JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1967/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky Mgr. V. L., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2.11.2005, sp.zn. 62 Co 441,442/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 11 C 62/92 (žalobkyně Mgr. V. L., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. Stavebnímu bytovému družstvu v P., a 2. Bytovému družstvu Z., P., zastoupenému advokátkou, o vydání věcí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 13.3.1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 4.8.2004, čj. 11 C 63/02-273. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně s žalobním návrhem, aby bylo soudem rozhodnuto, že „žalovaný č. 1 (Stavební bytové družstvo v P.) nebo žalovaný č. 2 (Bytové družstvo Z.) je povinen vydat žalobkyni pozemek parc. č. 3422 (o výměře 942 m2) v katastrálním území D., obec P.“. O nákladech řízení mělo být rozhodnuto samostatným usnesením.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původními vlastníky pozemku parc. č. 3422 v katastrálním území D. byli od roku 1951 V. Z. (ze 2/3) a M. Z. (z 1/3). Rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru v P. z 18.12.1956, čj. Výst. 22224/65/Dr.Ku, byl pozemek parc. č. 3422 v katastrálním území D. vyvlastněn podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb. za peněžní náhradu, a to pro družstevní bytovou výstavbu. Po zemřelém V. Z. byla dědičkou M. Z., která pak rovněž zemřela 26.2.1990, a její dědičkou se stala V. L., rozená Z. Žalobkyně V. L. požádala o vydání pozemku parc. č. 3422/1 v katastrálním území D. Stavební bytové družstvo občanů v P., ale bezvýsledně. Stavební bytové družstvo v P. (jemuž byl pozemek parc. č. 3422 v katastrálním území D. bezplatně odevzdán do užívání v roce 1975 podle hospodářské smlouvy, uzavřené s Obvodním národním výborem v P.) převedlo smlouvou ze dne 16.12.1991 domy čp. 2070 a čp. 2071 na pozemcích parc. č. 3423 a 3422, díl d/ a e/, na bytové družstvo Z. Podle zjištění získaného od orgánů katastru nemovitostí je pozemek parc. č. 3422, díl e/ totožný s pozemkem parc. č. 3422/1 v katastrálním území D. (obec P.). Pozemek parc. č. 3422/1 v katastrálním území D. tvoří jeden funkční celek s domem čp. 2071, pro domy čp. 2070 a čp. 2071 existuje společné zázemí – prádelna, sušárna, dílna, odpadkárna, kotelna a úschovna kol; do domu čp. 2071 na pozemek parc. č. 3422/2 vede cesta pouze přes pozemek parc. č. 3422/1 a uvedený dům nemá přímý přístup z ulice.

Soud prvního stupně poukazoval na ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ale dovozoval, že pozemek, o nějž v tomto řízení jde, nesloužil před jeho vyvlastněním rodičům žalobkyně k zemědělské výrobě.

Dále soud prvního stupně poukazoval na ustanovení § 6 odst. 1 písm. i/ a j/ zákona č. 87/1991 Sb., ale měl za to, že v daném případě nedošlo k vyvlastnění pozemku bez náhrady a pozemek po vyvlastnění sloužil účelu, pro který byl vyvlastněn.

Soud prvního stupně proto žalobu žalobkyně zamítl pro nesplnění podmínek stanovených v § 6 odst. 1 písm. i/ a j/ zákona č. 87/1991 Sb. Navíc byl soud prvního stupně toho názoru, že tu vydání pozemku brání i ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., protože jde o pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem.

Ohledně nákladů řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 pak usnesením z 31.8.2004, čj. 11 C 63/92-273, a to tak, že žalobkyně a Stavební bytové družstvo v P. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení; žalobkyni bylo však uloženo zaplatit Bytovému družstvu Z. na náhradu nákladů řízení 19.340 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 4.8.2004, čj. 11 C 63/92-269 (ve spojení s usnesením z 31.8.2004, čj. 11 C 63/92-273), rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 2.11.2005, sp.zn. 62 Co 441, 442/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byla výrokem tohoto rozsudku (označeným I.) vyřešena žalobkyní vznesená námitka podjatosti vůči soudkyni soudu prvního stupně, a to tak, že soudkyně Mgr. M. J. není vyloučena z projednávání a rozhodování o této právní věci. Výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé byl odvolacím soudem potvrzen. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl tento výrok změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit Bytovému družstvu Z. 14.720 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; jinak byl tento výrok o nákladech řízení potvrzen. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit Bytovému družstvu Z. 6.425 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným Stavebním bytovým družstvem v P. bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně není opodstatněno.

Odvolací soud s poukazem na ustanovení § 15a, § 15b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu dospěl k závěru, že námitku žalobkyně, týkající se postupu soudkyně soudu prvního stupně při sepisování protokolu o jednání před soudem prvního stupně měl za následek to, že toto jednání bylo údajně zmatečné, nelze pokládat za důvodnou.

Ve věci samé se odvolací soud plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně. v řízení před soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že sporný pozemek, o nějž jde v tomto řízení, který byl veden původně jako orná půda, nikdy nesloužil zemědělské výrobě a proto soud prvního stupně správně v této právní věci postupoval podle zákona č. 87/1991 Sb. Skutečnost, že šlo o ornou půdu, nebránila tomu, aby byl pozemek vyvlastněn pro účely bytové výstavby. Soud prvního stupně také správně posoudil otázku zastavěnosti pozemku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.; odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že „komunikace, které byly na pozemku vybudovány, po jeho převzetí státem, jsou hlavní stavbou, neboť u nich jde o nemovitost ve smyslu ustanovení § 119 odst. 2 občanského zákoníku; soud prvního stupně tedy, podle názoru odvolacího soudu, správně usoudil, že tu jde o pozemek zastavěný.

Odvolací soud sdílel i názor soudu prvního stupně, že sice v daném případě bylo třeba žalobkyni považovat za oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. a žalované Bytové družstvo Z. za povinnou osobu podle téhož zákona, ale správně posoudil i nedostatek splnění podmínky uvedené v § 6 odst. 1 písm. i/ zákona č. 87/1991 Sb., když sporný pozemek, o nějž v tomto řízení jde, byl vyvlastněn za náhradu.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a změnil jen výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným Bytovým družstvem Z. (jen ohledně výše těchto nákladů co do částky 14.720 Kč místo 19.340 Kč). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 22.2.2006 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 16.3.2006 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení před odvolacím soudem tu bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka především uváděla, že je tu právně významné, že pozemek, který byl právním předchůdcům žalobkyně vyvlastněn, byl rozdělen na dvě části, a to na pozemek parc. č. 3422/2 a pozemek parc. č. 3422/2 v katastrálním území D. Stavba ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. byla zřízena pouze na pozemku parc. č. 3422/2, zatím co pozemek parc. č. 3422/1 žádnou stavbou domu zastavěn nebyl. Podle názoru dovolatelky nemá oporu v provedeném dokazování závěr odvolacího soudu o tom, že komunikace, která byla na pozemku vybudována po jeho převzetí státem, je hlavní stavbou (smyslu ustanovení § 119 odst. 2 občanského zákoníku). Nejde tu totiž o stavbu, která by byla způsobilá být sama předmětem občanskoprávních vztahů (srov. § 118 odst. 1, § 119 odst. 2 a § 120 občanského zákoníku), nýbrž jde o součást věci jiné. Odvolací soud nevysvětlil, proč pokládal přístupové komunikace, které jsou na pozemku parc. č. 3422/1 v katastrálním území D., jsou samostatným předmětem právních vztahů a tedy samostatnou věcí ve smyslu ustanovení § 118 občanského zákoníku a že mohou být převáděny nezávisle na pozemku, na němž stojí. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neodůvodnil rovněž, proč tyto příjezdové komunikace jsou stavbou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně k objasnění této otázky neprovedl ani místní šetření.

