JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1919/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Ú. s. a m. d., státního podniku, zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17.3.2004, sp. zn. 13 Co 564/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 330/98 (žalobců: 1. MUDr. J. V., CSc., 2. RNDr. V. K., 3. Ing. V. S., zastoupených advokátem, a 4. H. P., zastoupené JUDr. J. P., proti žalovanému Ú. s. a m. d., státnímu podniku, zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 31.1.1992, se žalobci domáhali, aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo vydat žalobcům dům čp. 325 v P., J. v. 9, s pozemkem parc. č. 448. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly převedeny původními spoluvlastnicemi A. V. a K. S. na stát – Obvodní podnik bytového hospodářství v P. postupní smlouvou z 11.7.1960. Šlo o darování nemovitostí, učiněné v tísni, když původní spoluvlastnice, jejímiž právními nástupci jsou žalobci, nebyly schopny z výnosu uvedeného domu, který byl minimální, uhrazovat správními orgány ukládané nepřiměřené opravy. Žalobci vyzvali žalovaný státní podnik, který má uvedené nemovitosti v držení, k jejich vydání, ale bezvýsledně. Žalovaný Ú. s. a m. d. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dům čp. 325 v P. byl rekonstruován nákladem 11,735.859,- Kč a těmito rekonstrukcemi došlo ke změně ve způsobu užívání stavby, která z obytného domu se stala provozní budovou, jež slouží administrativním účelům. Došlo tu tedy ke změně stavebně technického charakteru stavy její zásadní přestavbou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., což brání vydání této nemovitosti. Žalovaný namítal také, že k vydání nemovitostí nebyl žalobci vyzván řádnou výzvou ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze 16.9.1996, čj. 22 C 36/92-113, zamítl žalobu žalobců o vydání jimi uváděných nemovitostí nebo o uzavření dohody o vydání nemovitostí. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na úhradu placeného znalečného 25.651,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému státnímu podniku na náhradu nákladů řízení 1.380,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 18.9.1997, sp. zn. 20 Co 244/97. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení vůči státu. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Stejně tak nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení žalovanému. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že z obou znaleckých posudků, jimiž byl v řízení proveden důkaz, vyplynulo, že přestavbou domu čp. 32 v P. došlo ke změně prvků dlouhodobé životnosti této stavby, jejíž rozsah postihl více jak 50 % posuzované stavby jako celku. Došlo tu tedy k zásadní přestavbě domu, změnil se jeho stavebně technický charakter ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., což brání vyhovění nároku na vydání tohoto domu.

Nálezem Ústavního soudu ČR z 25.11.1998, II. ÚS 486/97, byly však rozsudky Městského soudu v Praze z 18.9.1997, sp. zn. 22 Co 244/97, jakož i Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 16.9.1996, čj. 22 C 36/92-113, zrušeny. V odůvodnění tohoto nálezu bylo poukázáno na to, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo dostatečně objasněno, zda tu nešlo jen o zachování státu quo domu čp. 325 v P. prostou výměnou prvků dlouhodobé životnosti, ať už z důvodu zchátrání nebo z důvodu vyšší únosnosti např. stropů (a to třeba i na vyšší technické úrovni); to se týkalo zejména schodiště domu, tvořícího součást nového systému stavby ve smyslu prvků dlouhodobé životnosti stavby. Bylo třeba tu brát v úvahu, že žalovaná povinná osoba v tomto soudním řízení teprve v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítala nesplnění podmínky písemné výzvy podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ohledně pozemku, na němž dům stojí, a odvolací soud rozsudek u soudu prvního stupně bez dalšího potvrdil, takže tu došlo k porušení zásady dvojinstantnosti řízení.

V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek z 30.8.2001, čj. 23 C 330/98-204, jímž bylo žalovanému Ú. s. a m. d. uloženo předat žalobcům dům čp. 325 v P., J. v. č. 9, a pozemek parc. č. 448 v katastrálním území M. S., nebo uzavřít dohodu o jejich vydání žalobcům. Žalovanému ústavu bylo uloženo zaplatit žalobcům MUDr. J. V., CSc., a žalovanému Ing. V. S. na náhradu nákladů řízení 15.240 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že žalobkyně H. P. a žalovaná RNDr. V. K. nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému ústavu bylo dále uloženo uhradit státu v tomto řízení placené znalečné a soudní poplatek 1000,- Kč.

