JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 198/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové, o dovolání JUDr. T. S., advokáta, zastoupeného advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2003, sp. zn. 21 Co 9/2002 (v právní věci žalobce JUDr. T. S., advokáta, zastoupeného advokátem, proti žalovaným l/ N. s.r.o., zast. advokátem, 2/ V. K., 3/ K. K., oba zast. advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 161/2000), takto:

I. Dovolání, pokud bylo podáno proti výroku I. a/ rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2003 pod č.j. 21 Co 9/2002-497, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, se zamítá.

II. Dovolání, pokud bylo podáno proti výroku I. b/rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2003 pod č.j. 21 Co 9/2002-497, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 27. září 2001 pod č.j. 3 C 161/2000-374 ve znění opravného usnesení ze dne 18.10. 2001 pod č.j. 3 C 161/2000-376 uznal 2. žalovaného povinným žalobci vydat jednu ideální osminu nemovitostí specifikovaných v enunciátu tohoto rozhodnutí. Žalobcovým dalším restitučním nárokům vůči žalovaným nebylo vyhověno.

Soud první instance vycházel při svém rozhodováni z toho, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu § 19 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, neboť jeho otec byl účasten soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., v rámci které byla zrušena soudní rozhodnutí z roku 1963, na základě kterých byl otci žalobce mj. uložen trest propadnutí majetku. V důsledku toho se stát chopil nemovitostí, jejichž vydání je předmětem tohoto řízení, a které z jedné ideální poloviny náležely otci žalobce.

Závěrem obsáhlého řízení okresní soud uzavřel, že žalobce nemá nárok na podíly, jež druhý žalovaný nabyl z původního vlastnictví M. P. (sestry žalobcova otce). Nemá nárok ani na ideální jednu čtvrtinu nemovitostí z původního vlastnictví otce žalobce, která na druhého žalovaného přešla děděním po jeho otci. Z restitučního nároku okresní soud vyloučil též ideální jednu osminu nemovitostí z původního vlastnictví otce žalobce, která na druhého žalovaného a třetí žalovanou byla převedena sestrou druhého žalovaného, tedy osobou, která nenabyla věc od státu. Podle názoru okresního soudu šlo za splnění dalších podmínek uvažovat pouze o ideální jedné osmině nemovitostí, kterou druhý žalovaný nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené s rodiči.

Při posuzování oprávněnosti žalobcova nároku ve výše zúženém rozsahu nalézací soud dovodil, že je dán důvod k vydání, protože kupní smlouva ze dne 22.12. 1966, kterou rodiče druhého žalovaného nabyli ideální jednu polovinu sporných nemovitostí od státu, byla v rozporu s tehdy platnými předpisy. Tato smlouva totiž byla ze strany MěstNV v N. P. uzavřena v době, kdy mu ještě nesvědčila správa národního majetku k dotčenému majetku, neboť ta byla převedena až s účinností od 1.1 1967. Z tohoto důvodu okresní soud rozhodl o povinnosti druhého žalovaného vydat žalobci jednu ideální osminu sporných nemovitostí.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 2003 pod č.j. 21 Co 9/2002-497 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ad IV. (ohledně jedné ideální osminy) tak změnil, že žalobu na vydání zamítl. Zamítavé výroky ve věci samé ad III. a ad V. byly potvrzeny.

Odvolací soud nesouhlasil se skutkovým závěrem okresního soudu o tom, že kupní smlouva o převodu ideální poloviny nemovitostí uzavřená čs. Státem – MěstNV N. P. jako prodávajícím a rodiči druhého žalovaného jako kupujícími, byla uzavřena dne 22.12. 1966. Podle krajského soudu je rozhodné, že dne 22.12. 1966 byla smlouva podepsána toliko prodávajícím a otcem druhého žalobce, ale matkou druhého žalobce byla podepsána až dne 10.1. 1967 (a následně zaregistrována státním notářstvím dne 14.1. 1967). J. K. ke smlouvě nepřistupovala, ale od počátku byla účastníkem tohoto právního vztahu a proto byla smlouva uzavřena až dnem jejího podpisu. K tomuto datu – 10.1. 1967 – již státu k prodávaným nemovitostem svědčilo právo správy národního majetku a byl s ním oprávněn nakládat. Proto není dán rozpor s tehdy platnými předpisy, tak jak byl konstatován nalézacím soudem.

