JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2184/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele H. m. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 5. 4. 2006, sp. zn. 19 Co 80, 92/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 38/2001 (žalobce J. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. H. m. P., zastoupenému advokátem, a 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 100 00 Praha 10, Kodaňská 1441/46, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 24. 5. 2001, se žalobce domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobce je spoluvlastníkem ideální poloviny domu čp. 1973 a pozemku parc. č. 3354/1 (o výměře 515 m2), pozemku parc. č. 3355 (o výměře 578 m2) i pozemku parc. č. 3354/2 v katastrálním území V., zapsaných u Katastrálního úřad P. V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastnicí uvedených nemovitostí byla K. Z., která zemřela 25. 7. 1958, jejími dědici byli (každý z jedné poloviny) J. Z. (který po naturalizaci ve Velké Británii přijal jméno a příjmení J. M.) a J. (G.) Z., který pak zemřel 20. 6. 1980; dědictví po K. Z. bylo projednáváno bývalým Státním notářstvím pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 D 1090/65. Zápis vlastnictví uvedených nemovitostí v katastru nemovitostí pro Obec h. m. P. byl proveden až 23. 2. 1996, a to na základě rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části P. o tom, že sporný nemovitý majetek přechází do vlastnictví státu. Žalobce v žalobě také uváděl, že s tímto postupem nemůže žalobce souhlasit, neboť tento způsob přechodu věci na stát zákon nezná a nesprávně bylo toto rozhodnutí odůvodňováno odkazem na mezivládní dohodu mezi Velkou Británií a Československem, která nic takového neumožňuje. Stát tu nemohl uvedené nemovitosti Obci h. m. P. ani darovat darovací smlouvou čj. V 12 – 24883/99, protože v době uzavření této smlouvy nebyl stát vlastníkem nemovitostí.

Za žalovanou Českou republiku uvádělo k této žalobě Ministerstvo financí ČR, že v žalobě žalobců jmenované nemovitosti jsou svěřeny do hospodaření Městské části P., takže vůči ní by měl být žalobní návrh žalobce směřovat.

Žalovaná Obec h. m. P. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uváděné nemovitosti přešly na stát s účinnosti od 2. 2. 1982 na základě Dohody mezi vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 17. 1. 2002, čj. 17 C 38/2001-27, bylo určeno, že J. M., narozený 4. 10. 1924, je spoluvlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 1973 a pozemků parc. č. 3354/1, parc. č. 3355 a parc. č. 3354/2 v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 2446 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Žaloba žalobce J. M. se stejným žalobním návrhem proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR byla zamítnuta. Žalované Obci h. m. P. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 22.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobce, přešla na žalobce a na J. (G.) Zelenku děděním po zemřelé původní majitelce K. Z. v roce 1958. Podle názoru soudu prvního stupně nemohlo přejít vlastnictví k žalobci uváděným nemovitostem mezi mezivládní dohodou z 29. 1. 1982, uzavřenou mezi Velkou Británií a tehdejší ČSSR, která nebyla ani publikována ve Sbírce zákonů a nebylo ji možné považovat za součást vnitrostátního právního řádu ČSSR; tato mezivládní dohoda ostatně obsahovala pouze ujednání o částkách k vypořádání vzájemných nároků obou států; na základě takové dohody nemohli J. Z. a Ing. J. Z. pozbýt vlastnictví k nemovitostem uváděným v žalobě žalobce.

Žalobě žalobce bylo proto soudem prvního stupně vyhověno, a to proti Obci hlavní město Praha, nikoli však proti České republice – Ministerstvu financí ČR (když nebylo zjištěno, že by mělo Ministerstvo financí žalobcem uváděné nemovitosti v držení). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

K odvolání žalované Obce h. m. P. byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze 14. 3. 2003, sp. zn. 18 Co 31/2003, a to „ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Obcí h. m. P.“; v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně nezjistil dostatečným způsobem skutkový stav věci, zejména pokud šlo o to, jaký vliv měla na nárok žalobce mezivládní dohoda z 29. 1. 1982, uzavřená mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, zejména zda došlo k vypořádání vlastnického nároku žalobce, jaká částka byla podle této mezivládní dohody na vypořádání tohoto nároku vyplacena a zda a k jakému ujednání tu došlo ohledně případného zániku nároku žalobce.