K odvolání žalovaného státního podniku byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 30.8.2001, čj. 23 C 330/98-204 (ve spojení s usnesením téhož soudu ze 16.1.2002, čj. 23 C 330/98-223, o určení výše znalečného) zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 29.5.2002, sp. zn. 20 Co 259/2002 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že projednával bez dalšího žalobní návrh žalobců na „předání nemovitostí“ a uložení takové povinnosti převzal i do výroku rozsudku, což činilo toto rozhodnutí nevykonatelným. Dále vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně, že rozhodl o alternativně uplatněných návrzích žalobců na předání (vydání) nemovitostí a zároveň o návrhu na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání týchž nemovitých věcí, třebaže takové obsahově rovnocenné návrhy nemohly vedle sebe obstát; bylo proto na soudu prvního stupně, aby věcně rozhodl pouze o jednom z těchto uplatněných návrhů a ve vztahu k druhému žalobnímu návrhu pak řízení pro překážku litispendence zastavit. Odvolací soud vytýkal, že při posuzování tvrzené ztráty stavebně technického charakteru stavby dospěl jen k závěru, že provedl-li žalovaný podnik stavební úpravy bez souhlasu orgánu památkové péče, nelze k nim přihlížet; podle názoru odvolacího soudu tento závěr soudu prvního stupně činí jeho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a že také nelze souhlasit s názorem soudu prvního stupně o tom, že předpokladem pro závěr o ztrátě stavebně technického charakteru je soulad provedených stavebních prací a změn s výsledky stavebního řízení. Odvolací soud proto ukládal soudu prvního stupně odstranit tyto závady, k nimž v řízení před ním došlo.

Poté bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 12.6.2003, čj. 23 C 330/98-267, rozhodnuto, že se zastavuje řízení o uzavření dohody o vydání nemovitostí (domu čp. 325 v P., J. v. č. 9 s pozemkem parc. č. 448) žalovaným Ú. s. a m. d., s.p., P., J. v. č. 13, vůči žalobcům MUDr. J. V., H. P., RNDr. V. K. a Ing. V. S., každému po jedné ideální čtvrtině. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo uloženo uvedenému žalovanému státnímu podniku vydat uvedeným žalobců0m každému po jedné ideální čtvrtině domu čp. 325 v P., J. v. 9, s pozemkem parc. č. 448. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 společně a nerozdílně polovinu nákladů na znalečné, placené v této právní věci státem, a také žalovanému státnímu podniku bylo uloženo zaplatit polovinu nákladů na znalečné, jež bylo v této právní věci placeno ze státních prostředků.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo především uvedeno, že z původních spoluvlastníků nemovitostí, uváděných žalobci, zemřela podílová spoluvlastnice K. S. dne 23.3.1962 a dědictví po ní nabyl její manžel JUDr. V. S. a její děti V. K. a V. S. Stejně tak soud konstatoval, že i druhá původní spoluvlastnice uváděných nemovitostí A. V. zemřela 8.10.1975 a jejím dědicem ze zákona byl MUDr. J. V. a dědičkou H. P.

Dále soud prvního stupně poukazoval na to, že postupní smlouvou z 11.7.1960 A. V. a K. S., jako spoluvlastnice domu čp. 325 v P. se stavební parcelou č. 448, postoupily čs. státu tyto nemovitosti proti likvidaci případných závazků na nich váznoucích (v celkové částce 18.000,- Kč); cena domu byla v roce 1960 odhadnuta částkou 228.592,- Kč. Důvodem uzavření této postupní smlouvy byla skutečnost, že uvedené spoluvlastnice nebyly schopny provést opravy na domě čp. 325 v P., nařízené na základě výměru finančního odboru rady Obvodního národního výboru v P. z 11.7.1960, čj. Fin/3-Dar 79/60.Nw.

Žalovaný státní podnik je právnickou osobou, který držel nemovitosti, uváděné žalobci, ke dni 1.4.1991 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 87/1991 Sb.). Žalobci vyzvali žalovaný Ú. s. a m. d. písemnou výzvou z 22.3.1991 k vydání nemovitostí, kterou žalovaný ústav obdržel před uvedeným datem 1.4.1991 (což nepokládal soud prvního stupně za vadné, když zákon č. 87/1991 Sb. upravuje pouze nejzazší lhůtu k uplatnění nároku oprávněné osoby). Výzvu žalobců pokládal soud prvního stupně za odpovídající ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když ve výzvě byl označen dům s tím, na kterém pozemku stojí, neboť tyto dvě nemovitosti tvoří jednu funkční a nezaměnitelnou jednotku.

