JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 208/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobce D. S., zastoupeného advokátem, proti žalované E. R., zastoupené advokátem, o určení neexistence práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 215/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2003, č. j. 10 Co 430/2002-34, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalované částku 3.175,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 3. 2002, č. j. 18 C 215/2001-16, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce není nájemcem v rozhodnutí blíže identifikovaných nebytových prostor v budovách č. p. 763 a 764 v katastrálním území S. R. a obci K. V., jak stanovila nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 26. 10. 2000. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení vzniklých žalované jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím.

Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zásady, že určovací žaloba ve smyslu § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) má místo pouze v rámci preventivní ochrany práva či právního vztahu a že žalobce nemá důvod oprávněně tvrdit, že by se jeho právo nebo právní postavení stalo nejistým. I když žalobce zpochybnil platnost nájemní smlouvy pro rozpor užívání nebytových prostor s jejich kolaudačním určením, tento stav nic nemění na povinnosti žalobce hradit peněžní ekvivalent za užívání prostor. Nelze tedy vyloučit další spor o plnění mezi účastníky; je to navíc žalobce, kdo nevyvíjí součinnost, pokud jde o předání prostor žalované jako pronajímatelce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přikládal napadenému rozhodnutí zásadní právní význam, který po stránce právní kvalifikace věci spatřoval v posouzení situace, kdy nájemní smlouva byla uzavřena notářským zápisem. Ve smlouvě byla dohodnuta i vykonatelnost notářského zápisu, čímž bylo zajištěno právo pronajímatelky na nařízení a provedení výkonu rozhodnutí bez nalézacího řízení k uspokojení její pohledávky, spočívající v nezaplaceném nájemném a nezaplacené smluvní pokutě. Vznikl-li stav, při němž má některý z účastníků zásadně možnost vymáhat exekučně své nároky bez nalézacího řízení, má povinný účastník podle dovolatele vždy naléhavý právní zájem na určení, že právní vztah, z něhož se vymáhaný nárok dovozuje, není dán. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla v písemném vyjádření k dovolání, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání mohla být založena jen podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tj. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť nižší instance rozhodly shodně a nedošlo k předchozí kasaci s odlišným právním názorem odvolacího soudu (viz odst. 1 písm. a/, b/ posledně citovaného ustanovení).

Dovolací soud však dovolání neshledal přípustným.

Úvahy odvolacího soudu lze doplnit jen v obecné poloze v tom směru, že určovací žaloba nemá výhradně preventivní povahu; může být opodstatněna i tehdy, byla-li práva nebo právní vztahy porušeny – rolí určovací žaloby pak může být „postavení práva najisto“. Jinak jsou ovšem právní závěry odvolací instance výstižné a vyčerpávají skutečně sporné otázky. Je podstatné, že zatímco žalovaná (ač se staví negativně k názoru o neplatnosti nájemní smlouvy) je ochotna převzít zpět nebytové prostory, žalobce – podle skutkových závěrů odvolacího soudu – s předáním prostor otálí. Především však lze přisvědčit odvolacímu soudu., že bez ohledu na rozdílné pohledy účastníků na právní stav věci se nic nemění na povinnosti nájemce uhradit peněžní ekvivalent za užívání pronajatých prostor. V případném sporu o výši takového plnění je pak nezbytné nejprve posoudit, zda mezi účastníky existoval smluvní či bezesmluvní vztah.

Žalobce vznesl v dovolání zásadní námitku, že dohoda účastníků o nájemní smlouvě (včetně smluvených následků jejího porušení – smluvní pokuta), uzavřená cestou notářského zápisu se svolením obou partnerů k vykonatelnosti případného dluhu (§ 274 písm. e/ o. s. ř.), vyvolává přímus soudu rozhodnout meritorně o určovací žalobě zasahující existenci smluvního vztahu. Jinak by se, jak je možné dovodit z argumentace dovolatele, mohla stát předmětem výkonu rozhodnutí částka, jež by nebyla vymáhána po právu.

Ani tomuto právnímu názoru však nelze přiznat důvodnost. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000 (publikovaném např. v Souboru rozhodnutí NS, svazek 10, str. 115 a násl.), dovodil, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě zavazovacím důvodem a nezakládá domněnku existence dluhu (ani v době sepsání zápisu, natož v budoucnu). Nemá-li oprávněný na vymáhané plnění podle povinného hmotněprávní nárok, může povinný navrhnout zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. I když to není zcela běžné, posuzoval by tedy exekuční soud v nastíněném případě prejudiciálně materiální podstatu věci, tedy zejména otázku existence či neexistence smluvního vztahu mezi účastníky.

Shodný názor zastává výkladová praxe i průběžně po vydání výše citovaného rozhodnutí, jak o tom svědčí komentář k § 274 o. s. ř. v publikaci autorů A. Winterové a kolektivu Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Linde, Praha 2003, str. 697.

Nebyl tedy, při konstantní judikatuře a správné aplikaci § 80 písm. c/ o. s. ř. nižší instancí, naplněn žádný ze znaků zásadního právního významu napadeného rozsudku a dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř. ukládá dovolacímu soudu přiznat protistraně náklady dovolacího řízení. Účelně vynaložené náklady (mezi něž nelze počítat převzetí věci, byla-li žalovaná již v předchozím řízení zastoupena týmž advokátem) tu spočívaly v odměně za vyjádření k dovolání. Při sazbě za úkon ve výši 6.200,- Kč (§ 5 písm. c/ vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jejím snížení na polovinu (§ 14 odst. 1 téže vyhl.) představovala konečná výše odměny zástupce 3.100,- Kč; s přičtením režijního paušálu ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) se pak jednalo o náklady dovolacího řízení v částce 3.175,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 19. července 2004

JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 19. July 2004