JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 231/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání Č. a. o. P., státního podniku v likvidaci, zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 31. 5. 2004, sp. zn. 39 Co 358/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 74/2001 (žalobců: 1. Ing. F. H., 2. A. Š., 3. MUDr. S. Š., a 4. Z. L., zastoupených advokátem, proti žalovaným Č. a. o. P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané žalobci u soudu 10. 2. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 16. 4. 2003, čj. 13 C 74/2001-394. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovaným Čs. a. o. P. vydat žalobcům Ing. F. H. (z jedné ideální třetiny), A. Š. (z jedné ideální třetiny), MUDr. S. Š. (z jedné ideální šestiny) a Z. L. (z jedné ideální šestiny) tovární halu, stojící na stavební parcele č. 34/3, včetně přístavby stojící na části parcel č. 3404/1 a č. 3405, dále pozemek parc. č. 3403 (zastavěnou plochu) a pozemek parc. č. 3403 (zastavěnou plochu), pozemek parc. č. 3403 (zastavěnou plochu) a pozemek parc. č. 3401/1 (ostatní plochu) s doplňujícími stavbami ke stavbě hlavní (tj. k tovární hale) v katastrálním území S. S., a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným opravnám bylo uloženo zaplatit na náklady řízení žalobci Ing. F. H. 2.554 Kč, žalobkyni A. Š. 2.208 Kč, žalobkyni MUDr. S. Š. 3.756 Kč a žalobkyni Z. L. 3.756 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným opravnám bylo dále uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 na hrazené znalečné 35.733,80 Kč a na hrazené svědečné 72,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 na hrazené znalečné 21.440,20 Kč a na hrazené svědečné 43,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaných Čs. a. o. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 16. 4. 2003, čj. 13 C 74/2001-394 (opravenému usnesením téhož soudu ze 14. 4. 2004, čj. 13 C 74/2001-420) bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu z 31. 5. 2004 (sp. zn. 39 Co 358/2003 Městského soudu v Praze). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně (opravený rovněž uvedeným usnesením) potvrzen. Žalovaným automobilovým opravnám bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných automobilových opraven nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud připomínal, že v této právní věci bylo již dříve rozhodováno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 19. 9. 1995, čj. 13 C 43/92-188, změněným rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 5. 1996, sp. zn. 19 Co 21/96, který byl zčásti zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze 17. 2. 1998, 2 Cdon 1667/97. Následně bylo o ústavní stížnosti žalobců proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 3. 2001, II. ÚS 244/98, a uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 2. byl zrušen v té části, jíž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba žalobců o vydání budovy tovární haly na parcele č. 3403 v katastrálním území S., a v tomto směru došlo i ke zrušení rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 5. 1996, sp. zn. 19 Co 21/96, a také ke zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 19. 9. 1995, čj. 13 C 43/92-188.

V odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 3. 2001, II. ÚS 244/98, bylo uvedeno, že k vyslovení závěru o nevydání stavby z důvodu její zásadní přestavby, vedoucí ke ztrátě jejího stavebně technického charakteru (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), je třeba bezpečně zjistit, že alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby (tj. základů stavby, nosné vodorovné a svislé konstrukce, stropů, krovu a schodiště) došlo k obměně, reprezentující nadpoloviční podíl všech konstrukcí daného prvku. Dále bylo v tomto nálezu Ústavního soudu ČR uvedeno, že zásadní přestavbou, spojenou se ztrátou původního stavebně technického charakteru stavby nelze rozumět pouhou přístavbu. V případě aplikace restitučních zákonů je třeba věc posuzovat z hlediska dlouhého období 40 let, které si vynutilo modernizaci objektů v souladu s novými technickými a provozními požadavky. Z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. je tu jediným vymezujícím znakem pojmu „stavba“ výsledek určité stavební činnosti, který je možno podle jeho technických vlastností individualizovat. I v tomto případě se uplatní instituty občanského práva „příslušenství“ či „součást“ věci ve smyslu ustanovení § 120 a § 121 občanského zákoníku.

Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně v intencích předchozích rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR doplnil řízení provedením v úvahu přicházejících a účastníky navržených důkazy; po jejich zhodnocení učinil soud prvního stupně odpovídající skutkové závěry a nepochybil ani při právním posouzení věci.

Pokud šlo o posouzení toho, zda v daném případě došlo k přechodu sporných nemovitostí v katastrálním území S. S. na stát znárodněním v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy (§ 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.) argumentoval soud prvního stupně tím, že za znárodněný majetek nebyla vyplacena náhrada a že nebylo prokázáno, že by znárodněná firma „Fr. Ch. v P. XIII“ měla více než 50 zaměstnanců. Odvolací soud k tomu dodával, že toto znárodnění bylo sice prohlášeno vyhláškou z 27. 6. 1948 č. 1254/1948 Úředního listu, avšak výměr o vymezení rozsahu znárodnění (z 21. 9. 1950, čj. 124740/50-V-IV-2) nebyl vydán ministrem průmyslu v jeho ústavní odpovědnosti, nýbrž jinou osobou „za ministra“, což bylo rovněž v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.

