JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2166/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a/ S. M., b/ E. A., oběma zastoupeným advokátem, proti žalované S. n. města B., s.p. v likvidaci, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 135/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 20 Co 235/2005-146, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobní návrhy na určení že paní B. M. byla ke dni své smrti, tj. ke dni 3.5.1980, spoluvlastníkem id. 4/6 nemovitostí uvedených ve výroku rozhodnutí, a na určení spoluvlastnického práva každého ze žalobců k id. 1/6 těchž nemovitostí. Svědčilo-li žalobcům právo domáhat se vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), nelze se již domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Z přiloženého spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 213/95 se podává, že žalobci své restituční právo ke sporným nemovitostem uplatnili, avšak svou nečinností (nebylo z jejich strany doplněno nesprávné a neúplné podání) bylo řízení pravomocně zastaveno. Nelze také souhlasit s námitkou žalobců, podle které nebyl pro vedení restitučního řízení důvod, když v průběhu tohoto restitučního řízení bylo zjištěno, že vlastnické právo na stát vůbec nepřešlo, neboť na danou situaci dopadá ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud také v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na genezi právních názorů publikovaných v rozhodnutích dovolacího soudu a soudu Ústavního, jež jsou v dané věci relevantní.

Žalobci namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Jsou toho názoru, že k restitučnímu řízení v režimu zákona č. 87/1991 Sb. nebyly dány podmínky, protože vlastnické právo ke sporným nemovitostem na stát v důsledku doposud neukončeného řízení ze 60tých let doposud nepřešlo. Za této situace tak žalobcům nezbývá, nežli se domáhat svého práva určovací žalobou, neboť nepřestali být vlastníky předmětu sporu. Dalším důvodem proč nebylo možno využít restitučního řízení v režimu zákona č. 87/1991 Sb., byla skutečnost, že se svého práva na vydání věci mohli domáhat toliko občané České republiky, takže žalobce a/ nebyl oprávněnou osobou ve smyslu § 3 uvedeného zákona. Nesprávné je také rozhodnutí odvolacího soudu, pokud zamítl návrh na určení vlastnického práva paní B. M. k id. 4/6 sporných nemovitostí k datu jejího úmrtí, neboť toto určení se vztahuje toliko ke dni její smrti a později nastalé okolnosti jsou bezvýznamné a nemohou na tento výrok mít jakýkoliv vliv; odkaz odvolacího soudu na nezbytnost aplikace zákona č. 87/1991 Sb. i v tomto bodu žaloby tak považují za bezpředmětný. Odvolatelé taktéž poukázali na příslušnou judikaturu dovolacího a Ústavního soudu. Navrhli proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné [§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], jelikož směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

Dovolání ale není důvodné.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Protože uvedené vady namítány nebyly a ze spisu se nepodávají, předmětem dovolacího přezkumu se tak stává otázka posouzení závěru odvolacího soudu o nepřípustnosti obcházení smyslu a účelu restitučních předpisů prostřednictvím určovacích žalob.

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi mnohokráte připomněl, že stanoví-li restituční předpis coby lex specialis (v daném případě tedy v režimu zákona č. 87/1991 Sb.) určité podmínky a postup pro uplatnění nároku na vydání věci, nemohou být tyto ignorovány; hledat řešení v obecném právním předpisu ať již formou požadavku na vydání věci, ve smyslu § 126 občanského zákoníku nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není (§ 80 písm c/ o.s.ř.), lze pouze tehdy, chybí-li úprava v zákoně zvláštním (srov. např. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1410/98); taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla.

Odvolací soud ve svém odůvodnění přiléhavě poukázal na právní závěry dovozené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, zabývající se otázkou, zda je možno uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle některého z restitučních zákonů, jenž nebyl úspěšně uplatněn. V daném rozsudku byl zaujat názor, podle kterého z povahy zákona o mimosoudních rehabilitacích je třeba dovodit, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li tento předpis určité předpoklady a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by tento předpis stanovil některé podmínky, resp. předpoklady (uplatnění nároku) odchylně. Proto se oprávněná osoba nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o.s.ř., mohla-li žádat vydání věci podle restitučního zákona.

