JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1996/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. W. S. – L., 2. H. S. – L., 3. M. L. S. – L., a 4. W. S. – L., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 8. 2. 2006, sp. zn. 17 Co 299/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 41/2000 (žalobců W. – S. L., H. S. – L., M. L. S. – L. a W. S. – L., zastoupených advokátkou proti, žalovanému N. p. ú., zastoupenému advokátkou, o určení, že věci žalobci uváděné patřily do ležící pozůstalosti po B. Schaumburgovi – Lippe), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 14. 2. 2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního osudu v Náchodě z 19. 4. 2005, čj. 8 C 41/2000-375. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby soud svým rozsudkem určil, že do ležící pozůstalosti po B. S. – L., narozenému 30. 1. 1868 a zemřelému 11. 12. 1945, náležely ke dni podání návrhu na odbytí pozůstalosti (k 13. 5. 1948) tyto věci: 1. soubor nástěnných gobelínů o 5 kusech („Žena nesoucí koš s ovocem“, „Muž hrající na loutnu s ženou na balkoně“, „Žena krmící drůbež“, „Muž a žena s ovocem, zeleninou, zvěřinou a drůbeží“ a „Lovec se psy“), 2. soubor nástěnných gobelínů (tapiserií v serii „Pastoralie“ /“Krajina se zámečkem u vody“, „Krajina se dvěma velkými ostrovy“, „Krajina s pastevcem ovcí“ a „Krajina s potokem“), 3. obraz „Bitva u Thionville“ a 4. obraz „Norimberský mírový banket (Vestálský mír)“. Žalobcům bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení částkou 12.314,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 28. 2. 2006, sp. zn. 17 Co 299/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.892,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně správně posoudil v této právní věci s cizím (mezinárodním) prvkem svou příslušnost, pravomoc českého soudu a použití ustanovení českého právního řádu (ve smyslu ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním) a postaral se i o odstranění nedostatku plné moci na straně žalobců.

Odvolací soud poukazoval dále na zjištění soudu prvního stupně o tom, že v daném případě B. S. – L. (který byl německé národnosti a německé státní příslušnosti) zemřel 11. 12. 1945 a otec žalobců Ch. S. – L. podal dne 24. 12. 1946 dědickou přihlášku k pozůstalosti po B. S. – L. Dne 28. 4. 1947 vydal tehdejší Okresní národní výbor v N. podle ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskační výměr č. 23318/47, jímž deklaroval splnění podmínek podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. ke konfiskaci veškerého majetku (pokud už nebyl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb.) u všech příslušníků rodiny S. – L.; výměr byl vyvěšen na úřední desce Okresního národního výboru v N. 30. 6. 1947 a sňat byl 8. 8. 1947 (podle sdělení Státního okresního archivu v N. byl výměr doručen 15. 7. 1947 a právní moci nabyl 31. 7. 1947). Dne 15. 10. 1947 vydal Okresní národní výbor v N. výměr č. 24266/47, jímž znovu konstatoval naplnění konfiskačních předpokladů u příslušníků rodiny S. – L. a za zkonfiskovaný označil specifikovaný majetek v katastrálním území Z., V. T., Ž., Č. S. a B. Dne 16. 5. 1948 Ch. S. – L. ohlásil dědickému soudu na jeho výzvu, že právě vzhledem k uvedeným konfiskačním výměrům nemůže uvést žádné jmění, ohledně něhož by bylo nutno pozůstalost projednat a že navrhuje tedy odbytí pozůstalosti pro nedostatek pozůstalostního jmění (§ 72 tehdy platného nesporného patentu).

Soud prvního stupně pak vzhledem k těmto zjištěním měl za to, že žalobci vystupují všichni jako dědici po Christianu S. – L. (jenž byl jediným závětním dědicem po B. S. – L.), takže mají na jimi navrhovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), když jejich cílem je dosáhnout dodatečného projednání jimi uváděného majetku v dědickém řízení. Soud prvního stupně byl však toho názoru, že přesto nelze žalobě žalobců vyhovět; uváděl k tomu tyto důvody: Především se tu nelze domáhat soudního přezkumu faktického přechodu majetku na stát, k němuž došlo před 25. 2. 1948 na základě veřejnoprávního předpisu. Dále měl soud prvního stupně za to, že tu majetek přecházel již dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (dnem 30. 10. 1945) na stát z majetku B. S. – L. (který byl dědem žalobců) ještě za jeho života přímo z tohoto předpisu bez ohledu na perfektnost později vydaných konfiskačních výměrů a řádnost jejich doručení. A posléze měl soud prvního stupně za to, že konfiskační výměry tu měly všechny potřebné náležitosti, vyžadované dobovými předpisy (ve smyslu i směrnice uveřejněné pod č. 401/1946 Úředního listu), takže netrpí žádnou vadou, jež by způsobovala jejich nulitu; doručeny byly řádně vyhláškou a nabyly právní moci.

Tyto uvedené závěry soudu prvního stupně pokládal i odvolací soud za správné. „Každý ze tří důvodů, na nichž jsou závěry vybudovány by postačoval k zamítnutí žaloby sám o sobě, protože tyto závěry důvodnost žaloby vyvracejí“. Odvolací soud konstatoval, že „otázka časových souvislostí žalobci uváděných okolností o vztahu obecných a restitučních přepisů je pro daný spor bezpochyby principiální a soud prvního stupně ji řešil na prvním místě“.