Odvolací soud (shodně se závěry soudu prvního stupně) nesdílel námitky žalovaných Čs. a. o., týkající se pravdivosti a přesvědčivosti závěrů posudku znalce Ing. I. Ř. ze 17. 12. 2002 ohledně výčtu hledisek zásadní přestavby nemovitostí v katastrálním území S. S., o něž šlo v tomto řízení, a tedy toho, zda tu byly nebo nebyly dány předpoklady pro nevydání nemovitostí podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud sdílel právní názor soudu prvního stupně, že tu nedošlo ke změně původního stavebně technického charakteru stavby tovární haly, stojící na pozemku parc. č. 3403 (včetně přístavby stojící na části pozemků parc. č. 3404/1 a parc. č. 3405) v katastrálním území S. S., a to ani z hlediska obestavěného prostoru, ani změny užívání stavby a ani z hlediska změn původního stavebně technického charakteru této stavby; podle názoru odvolacího soudu nemělo tu rozhodný vliv ani žalovanými opravnami zdůrazňované rozhodnutí stavebního odboru Obvodního úřadu Městské části P. 10 ze 16. 6. 1998 zn. HLP: 10836/98/OST/Stav./Pa-1453 Str., kterým byla povolena změna užívání týkající se doby trvání stavby učňovského střediska.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze 16. 4. 2003 (opravený usnesením ze 14. 4. 2004) jako správný ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu, a to včetně výroků o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované Čs. a. o. v řízení zastupoval, dne 19. 10. 2004 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo podáno dne 1. 12. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

V tomto dovolání bylo navrženo zrušení rozsudku odvolacího soudu (z 31. 5. 2004, sp. zn. 39 Co 358/2003 Městského soudu v Praze) a vrácení věci k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v dovolání poukazováno na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) i c) občanského soudního řádu; z obsahu dovolání pak vyplývalo, že jako dovolací důvod bylo tu uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což je tu důsledkem, podle názoru dovolatele, neúplně zjištěného skutkového stavu věci, když soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání tvrzených rozhodných skutečností.

V dovolání bylo poukazována na to, že soud prvního stupně a následně i odvolací soud vycházely zejména ze znaleckého posudku, zpracovaného v předchozích etapách řízení, jakož i z dodatků k posudku, vypracovaných znalcem, aniž však vzaly v úvahu, že jednotlivé posudky znalce vykazovaly vzájemně řadu nesrovnalostí, neodborných závěrů a zásadních rozporů. Sám znalec ve své výpovědi uvedl, že nemá v posuzovaném oboru žádné zkušenosti a že jeho závěry jsou založeny spíše na jeho domněnkách než na odborných znalostech a zkušenostech. Za této situace neměl být soudem prvního stupně odmítnut návrh na ustanovení jiného znalce odborně erudovaného.

Podle názoru tohoto dovolatele nebylo možné ze znaleckého posudku, provedeného v tomto řízení, akceptovat závěr, obsažený v tomto posudku (na jeho straně 8), že totiž přístavba původní tovární haly, která byla pořízena jako nová a samostatná stavba, má být podle znalce považována za stavbu, která byla postavena již před převzetím nemovitostí státem. Proto i závěr odvolacího soudu, že „je třeba mít za prokázané, že tato stavba již dávno stála“ (poukazující na posudek znalce), je nedoložený a nelogický. Odvolací soud vzal tyto nesprávné závěry znalce i soudu prvního stupně, které nemají oporu v provedeném dokazování a naopak jsou s nimi v rozporu, za své, aniž se s rozpory, na které žalovaný poukazoval, vypořádal. Zejména dovolatel v tomto smyslu poukazoval na to, že „ačkoli soud sám konstatoval, že stavba byla zahájena na základě povolovacího rozhodnutí ze dne 23. 12. 1949, tedy v době po převzetí nemovitostí státem, posléze však v rozporu s tím dovozoval, že přesný termín dokončení stavby není znám, takže je nutno považovat stavbu za pořízenou před datem převzetí nemovitostí státem“. Takový výsledný závěr odvolacího soudu pokládá dovolatel za účelový, sledující jen zájem vyhovět žalobě žalobců. Stejným způsobem pak soud obou stupňů učinily i závěr ohledně pozemku parc. č. 3904/1 v katastrálním území S. S., když přes doložení stavebního povolení ze 16. 9. 1985 a kolaudační rozhodnutí z 27. 4. 1998 vzaly ohled na existenci jakýchsi stavebních plánů z roku 1940 (na základě nichž původní vlastník uvažoval o zřízení stavby na tomto pozemku) a dospěly k závěru, že stavba na tomto pozemku existovala již před převzetím nemovitostí státem.

