JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2081/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a/ J. D., b/ T. R., c/ S. K., všichni zastoupeni advokátkou, proti žalovaným 1/ J. S., 2/ H. S., oba zastoupeni advokátem, 3/ Statutárnímu městu O., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 89/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 1.12.2003, č.j. 12 Co 233/2003-140, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 3/ náklady řízení o dovolání 2.325,-Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným 1/, 2/ náklady řízení o dovolání 2.775,-Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci výše označeným byl zamítavě změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 11.12.2002, č.j. 20 C 89/2000-105, kterým byla určena neplatnost smlouvy ze dne 15.9.1997 uzavřená mezi účastníky o převodu bytové jednotky č.4 označené jako číslo 232/4 v budově č.p.232, spoluvlastnického podílu 629/3405 na společných částech budovy č.p. 232, a nebytové jednotky č.5 označené jako číslo 232/5 v budově č.p. 232, spoluvlastnického podílu 510/3405 na společných částech budovy č.p. 232, v k.ú. O., obec O. Úspěšným žalovaným byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud, odlišně od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c/ o.s.ř. na určení neplatnosti smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolatelé tvrdí (posuzováno podle obsahu podání), že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo vadami spočívajícími v nedostatečném poučení soudu směřujícím k prokázání naléhavého právního zájmu na určovací žalobě a k prokázání aktivní věcné legitimace. Soud prvního stupně nezpochybňoval naléhavý právní zájem na určovací žalobě a aktivní věcnou legitimaci žalobců, a žalobci v důsledku toho nečinili další procesní návrhy. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že závěry soudu prvního stupně jsou obecné, nekonkrétní, měl věc vrátit soudu prvního stupně. Dovolatelé jsou dále názoru, že určení neplatnosti smlouvy řeší i otázku vlastnictví, a je tak dán naléhavý právní zájem i na určovací žalobě o neplatnost smlouvy. Podle dovolatelů je závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo nebylo nikdy zpochybněno, v rozporu se skutečným průběhem řízení před soudem prvního stupně. Dovolatelé byli poškozeni na svých procesních právech, když jim bylo až v odvolacím řízení sděleno, že soud prvního stupně nepostupoval správně a „měl prokazovat a chtít něco zcela jiného.“ „ Nutnost vnímat u obcí i jiný režim než soukromoprávní je již několik let prokázán v některých ústavních nálezech.“ Je-li prokázán chybný procesní postup v případě převodu vlastnictví k nemovitému majetku obcí, je tento právní úkon absolutně neplatný. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako dovolací soud zjistil, že dovolání v dovolací lhůtě podaly k němu oprávněné osoby, zastoupené advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o.s.ř.“).

Dovolací soud shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.; napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání však není důvodné.

Dovolací důvody tvrzené dovolateli lze subsumovat pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř. Dovolatelé vycházejí z nesprávného výkladu § 118a o.s.ř. ohledně poučovací povinnosti soudu. Soud prvního stupně vedl účastníky ke sdělování skutečností rozhodných pro právní posouzení věci tak, jak soud věc právně pojímal, a prováděl důkazy směrem k jeho právním úvahám v souzené věci. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, věc však odlišně právně posoudil. Nelze tedy vytknout odvolacímu soudu, že by v rámci jeho přezkumné činnosti měl brát v úvahu vady řízení před soudem prvního soudu před vydáním rozhodnutí; soud prvního stupně vydal rozhodnutí s odůvodněním, které zcela odpovídá způsobu vedení řízení před soudem prvního stupně. Jinými slovy soud prvního stupně nevydal „překvapivé rozhodnutí.“

Odvolací soud pouze změnil rozhodnutí v souladu s § 220 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé takovým postupem soudu nebyli kráceni na svých procesních právech. Řízení tak není postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž spočívá na správném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a contrario). Otázka naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy lze-li žalovat na určení vlastnictví k nemovitosti, je judikaturou konstantně řešena a odvolací soud posoudil nedostatek naléhavého právního zájmu na této určovací žalobě podle § 80 písm. c/ o.s.ř. v souladu s judikaturou. Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, číslo 68, str. 201).

Není-li dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, není důvod dále zkoumat otázku aktivní věcné legitimace a v rámci dovolacího přezkumu se zabývat dalšími argumenty uplatněnými dovolateli ohledně nesprávného právního posouzení věci.

Dovolací soud tedy posoudil dovolání jako nedůvodné a zamítl jej podle § 243b odst. 2 o.s.ř.

V řízení nebyly zjištěny vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož ani jiné vady řízení, v dovolání neuplatněné, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.).

Vzhledem k obsahu odůvodnění soudů nižší instance se však dovolací soud zcela nad a mimo rámec dovolacího přezkumu vysloví i k meritu věci.

Žádný ze žalobců nebyl v době převodu nájemcem převáděného bytu a vlastník budovy (žalovaný 3/) tak neměl povinnost nabídnout některému ze žalobců převod bytu jako nájemci podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Z tohoto důvodu nemohou být žalobci aktivně věcně legitimováni k žalobě o určení neplatnosti této oddělitelné části smlouvy (§ 41 občanského zákoníku).

V rozsahu působnosti zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb., se nebytové prostory jako reálně-prostorově vymezené části (neboli jednotky) považují za samostatné věci v právním smyslu, a tím i za samostatné předměty občanskoprávních vztahů (Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání.Praha : C.H.Beck 2001, str. 427). V případě převodu podle zákona č. 72/1994 Sb., je nutno tedy nebytové prostory pojímat jako nemovitý majetek obce, jehož platnému převodu musí předcházet zveřejnění záměru obce o převodu podle § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. Ze skutkových zjištění vyplývá, že ohledně nebytového prostoru č.5 nebyl zveřejněn záměr obce převést nemovitý majetek v souladu s § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., což nevylučuje ani absolutní neplatnost smlouvy uzavřené dne 15.9.1997 mezi žalovaným 3/ jako prodávajícím a žalovanými 2/, 3/ jako kupujícími v části předmětu smlouvy ohledně nebytového prostoru č.5 pro rozpor se zákonem (§ 39 ve spojení s § 41 občanského zákoníku). Žalobci však nejsou aktivně legitimováni k určení neplatnosti této oddělitelné části smlouvy. Absurdní je názor vyslovený soudem prvního stupně o takové legitimaci každého občana obce. Aktivně legitimovanými žalobci by mohly být pouze osoby, do jejichž právních poměrů by se určení neplatnosti smlouvy mohlo promítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst.1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.

Žalovanému 3/ náleží náhrada za zastupování advokátem v dovolacím řízení za jeden účelný úkon (vyjádření se k dovolání) podle § 8 písm. a/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., 4.500,-Kč, snížená o 50% podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky. Podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. náleží k jednomu úkonu právní služby paušální částka 75,-Kč.

Obdobným způsobem byla vypočtena náhrada nákladů dovolacího řízení žalovaným 1, 2 – navíc pouze za použití § 17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (navýšení o 20% sazby odměny při zastupování více osob).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. října 2004

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 26. October 2004