Pokud šlo o otázku, zda stavbu domu čp. 325 lze nebo nelze vydat ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda žalovaným ústavem uváděná rekonstrukce domu vedla ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby, soud prvního stupně vycházel jednak ze znaleckého posudku znalce Ing. K. a jednak ze znaleckého posudku Českého vysokého technického učení (stavební fakulty) v Praze. V prvním z těchto posudků bylo uvedeno, že dispoziční řešení stavby nedoznalo podstatných změn, protože objekt je památkově chráněn, takže některé změny stavby podléhají schválení památkářů, kteří dbají na to, aby si stavba zachovala své původní rysy; ve druhém posudku byly zdůrazněny provedené výměny konstrukčních prvků, a to prostá výměna k zachování státu quo stavby, a to v případě stropů, schodiště a krovů. Podle názoru soudu prvního stupně nebyl tu rozhodný rozsah vynaložených finančních prostředků na tyto rekonstrukční práce, jakož i na změnu účelu stavby. Proto soud prvního stupně neshledal v daném případě naplnění předpokladů podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako překážky vydání nemovitosti po zásadní přestavbě. Žalobě žalobců bylo proto vyhověno a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalovaného státního podniku (proti výroku rozsudku o věci samé i proti výroku o nákladech řízení) a odvolání žalobců MUDr. J. V. a Ing. V. S. (proti výrokům rozsudku o nákladech řízení) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 17.3.2004, sp. zn. 13 Co 564/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a to ve znění, že žalovaný ústav je povinen vydat dům čp. 325 v P., J. v. 9, s pozemkem parc. č. 448 žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví (každému z nich jednou ideální čtvrtinou), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalovaným ústavem a žalobci MUDr. J. V. a Ing. V. S. změněn tak, že žalovaný ústav je povinen zaplatit těmto žalobcům na náhradu nákladů řízení 31.045,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu ke státu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se povinnost zaplatit znalečné ukládá žalovanému, a to vůči státu, neboť znalečné bylo tu placeno z finančních prostředků státu. Žalovanému ústavu bylo také uloženo zaplatit žalobci Dr. V. a žalobci Ing. S. na náhradu nákladů odvolacího řízení 12 150,- Kč (v upřesněném znění obsaženém v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 17.3.2002, sp. zn. 13 Co 564/2004), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto, že žalobkyně H. P. a žalobkyně RNDr. V. K. nemají ve vztahu k žalovanému vzájemně právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného státního podniku není důvodné, že však je důvodné odvolání žalobců Dr. V. a Ing. S.. Podle názoru odvolacího soudu v daném případě soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový stav věci a projednávanou právní věc i správně posoudil po právní stránce, vázán právním názorem, vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ČR z 25.11.1998, II. ÚS 486/97 i v předchozím zrušovacím usnesení Městského soudu v Praze z 29.5.2002, sp. zn. 20 Co 259/2000.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (které také ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 tohoto zákona podaly řádně výzvu k vydání nemovitostí), dále že žalovaný ústav je povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců byly převedeny na stát postupní smlouvou, uzavřenou v tísni, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu také soud prvního stupně správně, na základě zjištěného skutkového stavu posoudil i otázku, zda dům čp. 325 v P., J. v. 9, ztratil svůj původní stavebně technický charakter, když totiž podle znaleckých posudků u této stavby prvky dlouhodobé životnosti byly obměněny z důvodu zchátrání některých těchto prvků, ale byl zachován základní charakter stavby, která je objektem památkově chráněným, takže změna stavebně technického charakteru stavby bez schválení orgánu státní památkové péče nebyla možná, přičemž k udělení tohoto souhlasu tu nedošlo. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o vydání nemovitostí žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví (podle jejich dědických podílů po původních spoluvlastnicích nemovitostí) jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a 2 i § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný státní podnik v řízení zastupoval, dne 11.5.2004 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 8.7.2004. V tomto dovolání bylo uvedeno, že „směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku ve věci samé dovoláním napadeného rozsudku a do výroků na něm závislých“. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu tu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhoval proto dovolatel, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatel byl především toho názoru, že nález Ústavního soudu z 25.11.1998, II. ÚS 486/98, týkající se této právní věci, na který soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích poukazovaly, je tu pro obecné soudy závazný pouze ve svém zrušovacím výroku, nikoli svým odůvodněním, neboť toto odůvodnění, jeho nosné důvody, dopadají na jiný skutkový stav (to se týkalo, podle názoru dovolatele např. otázky, zda schodiště domu čp. 325 v P. je součástí jeho nového nosného systému, jakož i otázky nesplnění podmínek písemné výzvy k vydání věcí podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. u výzvy podané ze strany žalobců povinné osobě). Zejména v otázce schodiště u domu čp. 325 v P., jako součásti nosného systému stavby, nebyly ze zjištění ohledně tohoto schodiště činěny žádné právní závěry, ačkoli na tuto otázku bylo v citovaném nálezu Ústavního soudu poukazováno. Také u ostatních prvků dlouhodobé životnosti stavby nebylo provedeno odpovídající zjišťování k objasnění toho, zda tu byly nebo nebyly provedeny úpravy, které nesměřovaly jen k zachování „status quo“ (jak tuto možnost kladl v úvahu Ústavní soud ČR ve svém zrušovacím nálezu z 25.11.1998), nýbrž byly zásadní změnou, která zároveň vedla ke změně užívání stavby z původního bytového účelu na účely nebytové. Při takovém zjišťování by musely soudy obou stupňů dospět k závěru, že tu došlo ke ztrátě stavebně technického charakteru stavby její zásadní přestavbou. Bylo tu vadou řízení, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo připuštěno doplnění znaleckého posudku v uvedeném smyslu, jak toto doplnění žalovaný ústav navrhoval.