Dovolatelka měla za to, že nelze souhlasit ani s názorem odvolacího soudu, že nebylo třeba se zabývat otázkou, proč by v tomto případě nebylo možné oddělit nezastavěnou část pozemku od zastavěné části pozemku a nezastavěnou část pozemku pak žalobkyni vydat.

Dovolatelka dále vytýkala odvolacímu soudu, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, i když byl žalobní návrh nesrozumitelný a tedy v důsledku toho i rozsudek soudu, vycházející z tohoto návrhu, byl nevykonatelný. Tato vada řízení mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Podle názoru dovolatelky „pokud není předmět řízení dostatečně určitým způsobem specifikován a soud o žalobě přesto rozhodne, aniž by žalobce poučil o tom, jakým způsobem má vada žalobního petitu být odstraněna, není zřejmé, o čem soud rozhodl“.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešil-li odvolací soud právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 11 C 63/92 Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 2.11.2005 (sp.zn. 62 Co 441, 442 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodována dovolacího soudu.

Vzhledem k dvojímu druhu výroků rozsudku odvolacího soudu (tj. jednak výroku ve věci samé, spojeného s výrokem o nákladech řízení, a jednak výroku, týkajícího se žalobkyní namítané podjatosti soudkyně soudu prvního stupně při rozhodování v této právní věci) měl dovolací soud na zřeteli ustanovení § 242 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; dovolání dovolatelky proti zmíněnému výroku o nevyloučení soudkyně soudu prvního stupně z rozhodování v podstatě svými důvody nesměřovalo.

Pokud dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod to, že v odvolacím řízení (stejně jako v řízení před soudem prvního stupně) došlo, podle názoru dovolatelky, k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, vycházel dovolací soud z právního názoru obsaženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že se za takovou vadu řízení považuje takový nesprávný postup soudu v řízení, který se projevil už v průběhu řízení (např. nesprávností při předvolání účastníka řízení k jednání, kterou mu byla odňata možnost jednat před soudem) a nikoli až při rozhodování soudu ve věci. Nesprávný postup soudu v řízení tohoto druhu v tomto případě nebyl dovolacím soudem shledán.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (podle něhož „pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává“). Toto ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkalo; v řízení o dovolání bylo však třeba posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil, a to i z hlediska potřebného posouzení přípustnosti dovolání dovolatelky.

Za stavbu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat zejména takovou stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 /str. 120, odst. 2/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž musí jít o stavbu relativně trvalého charakteru, kterou nelze bez nežádoucích obtíží přemístit (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Spojení stavby se zemí pevným základem (§ 119 odst. 2 občanského zákoníku) je možno charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo k porušení věci. Z hlediska stavebního je pevný základ stavby základovou prostorovou konstrukcí, a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách (srov. nález Ústavního soudu ČR ze 6.5.2003, I. ÚS 483/01, uveřejněný pod č. 60 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 22/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo poukázáno na vyvlastněné pozemky, které jsou zčásti zastavěny budovou, pro jejíž výstavbu byl pozemek vyvlastněn, přičemž zčásti plní takový pozemek funkci komunikace nebo jiné nezbytné plochy, takže i takto je vyvlastněný pozemek využíván k účelu, pro který byl vyvlastněn (§ 6 odst. 1 písm. i/ zákona č. 87/1991 Sb.).

Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytná k provozu stavby (srov. nález Ústavního soudu ČR z 23.10.2003, I. ÚS 754/01, uveřejněný pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Citované výkladové právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR měl dovolací soud na zřeteli i v daném případě a z nich také vycházel. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že z těchto výkladových právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje v tomto případě dovolání dovolatelky.

Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru, že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotněprávními ustanoveními (zejména zákona č. 87/1991 Sb., zákona č. 229/1991 Sb. i občanského zákoníku).

Nebylo tedy možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak je stanoví § 237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, tj. řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem nebo právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k nálezům Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud tu neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky dány předpoklady přípustnosti dovolání podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání, jehož přípustnost nebyla dána žádným ustanovením občanského soudního řádu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovaným Bytovým družstvem Z. na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného bytového družstva k dovolání žalobkyně, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření uvedeného žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. September 2006