revizní znalecký posudek, a pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

a vycházel ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel rovněž zmiňuje rozpory ohledně konečné výše ceny obvyklé v době vzniku bezdůvodného obohacení (které však blíže nespecifikuje) a zpochybňuje používání termínu cena obvyklá a cena tržní odvolacím soudem s tím, že tyto dva pojmy nelze zaměňovat. Dále vytýká odvolacímu soudu, že nikde neuvedl konkrétní výši bezdůvodného obohacení.

Konečně dovolatel polemizuje s názorem soudu na dobu uvedení předmětné vany na trh s tím, že předmětná vana byla uvedena na trh již v roce 1994, kdy byla do ČR dovezena a poprvé nabídnuta k prodeji, přičemž skutečnost, že ji žalovaná měla zakoupit až v roce 2002, na toto nemá žádný vliv. Požadavky na uvedení na trh tedy měly být zkoumány z hlediska právních předpisů platných v roce 1994, a je tak otázkou, zda by byly požadavky na výrobek tak přísné a zda by nebylo možné zhojení nedostatků na straně prodejce, či zda by byly vyžadovány dokumenty uváděné žalovanou. Jestliže se tedy soud výše uvedeným nezabýval a spokojil se se zjištěním znalce, že předmětná vana byla v době instalace neprodejná, protože prodejce neobstaral příslušná povolení a dokumenty pro její prodej, pak nečinil správně a došel k nesprávným závěrům.

K těmto otázkám měl totiž být ustanoven znalec.

Dovalatel své dovolání uzavírá konstatováním, že pokud žalovaná argumentuje skutečností, že prodejce si nezajistil dostatečné podklady pro prodej předmětné vany, je její argumentace účelová, neboť toto dříve neuváděla, a hodnotí jako amorální postup žalované, která se po instalaci vany rozhodla nezaplatit.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v souladu s § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná, která má za to, že dovolání je zjevně bezdůvodné, neboť napadený rozsudek je po věcné i právní stránce zcela správný

a nevykazuje žádnou z namítaných vad. K jednotlivým námitkám v rámci dovolání uvádí následující.

Odvolací soud v žádném případě neporušil zásadu zakotvenou v § 205a o. s. ř., jestliže v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování výslechem svědka Ing. P. Š., neboť se jednalo o žalovanou navržený důkaz při jednání dne 28. 2. 2007, přičemž se jednalo o výslech svědka, nikoli znalce.

K důkazům a skutkovým zjištěním z nich učiněným, ze kterých odvolací soud při svém rozhodování vycházel, žalovaná uvádí, že postup soudu byl opět plně v souladu s § 213 odst. 2 a 4 a § 132 v návaznosti na § 211 o. s. ř., když zopakoval důkaz znaleckým posudkem Ing. P. Š. jako listinnou a následně dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně. Otázka, z jakých důkazů

a učiněných skutkových zjištění soud vyjde, je pak plně v jeho kompetenci a uvážení v rámci hodnocení důkazů a vydání rozhodnutí (zejména § 125, § 132 a § 157 v návaznosti na § 211 o. s. ř.).

Není pravdou, jak tvrdí žalobce, že by soud nijak neodůvodnil, z jakého důvodu vycházel při rozhodování téměř výlučně ze závěrů uvedených v posudku Ing. Š., přičemž odkazuje na text odůvodnění rozhodnutí a v něm obsažené úvahy soudu na str. 6-8. Rovněž znalecký posudek Ing. J. soud dostatečně zhodnotil, když uvedl, že závěry prvého posudku nemohly obstát vedle listinného důkazu – posudku Ing. Š., soud prvního stupně v tomto ohledu pochybil a jeho hodnocení bylo subjektivní. Takový postup je plně v souladu s § 132 o. s. ř., neboť soud má posoudit soulad s ostatními důkazy, přičemž jsou-li k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001).

Žalobce zlehčuje problematiku vyhovění platným právním předpisům ze strany prodejce, jenž nezajistil potřebnou dokumentaci pro uvedení zboží na trh. Tyto dokumenty přitom osvědčují technickou a bezpečnostní způsobilost zboží. Zanedbání těchto aspektů činí zboží absolutně nezpůsobilým k nabízení, prodeji a užívání, což má přímý a určující vliv na obecnou cenu, odpovídající ceně tržní.

Není přiléhavé ani tvrzení žalobce, že odvolací soud měl v dané situaci znovu vyslechnout znalce Ing. J., případně ustanovit znalce nového, neboť výslech Ing. J. byl proveden soudem prvního stupně a pro jeho opakování nebyl dán důvod (strana 7. napadeného rozhodnutí). Odvolací soud měl přitom k dispozici dostatečné podklady pro rozhodnutí, především pak znalecký posudek Ing. J., jeho výpověď, znalecký posudek Ing. Š. jako listinný důkaz i jeho svědeckou výpověď.

