JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2391/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně O., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované S., a.s., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 72/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28.6.2004, č.j. 12 Co 180/2004-215, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 20.5.2003 u Okresního soudu v Domažlicích domáhala se žalobkyně vyklizení nemovitostí a budov na nichž se nacházejících, mj. průmyslových objektů, popsaných blíže v žalobě a dokladovaných odkazem na údaje v katastru nemovitostí v katastrálním území více obcí, které ve svém souhrnu tvořily provozně skladový areál spolu s čisticími stanicemi na osivo. Tvrdila, že se žalovanou uzavřela dne 27.3.2001 nájemní smlouvu ohledně výše uvedených nemovitostí, přičemž byl veden příslibem žalované, že rovněž dojde k uzavření smlouvy o přistoupení k dluhu, podle níž žalovaná přistoupí k peněžitému závazku žalobkyně ve výši přes 14 milionů korun vůči P. f. ČR. Návrh této smlouvy však žalovaná posléze odmítla akceptovat. Podle žalobkyně takové chování je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, při vnitřní neoddělitelnosti obou úkonů je smlouva neplatná podle § 49a o.z. Žalobkyně žalovanou vyzvala k vyklizení nemovitosti, z opatrnosti dala žalované rovněž dne 18.11.2002 výpověď a nakonec dne 6.5.2003 od smlouvy odstoupila. K výpovědi se cítila oprávněna proto, že smlouva nájemní byla uzavřena na 20 roků, což relativizuje závěr o smlouvě uzavřené na dobu určitou, když obsahově jde spíš už o smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. K odstoupení od smlouvy vedlo žalobkyni chování žalované, která po delší dobu některé čisticí stanice neužívala a jejich provoz nemínila obnovit.

Okresní soud v Domažlicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21.1.2004, č.j. 4 C 72/2003-190, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel z obsahu probraných listinných důkazů a svědeckých výpovědí navržených svědků. Dospěl k závěru, že účastníci jsou vázáni nájemní smlouvou uzavřenou dne 27. 3. 2001, která je platná, neboť z žádného důkazu provedeného v tomto řízení nelze dovodit důvody její neplatnosti. Stejně tak dospěl k závěru, že z výslovného znění smlouvy nevyplývala možnost jejího ukončení výpovědí. Konečně vyslovil, že dopis datovaný dne 18. 11. 2002 nemá náležitosti výstrahy, jejíž existence podmiňuje platnost odstoupení od smlouvy. Uzavřel, že nedošlo tedy k ukončení nájemního vztahu výpovědí ani k platnému odstoupení od nájemní smlouvy.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28.6.2004, č.j. 12 Co 180/2004-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. V plném rozsahu převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že předmětným právním vztahem je vztah nájemní k pozemkům a průmyslovým a zemědělským objektům. Podle odvolacího soudu předmětná nájemní smlouva netrpí vadou, která by ji činila neplatnou, a to ani pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 o.z. a žalobce ani netvrdil, že by ji uzavřel v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že dopis ze dne 22.10.2001 nelze posuzovat jako platnou výstrahu podle ustanovení § 679 odst. 3 o.z. Uzavřel, že žalobce tedy platně neodstoupil od předmětné nájemní smlouvy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 20.9.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v souvislosti s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Vytýkala soudu prvního stupně, že se zabýval otázkou platnosti pouze z hlediska ustanovení o relativní neplatnosti a nikoli z hlediska neplatnosti absolutní. Otázku zásadního právního významu spatřoval v tom, zda může z hlediska dobrých mravů obstát takové chování jedné ze smluvních stran, která ze dvou smluv, tvořících předem dohodnutý logický celek, podepíše pouze jednu - tu, která je pro ni výhodná a druhou nikoli. Podle dovolatelky ujednání o způsobu úhrady nájemného nemusí být obsaženo v nájemní smlouvě, ale i v jiné smlouvě se smlouvou nájemní provázané. Další otázkou zásadního právního významu je, zda lze nájemní vztah uzavřený na nepřiměřeně dlouhou dobu, tj. v daném případě na dobu přesahující životnost technologického vybavení pronajatého podniku, považovat za uzavřený na dobu určitou či neurčitou. Konstatovala, že existuje judikatura považující dobu 20 let za hraniční z hlediska maximální možné doby nájmu na dobu určitou, která se však vztahuje pouze na nemovitosti. Poukazovala na skutečnost, že je třeba pohlížet rozdílně na nemovitost, např. pozemek, která uplynutím doby nezanikne a na movitou věc, která se během sjednané doby nájmu spotřebuje anebo ztratí svoji užitnou hodnotu. Namítala, že v případě movité věci je sjednání nájmu na dobu přesahující životnost věci zastřenou kupní smlouvou. Navrhla proto připuštění dovolání, zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak plyne z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, v předmětné věci šlo o posouzení důvodnosti návrhu na vyklizení výše uvedených nemovitostí. Jde o žalobu opírající se o ustanovení § 13.. o.z. Předpoklad úspěchu takové žaloby je prokázání – na straně žalobce – toho, že žalovanému nesvědčí právní důvod k užívání, a to přinejmenším v době rozhodování soudu prvního stupně. Žalovaný může v takovém řízení uplatňovat tvrzení a nabízet důkaz u o opaku, tedy že mu svědčí platný právní důvod k užívání předmětu nájmu.

