JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2156/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce Z. K., proti žalovanému Zemědělskému družstvu V., zastoupeného advokátkou, o náhradu za živý inventář, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 560/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.4.2004, č.j. 15 Co 115/2003-111, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Právní předchůdci žalobce, J. K. a F. K., se žalobou podanou dne 30.12.1992 domáhali po žalovaném náhrady za živý inventář, který vnesli do tehdejšího JZD J. P. (právní předchůdce žalovaného) s tím, že od roku 1992 soukromě hospodaří společně se synem Z. K. O vydání náhrady za živý inventář žádali žalovaného dne 1.10.1992 a žalovaný před zahájením soudního řízení dobrovolně neplnil.

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 22.11.1996, č.j. 7 C 560/92-36, byla žaloba zamítnuta s tím, že žalobci nesplňují podmínku zajištění zemědělské výroby v souladu s § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Za použití § 150 občanského soudního řádu soud nepřiznal ve věci úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení vzhledem k poměrům žalobců.

K odvolání žalobců byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16.10.2000, č.j. 37 Co 124/97-51, z důvodu nedostatku podmínky řízení, spočívající v neurčitém žalobním návrhu podle § 79 odst. 1 občanského soudního řádu.

Po upřesnění žaloby podle poučení odvolacího soudu Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou usnesením ze dne 26.11.2001, č.j. 7 C 560/92-73, podle § 107 odst. 1, 2 občanského soudního řádu a usnesením ze dne 5.12.2002, č.j. 7 C 560/92-76, podle § 107a odst. 1, 2 občanského soudního řádu rozhodl o vstupu do řízení žalobce Z. K. namísto žalobců dosavadních. Následně rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 17.1.2003, č.j. 7 C 560/92-85, uložil soud žalovanému povinnost vydat žalobci dvě chovné krávy, jednu jalovici, tři chovné prasnice a pět prasat běhounů o průměrné hmotnosti 90 kg. Úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení.

K odvolání žalovaného byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27.4.2004, č.j. 15 Co 115/2003-111. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Původní žalobce, F. K., měl uděleno oprávnění – koncesi k prodeji syrového kravského mléka k mlékárenskému ošetření a zpracování na základě rozhodnutí Okresní veterinární správy ve Ž. n. S. ze dne 2.12.1992. Dříve provozoval tzv. záhumenkové hospodářství. Původní žalobkyně, J. K., jako vlastnice předmětných pozemků pronajala zemědělskou půdu na základě smlouvy uzavřené dne 22.11.1992 synu Z. K., nynějšímu žalobci, který byl samostatně hospodařícím rolníkem a provozoval zemědělskou výrobu. Původním žalobcům nebyl ze strany žalovaného vydán inventář v rozsahu, který by odpovídal rozsahu jejich vnosu do družstva v roce 1957. Právně posoudil věc odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, tak, že byly splněny zákonné předpoklady pro uplatnění nároku podle § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.

Proti výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písmeno c/ občanského soudního řádu a důvodnost o § 241a odst. 2 písmeno b/ občanského soudního řádu. Dovolatel tvrdí, že původní žalobce F. K. nesplňoval ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., podmínku zajištění provozu zemědělské výroby, když provoz mléka začal provozovat až od prosince 1992 a dříve provozoval pouze záhumenkové hospodářství. Dovolatel se dále neztotožňuje se závěrem soudu, že listina podepsaná původním žalobcem F. K. nezachycuje rozsah živého inventáře vneseného do majetku žalovaného v roce 1957. Žalobce neprokázal, že podpis F. K. není pravý a je třeba z obsahu této listiny vycházet. Odvolací soud dovozuje závěr o nevěrohodnosti listiny pouze z toho, že listina neobsahuje údaj o prasatech, která F. K. do družstva vnesl. Dle názoru dovolatele z výpovědi svědků může být učiněn pouze závěr, že určitá kategorie zvířat – prasata – na seznamu chybí, ovšem ostatní kategorie – skot – je přesně zachycena a podpisem F. K. odsouhlasena a je tedy třeba jejich množství považovat listinou za prokázané. Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, zda osoba, která požaduje poskytnutí náhrad podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., musí splňovat podmínku zajištění zemědělské nebo lesní výroby ke dni účinnosti zákona, aby jí vznikl nárok na náhradu za inventář, a zda za zajišťování zemědělské výroby lze považovat záhumenkové hospodaření, kdy veškerá zemědělská produkce slouží k uspokojování potřeb rodiny. Další otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel v tom, zda obsah listiny podepsané žalobcem, když pravost podpisu na listině nebyla věrohodným způsobem zpochybněna, může být zpochybněna dalšími provedenými důkazy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižší instance a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal a rozhodl věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bodu 17, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.s.ř.“).

Zjistil přitom, že dovolání podala k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem, a stalo se tak v dovolací lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Neshledal přitom přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. V průběhu řízení došlo sice ke zrušení původního prvostupňového rozsudku v odvolacím řízení, odvolací soud však ve zrušujícím rozsudku nevyslovil žádný závazný právní názor – prvostupňový rozsudek byl zrušen z procesních důvodů.

Podle § 237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001, sp.zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23.8.1995, sp.zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).

Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2001, sp.zn. 20 Cdo 2956/2000).

Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 932/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).

Dovolatelem nastolená otázka, zda osoba, která požaduje poskytnutí náhrad podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., musí splňovat podmínku zajištění zemědělské nebo lesní výroby ke dni účinnosti zákona, aby jí vznikl nárok na náhradu za inventář, měla pro napadené rozhodnutí určující význam. Tato otázka byla však již judikaturou vyřešena, nerozporně s odvolacím soudem, v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 295/97. Ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nevylučuje, aby nárok na náhradu zemědělského inventáře byl vázán i na budoucí zajišťování zemědělské výroby (kterou je i nájem zemědělské půdy vlastníkem nebo hospodaření na pronajaté půdě); splnění podmínky budoucího zajišťování zemědělské výroby však musí být spolehlivě prokázáno. Nelze dovodit, že by nárok upravený v ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. byl vázán na skutečnost, že by žalobce musel splňovat podmínku zajištění zemědělské výroby již ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Pokud původní žalobce, F. K., provozoval prodej syrového kravského mléka k mlékárenskému ošetření a zpracování od prosince 1992 (jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, do něhož není dovolací soud oprávněn zasahovat), pak bylo budoucí zajišťování zemědělské výroby nepochybně prokázáno. Z uvedeného vyplývá, že nastolená právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena i v souladu s hmotným právem.

Za této situace nemůže být již otázkou, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam, zda za zajišťování zemědělské nebo lesní výroby lze považovat záhumenkové hospodaření, kdy veškerá zemědělská produkce slouží k uspokojování potřeb rodiny, které původní žalobce F. K. provozoval ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.

Dovolání tedy není přípustné.

Další dovolatelem formulovaná otázka ve vztahu k posuzování listiny o vnosu je obsahově dovolatelem tvrzeným nesprávným hodnocením důkazů. Takové pochybení by se mohlo v rozhodnutí odvolacího soudu projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a mohlo by se potom jednat pouze o uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Z předchozích úvah dovolacího soudu však vyplývá, že dovolání shledal dovolací nepřípustným, a nemůže se následně zabývat tvrzenými důvody dovolání.

Ve světle výše uvedených úvah dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř.

O náhradě nákladů řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; žalobci náklady v tomto stupni řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. října 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. October 2004