Dovolatel tu také vytýkal, že ze strany žalobců podaná výzva k vydání nemovitostí se skutečně netýkala pozemku parc. č. 448 v P. Dovolatel zdůrazňoval, že v původní výzvě z 23.3.1991 žalobci uváděli, že se domáhají vydání domu čp. 325 v P., J. v. 9, ale o pozemku v této výzvě není žádné zmínky.

Podle názoru dovolatele je vadou řízení i to, že teprve v odvolacím řízení odvolací soud sám ve svém rozhodnutí doplnil výši podílů, v nichž jsou nemovitosti žalobcům vydávány, třebaže soud prvního stupně ve svém rozsudku (a to ani v odůvodnění rozsudku) neuváděl výši podílů jednotlivých žalobců a neprováděl v tomto směru také žádné dokazování; přesto však odvolací soud bez dalšího rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky uvedené v bodech 15 a 17 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se na daný případ nevztahují.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 23 C 330/98 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu byla řešena právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo nutno ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V tomto případě bylo třeba ovšem mít především na zřeteli, že projednávané právní věci se týkal ohledně ní vydaný nález Ústavního soudu ČR z 25.11.1998, II. ÚS 486/97, který musel být v dalším řízení před soudy obou stupňů respektován.

Dovolací soud vycházel v tomto smyslu z právního závěru, obsaženého v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14.2.1996, II. ÚS 156/95 (uveřejněného pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že totiž rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány a osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu.

Dovolací soud se proto zabýval zejména posouzením toho, zda v daném případě v dalším průběhu řízení vycházel soud prvního stupně i odvolací soud z právního závěru, obsaženého ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 25.11.1998, II. ÚS 486/97, týkajícím se konkrétně tohoto projednávaného případu. V tomto smyslu musel dovolací soud přisvědčit tomu, co uváděl odvolací soud ve svém rozsudku ze 17.3.2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, že totiž soudy obou stupňů tuto právní věc posuzovaly vázány právním názorem, vyjádřeným právě ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 25.11.1998, II. ÚS 486/97. Nelze naopak přisvědčit názoru dovolatele, že odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR je takové, že „jeho nosné důvody dopadají na jiný skutkový stav“.

Dovolací soud měl rovněž na zřeteli, že závěry rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, vycházely i z právních závěrů k výkladu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., obsaženému ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993, na str. 121/255/), Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

Dovolací soud proto neshledal, že by v dovolání dovolatelky byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

U dovolání nepřípustného již není možnost zabývat se dovolatelem uváděnými dovolacími důvody.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatele odmítnout podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustné.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 4. listopadu 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 04. November 2004