JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2247/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. Doc. Dr. J. B., CSc., a 2. L. B., zastoupených advokátem, a advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 21.10.2005, sp.zn. 7 Co 2287/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 6 C 521/2004 (žalobců Doc. Dr. J. B., CSc., a L. B., která byla v řízení zastoupena T. B., proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 31.5.2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze 6.4.2004-127. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, jíž se domáhali určení, že žalobce Doc. Dr. J. B., CSc., je vlastníkem ideálních tří osmin a že žalobkyně L. B. je vlastníkem pěti ideálních osmin pozemku parc. č. 398 (zahrady o výměře 481 m2) v katastrálním území a obci D. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobce J. B. 5.173,50 Kč a žalobkyně L. B. 5.173,50 Kč.

Soud prvního stupně tu nevyhověl žalobnímu návrhu žalobců poukazujícím na to, že tu rozhodnutím finančního odboru rady bývalého Okresního národního výboru v D. z 5.9.1959 došlo, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, k dosud nepravomocnému vyvlastnění parcely nyní označené číslem 398 v D., okres J. H., když odvolání proti uvedenému rozhodnutí, podané jimi 19.10.1959, „nebylo vyřízeno nadřízeným orgánem“.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 21.10.2005, sp.zn. 7 Co 2287/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku žalobce J. B. 2.880 Kč a žalobkyně L. B. 4.801 Kč.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že tu není dán na straně žalobců naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zdůvodňovaný jen tím, že by jinak nebyl vytvořen základ pro zápis do katastru nemovitosti o vlastnictví k žalobci uváděnému pozemku; odvolací soud měl naopak za to, že sama tato skutečnost k doložení naléhavého právního zájmu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) tu nestačí.

Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda tu žalobci mohli žalovat o určení svého vlastnictví s poukazem na obecné právní předpisy (občanský soudní řád a občanský zákoník), když se tu na projednávanou právní věc vztahují restituční právní předpisy (zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, popřípadě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), a to jako předpisy zvláštní (speciální), vylučující použití obecných právních předpisů. To platí i v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Rozhodující tu je, zda restituční předpis stanovil způsob přechodu věci na stát, při němž lze uplatňovat nárok na zmírnění některé majetkové křivdy nebo jiné křivdy, založené právě restitučním předpisem. Naléhavý právní zájem se pak vždy vztahuje k právní úpravě podle restitučního předpisu a „pokud nebylo právo uplatněno podle restitučních zákonů, pak nemůže být uplatňováno podle zákona obecného“. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že soud prvního stupně tu rozhodl správně ve věci samé (i o nákladech řízení) a proto byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 24.11.2005 advokátu, který žalobce Doc. Dr. J. B., CSc., v řízení zastupoval, a dne 19.4.2006 také zástupci, který žalobkyni L. B. v řízení zastupoval. Dovolání ze strany žalobce J. B. bylo předáno dne 13.1.2006 na poště k doručení Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu; dovolání ze strany žalobkyně L. B. bylo podáno dne 16.6.2006 u Okresního soudu v Jindřichově Hradci, tedy rovněž ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Oba dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího z 21.10.2005 (sp.zn. 7 Co 2287/2005 Krajského soudu v Českých Budějovicích) i rozsudek soudu prvního stupně ze 6.4.2005 (čj. 6 C 521/2004-127 Okresního soudu v Jindřichově Hradci) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu; z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvody uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že v řízení došlo k vadám, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.

Dovolatelé ve svém dovolání vyslovovali své přesvědčení, že je zcela nepřijatelný názor soudů obou stupňů v daném případě, že tu není dán naléhavý právní zájem (podle § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na určení vlastnictví, třebaže tu došlo k přechodu vlastnictví na stát bez právního důvodu. Dovolatelé naopak jsou toho názoru (který je zastáván i v judikatuře soudů i v právnické literatuře), že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti, které se zapisuje do katastru nemovitostí, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem. Dovolatelé mají za to, že opačný postup v řízení o určovací žalobě znamená, že rozhodnutím soudu dochází k porušení i ústavně právních předpisů (srov. článek 11 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Dovolatelé jsou toho názoru, že „pokud soudy dospěly k závěru, že v této cause není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, pak mělo být žalobcům poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu“ o tom, jak májí své žalobní návrhy doplnit co do rozhodných skutečností a co do důkazů potřebných k prokázání jejich sporných tvrzení.

Dovolatelé jsou přesvědčeni, že žalobci byli a jsou stále faktickými a právními vlastníky jimi uváděných nemovitostí, neboť tu neexistuje právní titul, který by způsobil přechod vlastnictví na stát. Důvodně se proto žalobci domáhají, aby rozsudkem soudu bylo určeno jejich existující a nepromlčitelné vlastnictví. Nelze tu v žádném případě argumentovat tím, že tu došlo k přechodu vlastnického práva na stát, třebaže se tak stalo bez právního důvodu (tedy bez jakéhokoli právního titulu); podle názoru dovolatelů opačný závěr nevyplývá z ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. ani z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Šlo tu vlastně o přechod nemovitosti za platnosti dřívějšího občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.), kdy převod nemovitosti musel být dovršen tzv. intabulací, tedy zápisem (vkladem) do veřejné knihy k tomu určené (viz § 431 obecného zákoníku občanského z roku 1811), tj. do pozemkové knihy, k čemuž v daném případě nedošlo.

Podle názoru dovolatelů se v daném případě „nejedná o restituční causu, naopak se jedná o klasickou občanskoprávní věc a tudíž na projednání věci musí být dán naléhavý právní zájem“. Je tu nejen spravedlivé, ale i morálně správné požadovat nápravu vzniklé majetkové křivdy.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhovali, aby těmto dovoláním nebylo vyhověno, protože dovoláním napadené rozsudky jsou správné, jak to vyplývá i z nynějšího stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005 (viz č. 477/2005 Sb.).

Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V této právní věci se odvolací soud zabýval ve svém rozsudku, napadeném dovolání dovolatelů, jmenovitě právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy, které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11.9.2003, 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku), ale ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu speciálního (předpisu restituční povahy).

Zásadní výklad k uvedené právní problematice byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po 25.2.1948, ale ani před 25.2.1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c/ občanského soudního řádu a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.

V odůvodnění tohoto stanoviska Ústavního soudu ČR z 1.11.2005 bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily uplatnit právo k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Na majetek, který nabyl stát do konce roku 1989, nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů.

Z těchto uvedených uveřejněných právních závěrů vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že z těchto výkladových závěrů vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů; v odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu byly také takové právní závěry citovány. Nebylo tedy možné přisvědčit názoru, že tu odvolací soud řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd), jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, když ve vztahu k ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu vykládá z tohoto hlediska to, kdy jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. A protože, jak již shora uvedeno, odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, neřešil ani právní otázku, která by byla nyní rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatelů shledat zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud šlo o náklady vynaložené žalovanými na vyjádření k dovoláním dovolatelů, použil tu dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku; dovolací soud tu přihlížel zejména k povaze projednávané právní věci, v níž byla určovací žaloba žalobců podána s časovým odstupem před tím, než došlo k plné publikaci posléze zaujatých výkladových závěrů k právní problematice určovacích žalob podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu ohledně návrhu, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy.

Proti tomu usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. října 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. October 2006