Odvolací soud neshledal ani jiný rozpor s tehdy platnými předpisy, když především uvedl, že k uzavření kupní smlouvy s rodiči druhého žalovaného MěstNV v N. P. nepotřeboval schválení Východočeského KNV. Protože v souzené věci nebyly splněny podmínky pro restituci ideálního podílu na nemovitostech žalobci, odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ohledně ideální jedné osminy věci tak, že i tento nárok byl zamítnut.

K dalším odvolacím námitkám žalobce krajský soud potvrdil právní názor soudu prvního stupně, který žalobce napadal. Zrušením výroku rozsudku o trestu propadnutí majetku se sice vlastnictví žalobcova otce obnovilo ex tunc, ale žalobce se nemůže dovolávat ochrany vlastnického práva dle občanského zákoníku, nýbrž musí postupovat podle speciálního zákona č. 87/1991 Sb.

Žalobce rozsudek krajského soudu v celém rozsahu napadl dovoláním. Dovolatel předně napadá potvrzující části jeho výroku. Předkládá zásadní právní otázku, jaký je právní následek zrušení trestních a navazujících „realizačních“ rozhodnutí podle zák. č. 119/1990 Sb., s právními účinky ex tunc. Podle dovolatele je rehabilitací vytvořen právní stav, jako by zrušená rozhodnutí nebyla vůbec vydána, a to se všemi důsledky. Zákon č. 87/1991 Sb. není ve věci ochrany vlastnických práv zákonem speciálním vůči občanskému zákoníku. Dovolatel připomíná názor dovolacího soudu obsažený v předchozím rozhodnutí ze dne 26.10. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2304/2000 vydaném v souzené věci, podle kterého je soudní zrušení rozhodnutí výroku o trestu propadnutí majetku kvalitativně jiné povahy než restituční důvody uvedené v § 6 zák. č. 87/1991 Sb. Projednávanému sporu je nejblíže skupina případů, kdy stát převzal věc bez právního důvodu a daný spor je potřeba vykládat tak, že vlastník deliktním jednáním státu nikdy nepozbyl své vlastnictví. Ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. nelze v rozporu s účelem tohoto zákona vykládat tak, že odnímají žalobci právo na ochranu jeho vlastnického práva podle § 126 občanského zákoníku proti tomu, kdo mu věc neprávem zadržuje jakožto nepoctivý držitel. Dovolatel dále polemizuje se znaleckým posudkem, kterým byla určena kupní cena nemovitostí převáděných smlouvou ze dne 22.12. 1966, popř. 14.1. 1967, ohledně které odvolací soud pochybil i v posouzení její platnosti. Ideální polovina nemovitostí totiž měla být prodána za cenu nižší než běžnou, přitom přesahující částku 25.000,- Kč (29.040,- Kč), a proto v souladu s vyhl. č. 94/1965 Sb., resp. od 1.1. 1967 s vyhl. č. 104/1966 Sb. MěstNV v N. P. potřeboval schválení k uzavření smlouvy, přičemž toto ve skutečnosti neměl. I v této věci rozhodl odvolací soud v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení - řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud se musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku, pokud se týká měnícího výroku odvolacího soudu I. a/ vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Po prozkoumání rozsudku odvolacího soudu v tomto rozsahu dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné a jako takové jej v tomto rozsahu zamítnul.

Povinnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. jsou ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 „fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.“ Krajský soud uzavřel, že toto ustanovení v daném sporu nelze aplikovat, protože rodiče druhého žalovaného nenabyli ideální polovinu nemovitostí, ani případnou ideální jednu osminu, o jejímž vydání uvažoval okresní soud, od státu ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění.

Dovolací soud neshledal důvodu, proč by měla být zpochybněna kupní cena za ideální jednu polovinu předmětných nemovitostí převáděných v roce 1966 na rodiče 2. žalovaného stanovená znaleckým ústavem P.-T., a.s. č. 231/2001 (ve výši 31.804,- Kčs) a jako neopodstatněné posoudil i námitky dovolatele stran absence souhlasu KNV s kupní smlouvou ze dne 22.12. 1966, popř. 14.1. 1967.

Ohledně nezbytnosti souhlasu nadřízeného orgánu odvolací soud vycházel z rozhodnutí Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové – finanční komise o určení pravomoci finančních orgánů k vyhl. č. 94/1965 Sb. ze dne 22.2. 1966. Podle tohoto důkazu pro MěNV není třeba schválení Východočeského KNV k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví a/ za běžnou cenu do hodnoty 100.000 Kčs, b/ za nižší než běžnou cenu nebo bezplatně do hodnoty 25.000,- Kčs. K tomu je připojena poznámka, že hodnotou se rozumí pořizovací cena vedená v účetnictví. Podle hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku ze dne 16.12. 1966, na základě které byla správa národního majetku ke sporným nemovitostem převedena z ONV J. na MěstNV N. P., činila pořizovací hodnota převáděného majetku 29.040,- Kč a zůstatková hodnota rovněž 29.040,- Kč. Z toho krajský soud dovodil, že k uzavření kupní smlouvy s rodiči druhého žalovaného MěstNV v N. P. nepotřeboval schválení Východočeského KNV.

Dovolatel oproti tomu namítal, že ve skutečnosti byla ideální polovina prodána za cenu nižší než běžnou, přitom přesahující částku 25.000,- Kčs (29.040,- Kčs). Vychází přitom z toho, že by mělo být uvažováno o správně určené ceně (31.804,- Kčs) převáděné ideální poloviny nemovitosti, která však vyšla najevo až vypracováním znaleckého posudku v průběhu daného restitučního řízení. S tímto posouzením rozporu s tehdy platnými předpisy dovozeným na základě až nyní známých údajů však dovolací soud nemůže souhlasit už pro malý cenový rozdíl mezi oběma částkami. Vzhledem ke zjištěném cenovém rozdílu, který činí 9,5%, nemmohl dovolací soud dospět k názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu byla zatíženo relevantní chybou. Proto lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalobce proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.

Přípustnost dovolání v jeho další části, pokud se týká potvrzujícího výroku odvolacího soudu I. b/ by mohla být shledána pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Právní otázkou, na které je založena potvrzující část rozhodnutí odvolacího soudu, a o kterou se převážně opírá dovolací argumentace žalobce je otázka, jaký je právní následek zrušení trestních a navazujících „realizačních“ rozhodnutí podle zák. č. 119/1990 Sb., s právními účinky ex tunc.

K této otázce existuje obsáhlá judikatura vyšších soudů, která sice prošla určitým vývojem, ale kterou lze již dnes považovat za ustálenou.

Restituční judikatura není založena na pojetí neplatnosti rozhodnutí, aktů a úkonů učiněných v rozhodném období (25.2 1948 až 1.1. 1990). Místo toho umožňuje nápravu některých majetkových a jiných křivd na podkladě výzev oprávněných osob vůči osobám povinným k vydání věci. Dovolací soud proto nemůže souhlasit s tím, že by se zrušením výroku o trestu propadnutí majetku obnovilo vlastnictví původního vlastníka ex tunc.