Odvolací soud v této souvislosti uváděl, že jeho názor na tuto projednávanou právní věc „se pak plně shoduje s východisky a závěry, jež formulovalo plénum Ústavního soudu ČR ve svém stanovisku z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05“. Z těchto závěrů odvolací soud zejména zdůrazňoval, že zvláštní zákon vylučuje aplikaci zákona obecného a tato zásada je jedním ze stěžejních principů výkladu pozitivního práva a je všeobecně přijímána a respektována. Na restituční předpisy (jmenovitě na zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb.) je třeba hledět jako na zvláštní zákonnou úpravu ochrany práv těch osob, v jejichž majetkové sféře se nyní projevují křivdy způsobené v minulosti státem. Vyjádřil-li zákonodárce v restitučních předpisech vůli omezit odčinění státem spáchaných majetkových křivd z minulosti časovou hranicí 25. 2. 1948, pak zároveň stanovil, že zásahy do stávajících vlastnických vztahů kvůli takovým křivdám tu činit nelze. Jde tu o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby. Ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, se tedy nelze domáhat prostřednictvím zpochybnění právní skutečností, na jejichž základě k takovému zániku došlo (tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů).

Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že nelze-li se z popsaných důvodů domáhat ochrany vlastnictví, respektive zmírnění majetkové křivdy způsobené státem před 25. 2. 1948, prostřednictvím obecných občanskoprávních institutů, tedy ani cestou deklarace dědického práva, pak žalobci nemohou mít v této právní věci na navrhovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) a bez něj nelze jejich žalobě vyhovět. Zamítnutí žaloby žalobců soudem prvního stupně proto odvolací soud hodnotil jako věcně správné a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení zastupovala žalobce, dne 7. 4. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 7. 6. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Náchodě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 28. 2. 2006 (sp. zn. 17 Co 299/2005 Krajského soudu v Hradci Králové) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelé především pokládali za nesprávný právní názor odvolacího soudu, podle něhož majetkové nároky osob, domáhajících se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, které vznikly mimo časové období, vymezené restitučními předpisy, jsou „apriori“ vyloučeny, což však, podle názoru dovolatelů, nepřípustným způsobem omezuje právo vlastníka, dané obecnými předpisy, které není výslovně vyloučeno restitučními předpisy.

Dovolatelé mají za to, že v daném případě převzal sporný majetek, který patřil jejich právnímu předchůdci, stát bez právního důvodu a že se tak stalo proto, že zákonný postup podle veřejnoprávních předpisů nebyl dodržen, takže k přechodu vlastnictví na stát tu nedošlo. Důsledkem tohoto porušení veřejnoprávních předpisů tu byla nulita právního aktu, který tak nemohl způsobit důsledky zamýšlené veřejnoprávními předpisy. Dovolatelé se tu domáhají nikoli přezkumu rozhodnutí vydaného ve správním řízení, ale zjištění soudu, že takové rozhodnutí je nicotným právním aktem bez právních účinků, neboť pro nicotnost vydaného správního aktu nebyl účinně završen přechod vlastnického práva jejich právního předchůdce na jiný subjekt.

Dovolatelé vyjadřovali svůj názor, že ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo sice ex lege, ale jen při splnění všech tímto dekretem stanovených podmínek, mezi něž patřilo i právně účinné správní rozhodnutí o tom, že určitá osoba je osobou uvedenou v § 1 odst. 1 a 4 dekretu č. 108/1945 Sb. V daném případě také soud v řízení o dědictví (pod sp. zn. D 335/46 Okresního soudu v Náchodě) po zemřelém B. S. – L. vydání takového správního rozhodnut vyžadoval a v průběhu řízení zjišťoval, zda bylo vydáno a zda výměr o konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. je pravoplatný, a to dříve než prohlásil pozůstalost po B. S. – L. za odbytou pro nedostatek pozůstalostního jmění, svým vydaným usnesením z 8. 6. 1947.

Dovolatelé také zdůrazňovali, že dovozují nicotnost správního rozhodnutí (konfiskačního výměru) z toho, že řízení bylo vedeno proti neurčitému okruhu osob, a tedy že v tomto řízení nevystupovala strana (účastník) za podmínek uvedených v § 14 tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb., upravujícího správní řízení. V době vydání konfiskačních výměrů vlastník věcí, o něž jde v tomto řízení, zemřel, ale jeho majetek náležel do ležící pozůstalosti po něm a za tuto ležící pozůstalost jednal přihlášený dědic Ch. S. – L.; subjekt správního řízení tu tedy byl znám (včetně místa jeho pobytu); všechny tyto skutečnosti byly bývalému Okresnímu národnímu výboru v N. známy, a to z jeho korespondence s Okresním soudem v Náchodě, projednávajícím dědictvím.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 41/2000 Okresního soudu v Náchodě), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy anebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu dovolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směruje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu o dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v § 237 odst. 1 písm. c) a dost. 3 občanského soudního řádu.

Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu. Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. September 2006