JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2373/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele V. P. A., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 11. 2005, sp. zn. 19 Co 486/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 197/2002 (žalobce V. P. A., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. H. m. P., zastoupenému advokátkou, a 2. Městské části P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhrada nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 30. 12. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 4. 2004, čj. 24 C 197/2002-47. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že vlastníky domu čp. 923 a pozemku parc. č. 796 v katastrálním území S. m. (zapsaných na listu vlastnictví č. 576 pro katastrální území S. m. a obec P. u Katastrálního úřadu P.) jsou V. P. A. a E. R. S., a to každý jednou ideální polovinou. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

O odvolání žalobce V. P. A. proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 11. 2005, sp. zn. 19 Co 486/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrzen tak, že „se zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem domu čp. 923 (na pozemku parc. č. 796) a pozemku parc. č. 796 v katastrálním území S. M., které jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro h. m. P. na listu vlastnictví č. 576“; byl také potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným v této právní věci, v níž skutkový stav je mezi účastníky řízení v podstatě nesporný, a právní závěry soudu prvního stupně se nelišily od právních závěrů stanoviska Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005 k otázce žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů.

V daném případě, jak uváděl odvolací soud, žalobce V. P. A. a jeho sestra E. R. S. (původní spolužalobkyně, která zemřela v průběhu tohoto soudního řízení, a do jejich práv universální sukcesí podle ustanovení § 107 občanského soudního řádu vstoupil žalobce V. P. A.) byli původními vlastníky nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení. Na tyto nemovitosti byla v období po 25. 2. 1948 uvalena národní správa a poté byl soudem nařízen výkon rozhodnutí usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 3. 10. 1964, sp. zn. 17 E 1248/64, který byl realizován rozhodnutím bývalého Státního notářství pro P. ze dne 12. 6. 1968, čj. 1 Nsn 2701/66-26, prodejem nemovitostí pro pohledávku finančního odboru Obvodního národního výboru v P. vůči V. P. A. a E. R. S.; v žalobě uvedené nemovitosti přešly na stát v důsledku soudního výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (nikoli však v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou). Podle názoru odvolacího soudu nelze v uplatněném institutu prodeje nemovitostí v soudním výkonu rozhodnutí k vymožení nedoplatku dluhu vůči státu spatřovat případ přechodu věci na stát bez právního důvodu, ani v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody. Žaloba o vydání týchž nemovitostí, podané V. P. A. a E. R. S., byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 227/95 pravomocně zamítnuta. Odvolací soud dále uváděl: „Pokud žalobce nyní tvrdí, že vlastnictví k nemovitostem tu přešlo na stát v rozhodném období bez právního důvodu (neboť se to stalo, jak uvádí žalobce, na základě rozhodnutí správního orgánu), pak je nutno dovodit, že i tato skutečnost je restitučním důvodem podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“. Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů včetně žaloby o určení vlastnického práva, neboť by šlo o obcházení restitučního předpisu jako předpisu zvláštního. Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu; výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé byl ovšem odvolacím soudem potvrzen v upraveném znění, v němž došlo vyjádření to, že žalobní návrh žalobce byl se souhlasem soudu změněn s ohledem na právní nástupnictví žalobce podle ustanovení § 107 občanského soudního řádu. Shodně tomu tak bylo i ve výroku o nákladech řízení, vycházejícím z ustanovení § 150 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 25. 1. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 v pondělí dne 27. 3. 2006 (srov. § 57 odst. 2 občanského soudního řádu), tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť jde tu o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání vyplývalo, že dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především připomínal, že tu jde o nemovitý majetek, který byl za války a nacistické okupace nuceně převeden z rasových důvodů z rodičů žalobce jako židovský majetek na tzv. Vystěhovalecký fond pro Č. a M. Tento převod byl 22. 4. 1949 zrušen jako neplatný a byl obnoven knihovní zápis ve prospěch původních vlastníků. V řízení o dědictví (vedeném u bývalého Okresního soudu civilního v Praze pod sp. zn. D II 5/47 a D II 207/47) bylo dědictví odevzdáno žalobci V. P. A. a E. R. S. každému jednou ideální polovinou.

Na nemovitý majetek, o nějž jde v tomto soudním řízení, byla zavedena národní správa, ale vydané rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru pro P. ze 4. 12. 1954 (čj. 191-1-54 čp. 923/1) nebylo vlastníkům vůbec doručeno na jejich známou adresu, takže dovolatel má za to, že toto rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci. Přesto však bylo u Obvodního soudu pro Prahu 1 zahájeno řízení o soudní výkon rozhodnutí proti národnímu správci nemovitostí (Obvodnímu podniku bytového hospodářství Praha 1), ačkoli tomuto subjektu nesvědčilo, podle názoru dovolatele, právo s nemovitostmi nakládat a tedy nepřešla na něj vymáhaná povinnost vlastníků. Předmětem výkonu rozhodnutí měla tu být pohledávka, která byla uplatněna, aniž by o tom byli vlastníci vyrozuměni. V tomto řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí nebylo umožněno vlastníkům bránit se a celé řízení probíhalo bez jejich vědomí.

Svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. žalobce (spolu se svou sestrou E. R. S.) uplatnil žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (pod sp. zn. 15 C 226/95), ale žalobě nebylo vyhověno, třebaže exekuční řízení, shora uvedené, bylo podle názoru dovolatele nezákonné.

Dovolatel je toho názoru, že nevyhověním ani jeho určovacímu žalobnímu návrhu v této právní věci (sp. zn. 24 C 197/2002 Obvodního soudu pro Prahu 1) je bezdůvodně „odnímána žalobci možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů“. Dovolatel má za to, že tu mezi obecnými předpisy o ochraně práv vlastníka a mezi předpisy restitučními nejde o vztah předpisů obecných a zvláštních, nýbrž o poměr subsidiární, pro který platí, že oprávněný subjekt může postupovat k uspokojení svých práv podle předpisu zvláštního, ale i podle předpisu obecného, a proto existence předpisu restitučního tu nemůže být překážkou uspokojení jeho nároku, který je dán tím, že „stát převzal věci na základě formálně existujícího právního úkonu“; celý případ je tedy nutno posoudit při použití obecného předpisu. Dovolatel je přesvědčen o tom, že by tu „nespecifikovaný požadavek právní jistoty neměl převážit nad zásadou ochrany vlastnického práva, jednoznačně vyjádřené v mezinárodních smlouvách (zejména v Úmluvě o ochraně lidských práv) a v Listině základních práv a svobod (zejména v jejím článku 11 odst. 1)“.

Žalovaní ve svých vyjádřeních k dovolání dovolatele navrhovali, aby dovolání dovolatele nebylo vyhověno, zejména s poukazem na to, jak je nyní řešena otázka vztahu žalob o určení vlastnictví k předpisům restitučním dovolacím soudem, ale i Ústavním soudem.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustnost dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 24 C 197/2002 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy anebo v současné době i dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práv a nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s předpisem restituční povahy.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit (popřípadě již neúspěšně uplatnila) nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před dlouhou dobou, by tak byla narušena i právní jistota osob, které v průběhu této doby věc nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele a v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimž jsou obecně vázány). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla ještě nyní rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, v nichž je stanovena přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení téhož právního předpisu (a to § 150), umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatele, vyjadřujícímu v podstatě již to, co tito účastníci řízení uvedli v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. September 2006