Tato koncepce restitučního zákonodárství byla potvrzena v nálezu Ústavního soudu ze dne 29.9. 1999, sp. zn. II. ÚS 344/98, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS č. 15/1999 ve kterém se uvádí: „koncepce restitucí zvolená v letech 1990 až 1992 vychází z uznání platnosti právních předpisů a právních aktů minulého režimu a současně z nutnosti nápravy alespoň některých křivd, které jimi byly způsobeny, s tím, že je třeba přihlížet i k právům těch, kteří mezitím majetku nabyli. Proto byl zvolen princip navrácení majetku při splnění určitých podmínek, nikoli princip automatického obnovení vlastnických práv bez dalšího řízení.“

Toto východisko bylo potvrzeno např. i v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2000 sp. zn. 22 Cdo 725/99: „rozhodnutí soudu vydané podle § 2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jímž byl zrušen trest propadnutí majetku, nemá bez dalšího za následek obnovení vlastnictví původního vlastníka věci, jež propadla státu a byla v mezidobí převedena na jinou osobu.“

Hlubší argumentace k danému právnímu názoru je obsažena v usnesení Ústavního soudu ze dne 7.1. 1999 sp. zn. III. ÚS 357/98, publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS č. 13/1999: „jestliže zákonodárce (též podle důvodové zprávy k restitučnímu zákonu) vyjádřil svou vůli zmírnit jen některé majetkové křivdy, aniž by p vydávání věcí postižených v údobí předchozího režimu docházelo ke křivdám novým, nutno také stanovené podmínky pro vydání věcí (rozpor s tehdy platnými předpisy, příp. protiprávní zvýhodnění pří nabytí věcí) chápat (ve vztahu k původnímu vlastníku) jako omezující kritéria, jež - nejsou-li naplněna - vydání věci brání. Podle nálezů Ústavního soudu je proto na předchozího (konfiskací postiženého) vlastníka nahlížet jako subjekt, jemuž svědčí toliko prostý, holý vlastnický titul (nuda proprietas), k jehož transformaci v plné vlastnictví je však zapotřebí buď dohody s tím, kdo s věcí jako pozdější vlastník disponuje, nebo výroku soudu, jímž podle ustálené judikatury obecných soudů plné vlastnictví vzniká. Proto také právní konstrukce blížící se čisté reivindikaci věcí (žadatel o restituci nepřestal být vlastníkem a žádá jen vydání věci) ve světle připomenutých záměrů zákonodárce a stanovených podmínek nemůže obstát: znamenala by totiž vybočení z mezí daných zákonem, a to se všemi důsledky, které by takové vybočení znamenalo, a nadto současně také popření základních zásad, na nichž restituční nároky, oprávněných osob jako forma zmírnění některých křivd spočívají.“

Z uvedených rozhodnutí se podává, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, byť tento vycházel z toho, že došlo k obnově vlastnického práva žalobcova otce, je jinak správné a souladné s ustálenou judikaturou vyšších soudních instancí. Pokud dovolatel argumentoval tím, že souzené věci je nejblíže skupina případů, kdy stát převzal věc bez právního důvodu, je nutné poukázat na judikaturu sjednocující rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, publikovaný v Právních rozhledech č. 12/2003, podle kterého: „oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ.“ I toto rozhodnutí potvrdilo speciální povahu restituční legislativy.

Dovolací soud vzhledem k výše citovaným vývodům - po přezkoumání potvrzujícího výroku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - nemohl dospět k závěru, že by v uvedeném rozsahu byla dána přípustnost dovolání upravená v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, a přistoupil proto v daném rozsahu k odmítnutí dovolání.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě § 241a odst. 2, písm. a/ o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady ve smyslu uvedených ustanovení však v daném případě shledány nebyly.

Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil relevantního pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaného dovolacího důvodu

(§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalobce proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout, resp. odmítnout.

Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.), který podal žalobce.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití

§ 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným v souvislosti s dovolacím přezkumem žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. června 2004

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 24. June 2004