Je pak plně na uvážení odvolacího soudu, z jakých důkazů provedených soudem prvního stupně vyjde, jaké zopakuje nebo doplní (§ 213 o. s. ř.). Námitka rozporu se zásadou přímosti a hodnocení důkazů soudem, který je provedl, není důvodná a odporuje znění a významu ustanovení § 213 o. s. ř., tak i obecně principům provádění dokazování v odvolacím řízení. V dané věci nemá význam ani žalobcova citace věrohodnosti výpovědi účastníků a svědků, což je zcela odlišná kategorie od otázek posuzovaných v tomto řízení, neboť zde nedošlo k žádné změně názoru ohledně věrohodnosti ze strany odvolacího soudu, jenž řízení důkazy naopak doplnil.

Není správný ani názor žalobce, že cena obvyklá a cena tržní jsou dva zcela odlišné pojmy, když cena obvyklá je vymezena v § 2 zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a změně některých zákonů, a tato definice odpovídá ceně tržní, na niž má pak fatální vliv, pokud zboží na území ČR vůbec nabízet a prodávat nelze.

Rovněž není pravdou, že odvolací soud nevyjádřil konkrétní výši bezdůvodného obohacení. Učinil tak naprosto jasně při ocenění hodnoty vany, o kterou se žalovaná na úkor žalobce obohatila, částkou 15.000,- Kč, přičemž již dříve tuto hodnotu přeplatila částkou 40.000,- Kč (str. 8 odůvodnění napadeného rozsudku).

K novému tvrzení žalobce, dle něhož předmětná vana byla uvedena na trh již v roce 1994, kdy byla do ČR dovezena a poprvé nabídnuta k prodeji, žalovaná uvádí, že toto tvrzení je nesprávné, účelové, neprokázané a bezvýznamné pro rozhodnutí dané věci. Výklad žalobce ohledně pojmu nabídnutí k předání za účelem distribuce nebo používání (§ 2 zák. č. 22/1997 Sb.) je účelový a nesprávný – nepřiměřeně extenzivní

a odporuje smyslu zákona. Žalobce navíc v řízení netvrdil ani nijak nedoložil konkrétní okolnosti o nyní namítaném nabízení k předání. K nově uplatněnému tvrzení tak nelze přihlížet. I kdyby závěr žalobce o použitelnosti starší úpravy byl na místě, což není, pak by předmětná vana podléhala přezkoušení a schválení podle dříve platného zákona, ani takové schválení však žalobce netvrdil ani nedoložil. Případné užití starší úpravy by tak nic nezměnilo na závěru, že vana nebyla vůbec způsobilá k nabízení, prodeji a užívání v ČR.

K poznámce o morálním aspektu věci žalovaná uvádí, že prokazatelně uhradila dne 26. 8. 2002 splátku kupní ceny ve výši 40.000,- Kč, a hodnocení soudem považuje za přiléhavé.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl či zamítl dle

§ 243b odst. 1 nebo 2 o. s. ř., protože je zjevně bezdůvodné a rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

V dovolání přitom nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy, jimiž jsou všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a 211a o. s. ř. v řízení před odvolacím soudem.

Žalobce se domnívá, že odvolací soud porušil zásadu stanovenou v § 205a

o. s. ř., která zakazuje uplatňování a provádění nových důkazů v odvolacím řízení, a to když doplnil dokazování svědeckou výpovědí Ing. P. Š., ze které následně učinil zásadní závěry, na jejichž základě poté rozhodl předmětný spor.

Dovolací soud v tomto případě však neshledal v postupu odvolacího soudu žádné pochybení, neboť výslechem svědka Ing. P. Š. nedošlo k provádění nových důkazů v rozporu se zásadou § 205a o. s. ř., nýbrž k doplnění dokazování podle § 213 odst. 4 o. s. ř., tedy k postupu soudu právním předpisem předvídaným

a dovoleným. Návrh důkazu výslechem Ing. P. Š. byl přitom zamítnut usnesením soudu prvního stupně (viz protokol o jednání ze dne 28. 2. 2007), odvolací soud tedy měl možnost takový výslech jako doplnění dokazování provést, přičemž zdůraznil, že byl vyslechnut jen jako svědek a odvolací soud z jeho výslechu nečinil žádná zjištění vybočující z mezí zjištění, jež lze činit z výpovědi svědka, což se týká zejména odborných závěrů, se záměrem nezatížit odvolací řízení vadou, která by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (viz Rc 49/2000).

K námitce dovolatele, že odvolací soud nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu vycházel při rozhodování téměř výlučně ze závěrů uvedených ve znaleckém posudku Ing. P. Š., přičemž tento znalecký posudek byl uplatněn jako listinný důkaz předložený žalovanou a jeho závěry byly zcela odlišné od závěrů znalce Ing. I. J., který byl ustanoven soudem, je nutno uvést, že odvolací soud naopak tento postup ve svém rozsudku řádně odůvodnil (str. 6 - 8), když uvedl, že znalecký posudek znalce Ing. P. Š. ze dne 1. 2. 2007 jako listinný důkaz pokládá za věrohodný, vedle něhož závěry znalce Ing. I. J., z nichž vyšel soud prvního stupně, nemohou obstát. Následně podrobně a v logické souslednosti zmiňuje nedostatky, které ovlivnily