V této věci odvolací soud, který zcela převzal argumentaci soudu prvního stupně, správně konstatoval, že vztah mezi účastníky s ohledem na předmět nájmu je vztahem podléhajícím režimu občanského zákoníku, jmenovitě obecné nájemní smlouvy podle § 663 a násl.o.z. Tvrzení o neplatnosti, resp. relativní neplatnosti, případně zániku smlouvy v důsledku odstoupení či výpovědi, nebyly v řízení před soudem prvního stupně prokázány.

Ani dovolací soud nemá pochybnosti o správnosti závěrů, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. To se týká předně otázky, zda smlouva mohla být absolutně neplatná proto, že při jejím sjednávání vycházel žalobce ze své představy, že žalovaný přistoupí k jeho dluhu, jímž byl žalobce vázán vůči Pozemkovému fondu ČR. Pokud výsledky dokazování neprokázaly více, než bylo v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení zjištěno, je správný závěr odvolacího soudu, že šlo o pouhou pohnutku žalovaného v době před uzavřením hlavního kontraktu. Z takto tvrzené okolnosti závěr o neplatnosti smlouvy dovodit nebylo možno.

Rovněž závěr odvolacího soudu týkající se kvalifikace právního poměru mezi účastníky jako smlouvy uzavřené na dobu určitou, je třeba považovat za správný. Z žádného ustanovení zákona neplyne možnost dovozovat povahu nájemní smlouvy uzavřené na dobu 20 ti let jako smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. Z výslovného ustanovení § 676 o.z. o počítání času totiž plyne, že rozhodující je způsob stanovení lhůty nájmu, resp. jeho skončení. Tento údaj je v daném případě jasně určen a neposkytuje možnost pro závěr, že by z tohoto důvodu bylo možno nájemní smlouvy kvalifikovat jako smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou.

Z toho se odvíjí další důsledek, totiž plynoucí ze zákona, když nájemní poměr uzavřený na dobu určitou lze skončit z důvodů, které si účastníci vymínili. V této věci však vzdor jinak taxativnímu výčtu způsobů skončení smlouvy, nefiguruje zde možnost skončení smlouvy výpovědí. I tomu odpovídajícím závěrům odvolacího soudu nutno přisvědčit jako správným.

Zbývá konečně posoudit, zda při posuzování projevu žalované ze dne 6.5.2003 označeného jako odstoupení od smlouvy, byly naplněny podmínky ustanovení § 679 o.z. Dovolací soud shodně s odvolacím soudem dospívá k závěru, že v dané věci nedošlo k platnému odstoupení žalobkyně od předmětné nájemní smlouvy.

Všechny dosud uvedené závěry odvolacího soudu plynou jednak z prostého gramatického výkladu zákonných ustanovení, jednak odpovídají ustálené výkladové soudní praxi. Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2004

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 30. November 2004