V dalším průběhu řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem z 8. 12. 2004, čj. 17 C 38/2001-88. Tímto rozsudkem bylo opět určeno, že J. M., narozený 4. 10. 1924, je spoluvlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 1973 a pozemků parc. č. 3354/1, parc. č. 3355 a parc. č. 3554/2 v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 2446 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Ve výroku tohoto rozsudku o nákladech řízení (ve znění doplňujícího usnesení z 24. 10. 2005, čj. 17 C 38/2001-109) bylo uloženo H. m. P. zaplatit žalobci na náklady řízení 32.825,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, zatím co ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání obou žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 8. 12. 2004, čj. 17 C 38/2005-88 (s doplňujícím usnesením z 24. 10. 2005, čj. 17 C 38/2001-109), rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 5. 4. 2006, sp. zn. 19 Co 80, 92/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vtahu k žalovanému H. m. P. Ve vztahu k žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Žalovanému H. m. P. bylo uloženo zaplatit žalobci na náklady odvolacího řízení 10.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Českou republikou – Úřadem pro zastupování státem ve věcech majetkových nemá žádný z nich nárok na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání nebyla odvolacím soudem shledána důvodnými.

Pokud šlo o žalovanou Českou republiku, byl odvolací soud toho názoru, že ve vztahu vůči ní bylo již soudem prvního stupně pravomocně rozhodnuto, když už předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze 17. 1. 2002 byla žaloba vůči ní zamítnuta; nadále tato žalovaná nebyla účastníkem probíhajícího řízení, byť s ní soud prvního stupně nadále jednal jako s účastníkem řízení a o ní rozhodoval.“ Ve vztahu k této žalované je tak dána překážka věci pravomocně rozhodnuté podle ustanovení § 159a občanského soudního řádu a tak odvolací soud musel rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované České republice zrušit podle ustanovení § 219a odst. 1 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu; o nákladech řízení mezi žalobcem a touto žalovanou bylo za tohoto stavu řízení rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Pokud šlo o dovolání žalovaného H. m. P., byl odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně „zjistil dostatečně skutkové závěry pro právní posouzení věci, které je správné“.

Shodně se soudem prvního stupně pokládal odvolací soud za zjištěno, že žalobce nabyl vlastnictví jedné poloviny jím uváděných nemovitostí děděním (podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro P. ze dne 31. 1. 1969). Na tyto nemovitosti byla od 1. 4. 1959 zavedena národní správa, která byla dne 1. 11. 1995 zrušena, a dne 23. 2. 1996 bylo rozhodnuto Obvodním úřadem Městské části P., že se nemovitosti převádějí do vlastnictví státu. Následně měla být uzavřena darovací smlouva mezi Českou republikou a Obcí h. m. P., zastoupenou Městskou částí P., kterou tyto nemovitosti měly být převedeny z majetku státu do majetku uvedené obce.

Odvolací soud dále uváděl, že žalobce neučinil jakýkoli úkon, kterým by svého vlastnictví pozbýval. Majetek žalobce nebyl dotčen žádným opatřením plynoucím ze znárodnění, z vyvlastnění nebo z odnětí držby. Naopak mu bylo vlastnictví potvrzeno čs. státním orgánem (státním notářstvím) v roce 1969. Nešlo tu také ze strany žalobce o opuštění majetku ve smyslu dříve platného ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku (v jeho znění účinném do 31. 12. 1991); ani v tomto smyslu neučinil žalobce žádný úkon směřující k opuštění (derelikci) věci; žalobce naopak v době nabytí vlastnictví děděním již mnoho let žil v cizině (v Anglii).