a snížily cenu předmětné vany, a to především skutečnost, že nebylo vyhověno příslušným předpisům stanovujícím postupy a náležitosti pro uvedení výrobku na trh, což ve svém důsledku znamenalo, že vana neměla certifikát – prohlášení o shodě

a nemohla být následně vyhotovena revizní zpráva s výrokem, že zařízení je schopno bezpečného provozu. Odvolací soud rovněž osvětlil, proč hodnocení důkazů soudem prvního stupně je nesprávné, když sám znalec Ing. I. J. vypověděl před soudem prvního stupně, že výrobek nesplňoval technické požadavky a chybělo u něj prohlášení o shodě, což mělo vliv na jeho tržní cenu, čímž však zpochybnil svůj závěr, že hodnota vany činila ke dni montáže v bytě žalované 130.000,- Kč, obsažený v posudku ze dne 23. 10. 2006, z něhož vycházel soud prvního stupně.

Podle názoru dovolatele měl soud v tomto případě ustanovit znalce a z jeho odborného vyjádření vycházet, pokud tak neučinil, nepostupoval při provádění

a následném hodnocení důkazů v souladu s § 127 o. s. ř. Případně měl vyslechnout při jednání znalce, který posudek vyhotovil, přičemž pokud tak neučinil a přehodnotil důkaz provedený před soudem prvního stupně, když jej zhodnotil jako důkaz, který nemůže vedle jiného obstát, pak postupoval v rozporu se zásadou přímosti v souvislosti s hodnocením důkazů. Dále dovolatel pokračuje, že odvolací soud měl doplnit dokazování výslechem Ing. I. J., případně doplnit dokazování o další, revizní znalecký posudek, a pokud ani toto neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a vycházel ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování.

Ani v této námitce se však dovolací soud nemůže ztotožnit s výhradami dovolatele. Předně je nutno zdůraznit, že je na uvážení soudu, z jakých důkazů bude vycházet při svých skutkových zjištěních a jak je bude následně hodnotit (§ 125 a § 132 o. s. ř.). K námitce rozporu se zásadou přímosti, ke kterému mělo dojít v případě odlišného hodnocení znaleckého posudku Ing. I. J. odvolacím soudem pak dovolací soud uvádí následující upřesnění.

Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl

v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).

Jiná je však situace u důkazu listinou, který se podle § 129 odst. 1 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upraveným v ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř., který je ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rovněž Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, bod 2. na straně 904 – 905). Obdobně tomu bylo i v tomto případě, když odvolací soud hodnotil znalecký posudek Ing. I. J. odlišně od soudu prvního stupně. Z obsahu spisu se tedy nepodává, že by skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemělo oporu v provedeném dokazování.

Pokud pak dovolatel zmiňuje rozpory ohledně konečné výše ceny obvyklé v době vzniku bezdůvodného obohacení, pak tyto blíže nespecifikuje. Obdobně vytýká odvolacímu soudu současné používání termínů cena obvyklá a cena tržní s tím, že tyto dva pojmy nelze zaměňovat, nicméně opět sám neupřesňuje, jaký by mezi těmito termíny měl být rozdíl. V tomto směru dovolací soud přitakává názoru žalované, která ve svém vyjádření k dovolání odkazuje na § 2 zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a změně některých zákonů, jenž definuje pojem cena obvyklá, jako cenu obvykle požadovanou v daném místě a čase, čímž lze vymezit i cenu tržní.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nikde neuvedl konkrétní výši bezdůvodného obohacení, pak jeho námitka není na místě, protože tato částka je uvedena na str. 8 odůvodnění rozsudku (15.000,- Kč).

V závěru dovolatel polemizuje s názorem soudu ohledně doby uvedení předmětné vany na trh s tím, že se domnívá, že předmětná vana byla uvedena na trh již v roce 1994, kdy byla do ČR dovezena a poprvé nabídnuta k prodeji, přičemž skutečnost, že ji žalovaná měla zakoupit až v roce 2002, na toto nemá žádný vliv. V tomto ohledu je nutno opakovaně uvést, že v dovolání nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy. Těmi jsou všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a 211a

o. s. ř. v řízení před odvolacím soudem. Jedná se zde tedy o skutkovou námitku, přičemž skutkový základ věci tak, jak byl zjištěn nižšími instancemi, nemůže být

v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací soud je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – viz též konstantní výklad k ustanovení § 243a o. s. ř. Dovolací soud proto nemohl k této námitce přihlížet. Další námitky, které dovolatel od předchozí skutkové námitky odvíjí, jsou pak irelevantní. K poznámce dovolatele o amorálním jednání žalované Nejvyšší soud uvádí, že za shora popsaného skutkového stavu nelze jednání žalované, která je s žalobcem v typově běžném sporu o výši náhrady za dodání a instalaci vany, za amorální považovat.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k jejich náhradě v souvislosti s podáním vyjádření žalované k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.880 Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, (§ 13 odst. 3, vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše navýšeno o 19 % DPH.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin