JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1997/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. W. S.-L., 2. H. S.-L., 3. M. L. S.-L., a 4. W. S.-L., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 28. 2. 2006, sp. zn. 17 Co 295/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 260/99 (žalobců W. S.-L., H. S.-L., M. L. S.-L. a W. S.-L., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: A/ M. R., a B/ J. R., zastoupeným advokátem, o určení, že věci uváděné žalobci patřily do ležící pozůstalosti po Bedřichu S.-L.), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 19. 4. 2005, čj. 6 C 269/99-46. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby bylo určeno, že do ležící pozůstalosti po B. S.-L., narozenému 30. 1. 1868 a zemřelému 11. 12. 1945, náležely ke dni podání návrhu na odbytí pozůstalosti (k 13. 5. 1948) objekt čp. 1280 (občanská vybavenost) a pozemek parc. č. 333 – zastavěná plocha, zapsané na listu vlastnictví č. 2098 pro katastrální území N. u katastrálního úřadu pro K. kraj, katastrální pracoviště N. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náklady řízení 13.566,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 28. 2. 2006, sp. zn. 17 Co 295/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 8.046,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně v této právní věci s cizím (mezinárodním) prvkem správně posoudil svou příslušnost, pravomoc českého soudu a použití českého práva ve smyslu ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním) a postaral se i o odstranění nedostatku v předložené plné moci zástupkyně žalobců.

Odvolací soud dále poukazoval na zjištění soudu prvního stupně o tom, že v daném případě B. S.-L. (který byl německé národnosti a německé státní příslušnosti) zemřel 11. 12. 1945 a otec žalobců Ch. S.-L. podal dne 24. 12. 1946 dědickou přihlášku k pozůstalosti po B. S.-L. Dne 28. 4. 1947 vydal tehdejší Okresní národní výbor v N. podle ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskační výměr č. 23318/47, jímž deklaroval splnění podmínek podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. ke konfiskaci veškerého majetku u všech příslušníků rodiny S.-L.; výměr byl vyvěšen na úřední desce Okresního národního výboru v N. 30. 6. 1947 a sňat byl 8. 8. 1947 (podle sdělení Státního okresního archivu v N. byl výměr doručen 15. 7. 1947 a právní moci nabyl 31. 7. 1947). Dne 15. 10. 1947 vydal Okresní národní výbor v N. výměr č. 24266/47, jímž znovu konstatoval naplnění konfiskačních předpokladů u příslušníků rodiny S.-L. a za zkonfiskovaný označil blíže specifikovaný majetek v katastrálních územích Z., V. T., Ž., Č. S. a B. Dne 16. 5. 1948 Ch. S.-L. ohlásil dědickému soudu na jeho výzvu, že právě vzhledem k uvedeným konfiskačním výměrům nemůže uvést žádné jmění, ohledně něhož by bylo nutno pozůstalost po B. S.-L. projednat a navrhl tedy odbytí pozůstalosti pro nedostatek pozůstalostního jmění (§ 72 tehdy platného tzv. nesporného patentu).

Soud prvního stupně pak vzhledem k těmto zjištěním měl za to, že žalobci vystupují všichni jako dědici po Ch. S.-L. (jenž byl jediným závětním dědicem po B. S.-L.), takže mají na jimi navrhovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), když jejich cílem je dosáhnout dodatečného projednání jimi uváděného majetku v dědickém řízení po uvedeném zůstaviteli. Soud prvního stupně byl však toho názoru, že přesto žalobě žalobců nelze vyhovět; uváděl k tomu tyto důvody: Především se tu nelze domáhat soudního přezkumu faktického přechodu majetku na stát, k němuž došlo před 25. 2. 1948 na základě veřejnoprávního předpisu. Dále měl soud prvního stupně za to, že tu majetek přecházel již dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (dnem 30. 10. 1945) na stát z majetku B. S.-L. (děda žalobců) ještě za jeho života přímo z uvedeného dekretu bez ohledu na perfektnost později vydaných konfiskačních výměrů a řádnost jejich doručení. A posléze měl soud prvního stupně za to, že konfiskační výměry měly všechny potřebné náležitosti, vyžadované dobrými předpisy (ve smyslu i směrnice uveřejněné pod č. 401/1946 Úředního listu), takže netrpí žádnou vadou, jež by způsobovala jejich nulitu; doručeny byly řádně veřejnou vyhláškou a nabyly právní moci.

Takto uvedené závěry soudu prvního stupně pokládal i odvolací soud za správné, „Každý ze tří důvodů, na nichž jsou tyto závěry vybudovány, by postačovaly k zamítnutí žaloby samy o sobě, protože důvodnost žaloby bez dalšího vyvracejí“. Odvolací soud konstatoval, že „otázka časových souvislostí žalobci uváděných okolností o vztahu obecných a restitučních předpisů je pro daný spor bezpochyby principiální a soud ji správně řešil na prvním místě“.

Odvolací soud v této souvislosti dovozoval, že jeho názor na tuto projednávanou právní věc „se pak plně shoduje s východisky a závěry, jež formulovalo plénum Ústavního soudu ČR ve svém stanovisku z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05“. Z těchto závěrů odvolací soud zejména zdůrazňoval, že zvláštní zákon vylučuje aplikaci zákona obecného a tato zásada je jedním ze stěžejních principů výkladu pozitivního práva a je všeobecně přijímána a respektována. Na restituční předpisy (jmenovitě na zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb.) je zapotřebí hledět jako na zvláštní zákonnou úpravu ochrany těch osob, v jejichž majetkové sféře se nyní projevují křivdy, způsobené v minulosti státem. Vyjádřil-li zákonodárce v restitučních vůli omezit odčinění státem spáchaných majetkových křivd z minulosti časovou hranicí 25. 2. 1948, pak zároveň stanovil, že zásahy do stávajících vlastnických vztahů kvůli křivdám dřívějším činit nelze. Jde tu o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby. Ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, se tedy nelze domáhat prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na jejichž základě k takovému zániku došlo (tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů).

Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že nelze-li se z popsaných důvodů domáhat ochrany vlastnictví, respektive zmírnění majetkové křivdy způsobené státem před 25. 2. 1948, prostřednictvím obecných občanskoprávních institutů, tedy ani cestou deklarace dědického práva, pak žalobci nemohou mít v této právní věci na navrhovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) a bez něj nelze jejich žalobě vyhovět. Zamítnutí žaloby žalobců soudem prvního stupně proto odvolací soud hodnotil jako věcně správné a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a ustanovení § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 6. 4. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 6. 6. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Náchodě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelé především pokládali za nesprávný právní názor odvolacího soudu, podle něhož majetkové nároky osob, domáhajících se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, které vznikly mimo časové období vymezené restitučními předpisy, jsou „apriori“ vyloučeny, což však, podle názoru dovolatelů, nepřípustným způsobem omezuje práva vlastníka, dané obecnými předpisy, které ani není výslovně vyloučeno restitučními předpisy.

Dovolatelé mají za to, že v daném případě převzal sporný majetek, který patřil jejich právnímu předchůdci, stát bez právního důvodu a že se tak stalo, protože zákonný postup podle veřejnoprávních předpisů nebyl dodržen, takže k přechodu vlastnictví na stát tu nedošlo. Důsledkem tohoto porušení veřejnoprávních předpisů tu byla nulita správního aktu, který tak nemohl způsobit následky zamýšlené veřejnoprávními předpisy. Dovolatelé se tu domáhají nikoli přezkumu rozhodnutí vydaného ve správním řízení, ale zjištění rozsudkem soudu toho, že takové rozhodnutí je nicotným právním aktem bez právních důsledků, neboť pro nicotnost vydaného správního aktu nebyl účinně završen přechod vlastnického práva jejich právního předchůdce na jiný subjekt.

Dovolatelé vyjadřovali své přesvědčení, že konfiskací majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo sice ex lege, ale jen při splnění všech dekretem stanovených podmínek, mezi něž patřilo i právně účinné správní rozhodnutí o tom, že určitá osoba je osobou uvedenou v § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb.; muselo jít o rozhodnutí vydané příslušným správním orgánem. V daném případě také soud v řízení o dědictví (probíhajícím pod sp. zn. D 335/46 Okresního soudu v Náchodě) po zemřelém B. S.-L. vydání takového rozhodnutí správního orgánu vyžadoval a v průběhu řízení zjišťoval, zda bylo vydáno a zda je pravoplatné, a to dříve než prohlásil pozůstalost po B. S.-L. za odbytou pro nedostatek pozůstalostního jmění, a to svým usnesením z 8. 6. 1948.

Dovolatelé dále zdůrazňovali, že dovozují nicotnost správního rozhodnutí (konfiskačního výměru) z toho, že řízení bylo vedeno proti neurčitému okruhu osob, a tedy že v tomto řízení nevystupovala strana (účastník) řízení za podmínek uvedených v § 14 tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb., upravujícího správní řízení. V době vydání konfiskačních výměrů vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, B. S.-L. zemřel, ale jeho majetek náležel do ležící pozůstalosti po něm a za tuto ležící pozůstalost jednal přihlášený dědic Ch. S.-L.; subjekt řízení tu byl tedy znám (včetně místa jeho pobytu); všechny tyto skutečnosti byly bývalému Okresnímu národnímu výboru v N. známy z jeho korespondence s Okresním soudem v Náchodě, projednávajícím dědictví po zůstaviteli B. S.-L.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku dovolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 260/99 Okresního soudu v Náchodě), ani z obsahu dovolání a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje otázky jeho přechodu na právní nástupce vlastníka /především dědice/) předpisem speciálním.

Nejvyšší soud se k této otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku), a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Základní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že úprava obsažená v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který stát nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany takovému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) a tedy ani právní otázku v rozporu s hmotným právem. A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovolání dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu. Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. September 2006