Jak bylo také v rozhodnutí odvolacího soudu správně (byť bez náležité konkretizace) zdůrazněno, otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se ostatně opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR. V poslední době podrobil Ústavní soud zmíněnou problematiku ústavnímu přezkumu také ve svém stanovisku pléna, sp. zn. Pl ÚS 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, v němž Ústavní soud formuloval závěry – I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání, a – II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V odůvodnění stanoviska Ústavní soud vyjádřil názor, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoli dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence.

Nelze proto dovodit, že by – snad – odvolací soud v části požadující určení vlastnického práva k nemovitostem nerespektoval dosavadní, resp. aktuální judikaturu dovolacího nebo Ústavního soudu, či tuto nesprávně vyložil. Nároky byli žalobci oprávněni uplatnit leda v rámci soudního řízení v režimu restitučních předpisů, a nikoliv za použití obecných předpisů, zejména pak prostřednictvím určovací žaloby podle § 80 písm. c) o.s.ř.

Správný je také závěr odvolacího soudu, pokud přípustnost uplatnění restitučního nároku dovozuje z ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/l99l Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v § 6 odst. l zákona č. 87/l99l Sb.; tato podmínka však nemusí být uplatněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne l9. listopadu l996, sp.zn. IV. ÚS 279/95).

Zamítl-li odvolací soud žalobu v části, v níž se žalobci domáhali určení vlastnického práva paní B. M. k id. 4/6 předmětných nemovitostí ke dni jejího úmrtí, pak dovolatelé přehlížejí, že důvodem jejich neúspěchu v této části není pouze její restituční povaha, když žalobce lze ve smyslu § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. považovat za oprávněné osoby, ale také nesplnění imanentní podmínky pro úspěšnost určovací žaloby – existence naléhavého právního zájmu (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), a to z důvodů výše uvedených; tento nedostatek je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí, aniž by se soud zabýval meritem věci.

Stejně neúspěšným je nezbytné shledat argument dovolatelů namítající nemožnost splnit podmínku zákona č. 87/1991 Sb. spočívající v požadavku státního občanství České republiky, která není naplněna u žalobce a/, a tedy nezbytnost aplikace obecných postupů. Zákon č. 87/1991 Sb., vychází z konstrukce, podle které je nepochybné, že osoba uplatňující nárok na vydání věci podle restitučního zákona je oprávněnou osobou jen tehdy, splňuje-li podmínku státního občanství (§ 3 odst. 1 uvedeného zákona). V této souvislosti odkazuje dovolací soud na závěry dovozené v Nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 4. června 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, podle kterých cílem restitučního zákonodárství bylo nejen zmírnění některých majetkových křivd, spáchaných komunistickým režimem, nýbrž i chápání restitucí jako jedné z forem privatizace. V podmínce státního občanství se proto promítla snaha zákonodárce provést restituci tehdy, když je dána přítomnost restituenta a tím i pravděpodobnost péče řádného hospodáře o restituovaný majetek. Čl. II zákona č. 88/1990 Sb. umožňoval přitom v době od 29. března 1990 do 31. prosince 1993 případným restituentům pouhým sdělením svého zájmu o československé (resp. ode dne 1. ledna 1993 o české) občanství získat je s účinky ex tunc zpět. Tímto byl vnitrostátním právem vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění restitučních nároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích i pro osoby, které nesplňovaly podmínku státního občanství. Uvedené závěry jsou důsledkem skutečnosti, že předmětem reglementace provedené zákonem č. 87/1991 Sb. je zmírnění následků toliko některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, tedy zmírnit nikoli všechny křivdy co do jejich obsahu a rozsahu, nýbrž - a to pouze v tomto směru - jen křivdy nejzávažnější (srov. Nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. července 1994, sp. zn. Pl ÚS 3/94). Nesplňuje-li tedy osoba, jejíž vlastnické právo jí bylo odňato či jakkoliv omezeno způsobem předpokládaným § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., požadavky kladoucí na tzv. oprávněnou osobu určené § 3 zákona č. 87/1991 Sb., nelze se nápravy domáhat cestou obecných právních předpisů; přijetí opačného závěry by ostatně naznačovalo nadbytečnost restitučního zákonodárství jako celku.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se tedy dovolatelům právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. Odvolací soud uplatnil v dané věci právní názor shodný s tím, který byl vyložen; jeho rozhodnutí je tím ve smyslu § 243b odst. 2 o.s.ř. správné, a podle téhož ustanovení Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.

Žalobci s dovoláním úspěšní nebyli, žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. listopadu 2006

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 08. November 2006