JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2012/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského

a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. M. M., a 2. S. D., zastoupených advokátem,

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 11. 2007, sp. zn. 23 Co 416/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 333/2005 (žalobců M. M. a S. D., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 23. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 27. 4. 2007, čj. 9 C 333/2005-10. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se uložení povinnosti žalovanému P. f. ČR uzavřít se žalobci M. M. a S. D. smlouvu o převodu pozemků parc. č. 932

(o výměře 4139 m2), parc. č. 935 (o výměře 2778 m2), parc. č. 936 (o výměře 936 m2)

a parc. č. 2829 (o výměře 126 m2) v katastrálním území K. (obec P.) v celkové hodnotě 543.338,70 Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 11. 2007, sp. zn. 23 Co 416/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 27. 4. 2007, čj. 9 C 333/2005-50, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným ve svém odvolacím návrhu, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a ztotožnil se také s právními závěry soudu prvního stupně.

Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení v této právní věci bylo zjištěno, že žalobci se na základě smluv ze 14. 5. 2000 o postoupení pohledávky stali nabyvateli pohledávek, založených rozhodnutími pozemkových úřadů v T. (z 21. 12. 1993

a z 23. 7. 1993), v Ch. (z 21. 4. 1997) a v M. (z 15. 12. 1992), které se vztahovaly k vydání pozemků, jež podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nebylo možné vydat. Žalobci se stali postupníky nároku na vydání náhradních pozemků, a to na základě smluv o postoupení pohledávek v květnu 2000. Nárok žalobců tu nebyl přímým nárokem oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., takže žalobcům nesvědčí právo na výběr konkrétního náhradního pozemku; také se zřetelem k ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb.(ve znění zákona č. 253/2003 Sb.)

a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. tu došlo k prekluzi práva žalobců na vydání jimi uváděných pozemků. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně dovozoval, že dne 31. 12. 2005 tu došlo k prekluzi práv žalobců na vydání jimi uváděných pozemků, uplatňovaných v žalobě žalobců.

Odvolací soud měl dále za to, že tu není rozhodné pro posouzení nároků žalobců, že žalovaný fond uzavřel 21. 9. 1993 nájemní smlouvu ohledně pozemků,

o něž jde v tomto řízení, s firmou P. (ve které jsou žalobci jedinými společníky a současně jednateli), přičemž společnost P. dne 27. 6. 2007 (stejně tak již i ve dnech 29. 8. 2000 a z 24. 1. 2002) požádala žalovaný P. f. ČR o vydání pozemků a došlo i k tomu, že některé z pronajatých pozemků tu byly na nájemce pozemků převedeny. Odvolací soud tu zdůrazňoval, že žalobci svůj nárok uplatnili v tomto řízení jako fyzické osoby, zatím co v případě pronájmu pozemků šlo o právní vztah mezi žalovaným fondem a právnickou osobou (byť i s účastí žalobců v této právnické osobě).

Odvolací soud proto podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně). O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že v tomto řízení úspěšnému žalovanému náklady nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 8. 1. 2008 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 5. 3. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 9, tedy ve lhůtě podle ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu

a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelé měli za to, že si soudy obou stupňů nesprávně vyložily ustanovení

§ 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a jeho aplikaci v tomto případě, kdy žalobci jsou jedinými společníky a jednateli firmy P., s. r. o., se kterou žalovaný fond uzavřel dne 21. 9. 1993 nájemní smlouvu (č. 204 N 93/01) o pronájmu pozemků, o něž jde v tomto řízení. Žalovaný fond také pak na základě žádosti žalobců převedl do vlastnictví žalobců některé z pronajatých pozemků, a to pozemky parc. č. 933, 931, 934 v katastrálním území K. (obec P.), ale k vydání dalších pozemků žalobcům nedošlo.

Dovolatelé na rozdíl od názoru soudů obou stupňů mají za to, že není v rozporu s ustanovením § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., aby žalobci uplatnili svým návrhem i právo na vydání konkrétního náhradního pozemku. Je to na místě zejména tam, kde jde o obranu proti postupu pozemkového fondu při přidělení a převodu náhradních pozemků, jenž by byl svévolný a diskriminující, jako tomu je i v daném případě, kdy pozemkový fond část konkrétních náhradních pozemků žalobcům již vydal, ale zbylou část těchto pozemků v tomtéž katastrálním území vydat žalobcům odmítl. Touto libovůlí žalovaného fondu není nárok žalobců dlouhodobě vyřizován s cílem sledovaným žalovaným fondem, aby se žalobci vydání této zbývající části souvisejících pozemků vzdali a spokojili se s finančním vypořádáním. Ze strany žalobců tu šlo o nárok řádně a včas uplatněný, ohledně něhož není na místě uplatňovat názor, že jde o nárok prekludovaný.

Ve vyjádření žalovaného P. f. ČR k dovolání žalobců bylo uvedeno, že dovoláním žalobců napadený rozsudek odvolacího soudu je třeba považovat za věcně i formálně správný. Žalobci jsou držiteli postoupených restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. a právo na poskytnutí jiných náhradních pozemků jim už zaniklo; jejich restituční nárok však nezanikl a žalobci mohli jeho uspokojení požadovat v peněžní formě.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 333/2005 Obvodního soudu pro Prahu 9), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 14. 141. 2007 (sp. zn. 23 Co 416/2007 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posuzoval nárok žalobců v daném případě zejména podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a k jinému zemědělskému majetku.

Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemku uvedených v § 11 odst. 1 téhož zákona pozemkový fond převede oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.

V nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, P1.ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. a uveřejněným i pod č. 226 svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl v části VII/g uveden ohledně postavení postupníka (ve smyslu ustanovení § 524 občanského zákoníku) i právní závěr, že nelze dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníka“.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudního rozhodnutí

a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že i právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.

Vedle těchto uvedených právních otázek se soudy obou stupňů musely v daném případě zabývat i otázkou souvislosti ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI zákona č 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12.2005, P1.ÚS 6/05.

Nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, P1.ÚS 6/05 (vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. a uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vysloveno, že „ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 2543/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.), a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu“ (tj. dnem 20. 12. 2005).

V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: „Smyslem

a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 – § 852) a tudíž je lze postoupit na základě § 524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky“. Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.)

a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle

§ 11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědicové, a nejsou jimi postupníci“.

Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k citovaným právním závěrům z publikované judikatury obecných soudů i nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v daném případě odvolací soud, který měl na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobců rozsudkem soudu prvního stupně, uváděnou právní otázkou v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu

(s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože neřešil odvolací soud svým rozsudkem ze 14. 11. 2007 (sp. zn. 23 Co 416/2007 Městského soudu v Praze) ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. května 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 21. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás