JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 219/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. B., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 23.7.2003, sp.zn. 12 Co 725/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 102/92 (žalobců: 1. K. M., 2. V. B., zastoupených advokátem, 3. O. B., zastoupeného K. M., 4. M. B., zastoupené advokátkou, 5. M. B., a 6. T. B., proti žalované Obci L., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 5.2.1992, byl v této právní věci uplatňován nárok na vydání domu čp. 460 v L. s pozemkem parc. č. 877, zapsaných na listu vlastnictví č. 33 pro katastrální území L. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly nedůvodně zahrnuty do znárodnění podniku Ing. M. L., L., podle výměru Ministerstva lehkého průmyslu z 30.6.1951, čj. 226.667/51-A-II-2, jímž byl stanoven rozsah znárodnění, k němuž tu došlo podle ustanovení § 4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb. V žalobě byl uváděn názor, že do tohoto znárodnění byl v rozporu se znárodňovacími předpisy zahrnut dům čp. 460 a pozemky kat. č. 875 a 876 (jež byly dříve zapsány ve vložce č. 900 pozemkové knihy pro katastrální území L.) přesto, že tyto nemovitosti patřily jinému vlastníku – A. O. B., otci žalobkyně K. M. Výzva k vydání nemovitostí byla řádně a včas podána 25.9.1991, ale bezvýsledně.

Žalovaná Obec L. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že výzva k vydání nemovitostí nebyla u ní řádně a včas podána.

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze 7.7.1999, čj. 7 C 102/92-82, byla zamítnuta žaloba žalobců K. M., V. B., O. B., M. P., M. B. a T. B. proti žalovanému Městu L. o vydání domu čp. 460 a pozemku parc. č. 877, zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu v L. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 1.840 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v žalobě uvedené nemovitosti patřily původně A. O. B. Tyto nemovitosti byly jako židovský majetek v důsledku rasové perzekuce za okupace odňaty německými úřady a pak kupní smlouvou ze 6.5.1941 prodány německé firmě Ing. M. L. v L. Jako německý majetek pak byly uvedené nemovitosti konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. rozhodnutím bývalého národního výboru v L. podle ustanovení § 1 odst. 4 uvedeného dekretu; rozhodnutí nabylo právní moci před 25.2.1948 (srov. § 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Nárok na vrácení uvedeného nemovitého majetku nebyl uplatněn v poválečném období podle zákona č. 128/1946 Sb. Vzhledem k těmto okolnostem byl soud prvního stupně toho názoru, že tu nelze použít na tento případ zákon č. 87/1991 Sb.; jestliže totiž stát nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem již konfiskací, a to před 25.2.1948, nemohl jej později nabýt znárodněním.

Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 23.7.2003, sp.zn. 12 Co 725/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn potud, že žalované město je povinno vydat žalobkyni K. M. podíl v rozsahu 5/66, žalobci V. B. podíl v rozsahu 5/53, žalobci O. B. podíl v rozsahu 5/66, žalobkyni M. B. (dříve P.) podíl v rozsahu 5/99, a to domu čp. 460 a pozemku parc. č. 877 (o výměře 1.037 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu v L.; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a ohledně žalobce T. B. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Bylo dále rozhodnuto, že žalobci K. M., V. B., O. B., M. B., M. B. a žalované Město L. nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Lounech na soudním poplatku 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že lze souhlasit se závěry soudu prvního stupně, že ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. ke dni 1.4.1991) byly nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců, v držení Podniku bytového hospodářství města L. Vůči tomuto subjektu uplatnila žalobkyně K. M. dne 6.11.1991 výzvu k vydání věcí. Z uvedeného podniku přešel majetek v důsledku zákona č. 172/1991 Sb. do majetku Obce L. a žalobci opětovně vyzvali dne 9.8.1994 tehdy existující Podnik bytového hospodářství města L. k vydání nemovitostí a dále žalobci uplatnili výzvu k vydání nemovitostí rovněž vůči Obci L., kterou lze tedy nyní pokládat podle ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. za osobu povinnou. Podle názoru soudu prvního stupně byly výzvy žalobců podány ve lhůtě upravené v článku II, bod 1 zákona č. 116/1994 Sb. (kterým byl změněn a doplněn zákon k uplatnění nároku žalobou u soudu podle článku II, bod 3 zákona č. 116/1994 Sb.), protože žalobkyně K. M. podala žalobu 5.2.1992 a žalobci O. B., V. B. a A. B. přistoupili do řízení na straně žalující procesním postupem podle ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž souhlas se vstupem do řízení byl jim dán ještě před uplynutím lhůty vyplývající ze zákona (30.6.1995).

Odvolací soud dále uváděl, že žalující K. M. a O. B. (jenž v průběhu řízení zemřel a jeho právním nástupcem se stal syn O. B.) byli dětmi původního vlastníka A. B.; žalobce A. B., jenž zemřel v průběhu řízení před soudem prvního stupně, byl synem původního vlastníka F. B., a po tomto zemřelém žalobci jsou nástupci M. B., jeho manželka, M. B. a T. B., jeho děti, tedy vnuci po původním spoluvlastníku F. B. Na uvedené žalobce je tedy třeba hledět jako na oprávněné osoby.