Odvolací soud byl i toho názoru, že rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části P. z 23. 2. 1996, kterým bylo rozhodnuto, že devizovým cizincům patřící majetek byl tu vypořádán čs. – britskou náhradovou dohodou ke dni 2. 2. 1982 a že tedy je třeba zabezpečit jeho vlastnický převod na stát, je nutno považovat za akt nicotný a soud z něj podle ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu vycházet nemohl; „uvedený úřad, který rozhodnutí vydal, zde vybočil z mezí své pravomoci“.

Vlastnictví tu nebylo, podle názoru odvolacího soudu, nabyto státem ani vydržením, protože podmínkou vydržení podle ustanovení § 134 odst. 1 a § 130 odst. 1 občanského zákoníku je oprávněná držba, tedy i dobrá víra držitele, že se zřetelem ke všem okolnostem mu věc náleží; tak tomu však v daném případě nebylo.

Pokud šlo o tu okolnost, zda žalobce byl odškodněn na základě čs. – britské mezivládní dohody z roku 1982, byl odvolací soud toho názoru, že by taková skutečnost měla význam jen v restitučním sporu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, kdy došlo-li k takovému odškodnění, zaniká restituční nárok proto, že křivda, která měla být předmětem nápravy, byla napravena jinak. Uvedená skutečnost by však nastala pouze za předpokladu, že by nemovitosti přešly na stát ať již jakýmkoli způsobem v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb. (tj. od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1990).

Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované H. m. P. v řízení zastupoval, dne 23. 5. 2006 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 8. 6. 2006 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému H. m. P. a o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi tímto žalovaným a žalobcem. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že nesprávně posoudil v daném případě jednak důsledky vypořádání vlastnictví žalobce na základě Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Velké Británie a Severního Irska z 29. 1. 1982, jednak i to, že v daném případě došlo k opuštění předmětných nemovitostí žalobcem, a posléze i to, že tu došlo k vydržení vlastnictví k nemovitostem ze strany čs. státu.

K opačnému názoru, než ke kterému dospěl odvolací soud, však svědčí (podle názoru dovolatele) především „skutečnost, že žalobci byla za jeho ideální polovinu předmětných nemovitostí vyplacena náhrada podle uvedené Dohody z 29. 1. 1982“.

Dále k opačnému názoru (na rozdíl od názoru odvolacího soudu) svědčí ta významná skutečnost, že žalobce od roku 1968, kdy se v řízení o dědictví dověděl o svém dědictví po K. Z., neprojevil o nemovitosti, o něž jde v tomto sporu, žádný zájem (nedisponoval s nimi, nekontaktoval některého příbuzného či jinou známou osobu, žijící v Čechách, k nějakému opatření ohledně zděděných nemovitostí, neobrátil se na Správu pro věci majetkové a devizové, či jiný státní orgán ohledně těchto nemovitostí, nepověřil nikoho správou nemovitostí a neplatil také daň z nemovitostí); uvedené skutečnosti vedou přesvědčivě k závěru, že tu došlo ze strany žalobce k opuštění nemovitostí, když mu totiž v jejich užívání ani ve správě nemovitostí nebylo nikým bráněno; v tomto sporu ostatně žalobce nijak neprokázal, že své vlastnické právo k ideální polovině zděděných nemovitostí vykonával anebo nějak zajistil jejich obhospodařování.

Zatím co se žalobce o nemovitosti po dobu téměř 30 let nestaral a neprojevil o ně žádný zájem, čs. stát a následně pak i žalované H. m. P. se o nemovitosti staraly a obhospodařovaly je, takže i z toho lze dovozovat, že byly v dobré víře, že tyto věci státu náležejí. Pro účely vydržení tu bylo tedy třeba započíst i dobu, po kterou věc držel stát i před 1. 1. 1992. Podle názoru dovolatele tak nejpozději ke dni 1. 1. 1992 H. m. P. se stalo vlastníkem ideální poloviny nemovitostí uváděných v žalobě žalobce.

Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešil-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena a rozhodována u dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 38/2001 Obvodního soudu pro Prahu 10), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 5. 4. 2006 (sp. zn. 19 Co 80, 92/2006 Městského soudu v Praze) právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posoudil v tomto případě právní otázku určení vlastnictví žalobce ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, když podle tvrzení žalobce získal nemovitosti děděním v roce 1969, přičemž šlo o nemovitosti, které byly v období od 1. 4. 1959 do 23. 2. 1996 v národní správě a pak přešly na stát na základě rozhodnutí, vydaného správním orgánem, a poté byly smluvně převedeny do majetku obce (H. m. P.). K námitkám žalovaných se odvolací soud musel zabývat tím, zda tu nedošlo podle Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z 29. 1. 1982 k zániku žalobcem tvrzeného vlastnictví v důsledku vypořádání na základě uvedené Dohody, dále zda tu nedošlo k zániku vlastnického práva opuštěním věcí ve smyslu ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku (v jeho znění platném do 31. 12. 1991) anebo vydržením podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku.

Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) je dán zejména tam, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho postavení stalo nejistým (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Takového určení se v daném případě žalobce domáhal zejména s poukazem na to, že žalovaná obec je jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí.

Zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. neznamená odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu. Zavedením této správy nedošlo tedy k přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, popřípadě k převzetí věci státem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů státních příslušníků jiných států vůči našemu státu a naším státním organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými tuzemskými subjekty nakládáno před účinností mezivládních dohod, jež byly uzavírány vládou bývalého Československa s vládami jiných států o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek, musí soud v ČR posoudit případný dopad těchto mezivládních dohod na právní vztahy mezi uvedenými účastníky (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V usnesení Ústavního soudu ČR z 26. 4. 2001, III ÚS 306/01 (uveřejněném pod č. 17 ve svazku 2 Sbírky nálezů s usnesením Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že nelze nic namítat proti názoru, že byla-li majetková křivda uspokojena podle mezivládní dohody, uzavřené s vládou jiného státu, došlo tu k uspokojení nároku na zmírnění majetkové křivdy podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť i takto došlo k naplnění účelu zákona č. 87/1991 Sb.

V nálezu Ústavního sudu z 16. 7. 2001, I ÚS 306/01 (uveřejněném pod č. 90 ve svazku 27 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že jen jestliže došlo ke zmírnění křivd na základě mezivládní dohody, uzavřené s vládou jiného státu, ohledně uplatněného restitučního nároku v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, lze na toto zmírnění křivd brát zřetel a nelze v tom spatřovat rysy protiústavnosti.

Podle ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (tzv. rozhodné období). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nelze posuzovat případy, kdy stát převzal věci až po uvedeném rozhodném období, byť i bez právního důvodu.

Již pod č. 1/1979 (na str. 13) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že opuštěné věci připadají do vlastnictví státu v okamžiku, kdy je vlastník opustil, touto samotou derelikcí, která však (jako každý právní úkon) musí mít všechny náležitosti předepsané pro platnost právního úkonu (srov. zejména § 34 – § 37 občanského zákoníku).

Tvrzení držitele věci o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní věcí, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nich se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu důvodné (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného uveřejněného právního závěru nelze přesvědčivě dále dovozovat, že za držení věci s dobrou vírou držitele, že mu věc patří, bylo možné pokládat držení věci na základě rozhodnutí o zavedení národní správy ohledně držených věcí, když zavedení národní správy neznamená odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu (srov. shora již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Mimo rámec správního soudnictví není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda j tento akt pravomocný nebo vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného uveřejněného právního závěru vyplývá nepochybně potřeba náležitého zkoumání a posouzení věcné příslušnosti správního orgánu rozhodovat o „převedení“ vlastnictví fyzické osoby na stát, které by muselo být opřeno o konkrétně stanovené oprávnění obecně závazným právním předpisem.

Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatele v daném případě dovolací soud z uváděných právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (a také z nálezů s usnesení Ústavního soudu ČR) dovolací soud vycházel také v tomto případě. Zároveň však nebylo možné přisvědčit názoru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, posoudil tuto projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu (jmenovitě některého hmotněprávního ustanovení) a že by si ustanovení právních předpisů vyložil odlišně od citovaných závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již shora uvedeno, odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani ve smyslu jiných ustanovení občanského soudního řádu.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. September 2006