Posléze pak soudy obou stupňů zcela pominuly skutečnost, že ve sporu bylo předloženo rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části P. 10 ze dne 16. 6. 1998, čj. HLP: 10836/98/055/stav./Pa-1453, jímž byla u stavby učňovského střediska, původně plánované jako stavba dočasná s termínem do 31. 12. 1999, povolena změna jejího užívání, pokud šlo o dobu trvání této stavby, a to tak, že se od tohoto rozhodnutí stavba změnila na stavbu trvalou. V rozporu s tímto důkazem však soudy obou stupňů uváděly, že „tato stavba neměla již existovat a že ji tedy nelze považovat za stavbu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.“, a že proto pozemek tu podléhá vydání podle tohoto zákona.

Dovolatel proto vyslovoval své přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování a ve zjištěném skutkovém stavu věci.

Přípustnost dovolání dovolávajících se Čs. a. o. bylo tu třeba posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, na něž poukazoval dovolatel ve svém dovolání, tu nebyla dána, protože rozsudku soudu prvního stupně ze 16. 4. 2003 (čj. 13 C 74/2001-194 Obvodního soudu pro Prahu 10), potvrzenému ve věci samé rozsudkem odvolacího soudu z 31. 5. 2004 (sp. zn. 39 Co 358/2003 Městského soudu v Praze), nepředcházelo jiné rozhodnutí téhož soudu prvního stupně, jímž by bylo rozhodnuto jinak než v uvedeném rozsudku ze 16. 4. 2003, a nedošlo ani k tomu, že by tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem. V daném případě totiž došlo ke zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně ze 16. 9. 1995 (čj. 13 C 43/92-188 Obvodního soudu pro Prahu 10), spolu s rozsudkem odvolacího soudu z 20. 5. 1996 (sp. zn. 19 Co 21/96 Městského soudu v Praze) zčásti v důsledku rozsudku dovolacího soudu a zčásti v důsledku nálezu Ústavního soudu ČR.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil dovolací některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak vyplývalo z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 31. 5. 2004 (sp. zn. 39 Co 358/2003 Městského soudu v Praze), proti němuž směřovalo dovolání dovolávajícího se státního podniku (v likvidaci), vycházel tento soud ve svém rozhodování důsledně z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu ze 17. 2. 1998, vydaného v této právní věci, i z nálezu Ústavního soudu ČR (jímž bylo rozhodováno o ústavní stížnosti žalobců, kteří podali žalobu v této právní věci) a aplikoval na posouzení projednávané právní věci zejména ustanovení § 3 odst. 4 písm. c), § 4 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. k) a § 8 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Uváděná ustanovení se projednávané právní věci nepochybně týkala a jejich aplikace odvolacím soudem a dílčí výklad při této aplikací v daném případě se nedostaly do rozporu se zněním těchto hmotněprávních ustanovení a nebyly odchylné od právních závěrů, zaujatých v již zmíněných rozhodnutích, vydaných v předchozích souvisících řízeních o dovolání i o ústavní stížnosti, souvisejících s dalším řízením u soudů obou stupňů v této právní věci.

Dovolávající se státní podnik zdůrazňoval ve svém dovolání skutečnost, že při rozhodování v této právní věci se vycházelo, podle jeho názoru, „z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, když soud prvního stupně zejména neprovedl důkazy potřebné k prokázání žalovaným tvrzených rozhodných skutečností, na základě jím provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodl pak rozsudkem spočívajícím na nesprávném právním posouzení věci“. Ani dovolatel tedy nedovozoval ve svém dovolání to, co má na zřeteli již citované ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu o zákonných předpokladech přípustnosti dovolání, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel ve svém dovolání otázku přípustnosti tohoto dovolání bez dalšího předpokládal a kladl důraz na jím uváděné důvody dovolání, spatřované ve výtkách neúplného zjištění skutečného stavu věci v řízení před soudy obou stupňů, neprovedení jím navržených důkazů a nesprávné hodnocení důkazů v řízení provedených (zejména použitého důkazu posudkem znalce).

Ve smyslu ustanovení § 236 a § 237 občanského soudního řádu musel ovšem dovolací soud se zabývat nejprve posouzením přípustnosti dovolání dovolatele, neboť posouzení důvodnosti dovolání je na místě jen u dovolání přípustného, a to ještě jen z hledisek důvodů stanovených jmenovitě v § 241a občanského soudního řádu (mezi nimž ovšem není uveden např. důvod, který pro odvolací řízení stanoven v § 205 odst. 2 písm. d/ občanského soudního řádu, a ani vady při hodnocení důkazů náležejícímu soudu podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu), jak to bylo pro potřeby soudů zevrubně vyloženo např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR.

Za uvedených okolností nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatele byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (tj. řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo právní otázky, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem), ale ani podle některého jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (srov. § 236 a § 237 občanského soudního řádu).

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení v v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatele, obsahujícího v podstatě již to, co bylo žalobci zevrubněji vyjádřeno již v jejich vyjádřeních v řízení před soudy obou stupňů, trvajícím od roku 1992.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. října 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. October 2006