Podle názoru odvolacího soudu bylo však nutno nároky žalobců posuzovat podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). V případě žalobců je podle názoru odvolacího soudu rozhodné, že v řízení bylo prokázáno, že původní vlastníci měli na vrácení konfiskovaného majetku nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a nebylo tu rozhodné, zda tehdejší orgány o nároku rozhodovali (např. podle zákona č. 128/1946 Sb.) či nikoli. Žalobci jsou tedy oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Z důkazů provedených v tomto řízení vyplývalo, že spoluvlastnické podíly původních spoluvlastníků nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, A. B., Ing. B. B. a F. B. činily u každého z nich ideální pět třiatřicetin a tedy žalobci jako odvozené oprávněné osoby mají právo na vydání podílů na nemovitostech po těchto původních oprávněných osobách v rozsahu odpovídajícím majetkovému podílu na nemovitostech, jež patřily uvedeným původním spoluvlastníkům. V případě žalobkyně K. M. a žalobce O. B. jde o spoluvlastnické podíly v rozsahu 5/66, v případě žalobce V. B. jde o podíl po Ing. B. B. v rozsahu 5/33 a v případě žalobkyně M. B. a žalobkyně M. B. jde o podíl po F. B. v rozsahu 5/33 a na každého z nich připadá podíl v rozsahu 5/99.

Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu a uložil žalovanému městu vydat žalobcům podíly na nemovitostech, o něž v tomto řízení jde, v uvedeném rozsahu, ale pokud se žalobci domáhali vydání nemovitostí jako celku, byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku potvrzen jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu; o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. j/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni M. B. (k rukám jejího zástupce na základě plné moci) dne 20.11.2003 a dovolání ze strany dovolatelky M. B. bylo dne 8.12.2003 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka M. B. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka uváděla, že je její dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně; jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávnost právního posouzení věci spatřovala uvedená dovolatelka v tom, že odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že každému ze žalobců náleží jen podíl, který vlastnil jejich právní předchůdce a že nemůže jim přirůst podíl po jiném ze spoluvlastníku, který zemřel a nezanechal po sobě osobu (osoby) uvedenou v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. anebo tato osoba nárok na vydání věci neuplatnila. Proti tomuto názoru, který dovolatelka pokládá za nesprávný, namítala dovolatelka, že všichni původní spoluvlastníci, z jejichž majetku přešly věci na stát, byli sourozenci a žalobci jsou proto jako děti těchto sourozenců oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb., k čemuž nebylo v tomto řízení přihlédnuto, třebaže tato skutečnost nebyla v průběhu řízení zpochybněna.

Žalované Město L. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky M. B. poukazovalo na to, že otázka „dělení podílů“ nebyla předmětem žaloby žalobců a žalované město vycházelo stále v tomto řízení z toho, že jedinou osobou, která tu podala žalobu, byla žalobkyně K. M., která však dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodala.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci.

Podle ustanovení § 242 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok dovoláním napaden.

Dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů i v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny jejich účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2 občanského soudního řádu v již uvedeném znění), třebaže dovolání podal jen některý z těchto účastníků.

Z těchto ustanovení občanského soudního řádu dovolací soud vycházel a posuzoval dovolání dovolatelky jako přípustné.

Dovolatelka jako dovolací důvod uplatňovala,a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci lze spatřovat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc podle ustanovení § 5 odst. 1, § 4 odst. 1 a § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., která se nepochybně projednávané právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

Při posuzování toho, zda si odvolací soud uváděná ustanovení správně vyložil, vycházel dovolací soud z právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem (popřípadě z nálezů Ústavního soudu ČR uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo (na str. 110 /244/): „Uplatní-li nárok na vydání věci jen jeden z podílových spoluvlastníků a druhý spoluvlastník (další spoluvlastníci) nikoli, nemůže být celá věc vydána jen některému (některým) z podílových spoluvlastníků“.

Další oprávněné osobě lze vydat v případě podílového spoluvlastnictví podíl, který náleží osobě, jíž byl odňat (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V již dříve vydaných rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. 28 Cdo 1175/2002 nebo 28 Cdo 1326/2002) byl zaujat právní názor, že v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) není uvedena okolnost, zda nárok byl uplatněn podle dekretu č. 5/1945 Sb. anebo podle zákona č. 128/1946 Sb. K témuž právnímu závěru dospěl i Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 9.12.1998, II. ÚS 3/98, uveřejněném pod č. 152 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: „Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje s přechodu majetku státu do vlastnictví obce pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují včetně povinnosti věc vydat“.

Při uvážení citovaných výkladových závěrů k zákonu č. 87/1991 Sb. i k zákonu č. 172/1991 Sb. musel však dovolací soud konstatovat, že z těchto závěrů vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku z 23.7.2003 (sp.zn. 12 Co 725/99 Krajského soudu v Ústí nad Labem), takže nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky o důvodnosti jejího dovolání co do nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Neshledal proto dovolací soud přesvědčivých důvodů k vyhovění dovolání dovolatelky a ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Proto dovolací soud dovolání dovolatelky podle téhož ustanovení občanského soudního řádu zamítl.

K uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení o dovolání některému z účastníků řízení nebyly dovolacím soudem shledány zákonné předpoklady podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 a § 142 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. září 2004

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 24. September 2004