JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 190/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobce Města K. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované R. M., zastoupené advokátkou, o 118.941,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 217/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2003, č. j. 18 Co 505/2002-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 2002, č. j. 12 C 217/2001-54, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 118.941,- Kč spolu s 8% úrokem z prodlení od 25. 6. 2001 do zaplacení; žalovaná byla též zavázána k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přiznal žalobci dlužné nájemné z nebytových prostor za období od listopadu 1998 do června 2001 a pouze změnil právní kvalifikaci oproti první instanci v tom směru, že účastníci měli uzavřenu platnou nájemní smlouvu ze dne 26. 11. 1996, odpovídající citovaným ustanovením zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor (nebytové prostory byly užívány i dříve jako kanceláře, smlouvu uzavíral jako pronajímatel subjekt, jenž byl současně oprávněn k předběžnému souhlasu). Šlo tedy o žalované plnění ze smlouvy, nikoli o bezdůvodné obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Tvrdila v něm, že nebylo přihlédnuto k neplatnosti nájemní smlouvy akceptované i žalobcem, že nebyla vyjasněna otázka stavebního určení předmětných prostor, že rozhodnutí vykazuje „určité vady“, „řadu nejasných podstat“, „vady ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř.“, a že je v rozporu s dobrými mravy. Pro nesprávné právní posouzení věci, narušující právní jistotu a „využití platných právních předpisů“, jakož i vzhledem k zásadnímu právnímu významu otázky (blíže neurčené), navrhla dovolatelka zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ač podáno v otevřené lhůtě a prostřednictvím advokátky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), není dovolání přípustné.

Dovolatelka, jak vyplývá z obsahu dovolání, zaměňuje dovolací soud a jeho přezkum věci, limitovaný povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, s další řádnou přezkumnou instancí, kterou by chtěla v Nejvyšším soudu spatřovat. Nebere v úvahu, že dovolací soud není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci zjištěného soudy nižších stupňů a ani po stránce právní se v dovolání jednoznačně nevymezuje, které právní otázce má být přičítán zásadní význam resp. při jakém řešení hmotněprávní otázky mělo dojít k rozporu s hmotným právem. Dovolací soud tu může jen stručně konstatovat, že odvolací soud posoudil věc po stránce právní zcela přiléhavě a že není namístě spatřovat v jeho závěrech jakékoli pochybení.

Dovolání tedy není přípustné, neboť nelze dovodit naplnění § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.; hodnota dovolání je ostatně taková, že podání vykazuje i znaky zjevné bezdůvodnosti ve smyslu § 243b odst. 1 o. s. ř. a jen nedávná derogace příslušné procesní úpravy Ústavním soudem brání dovolacímu soudu, aby dovolání odmítl bez jakéhokoli odůvodnění.

Dovolací soud proto dovolání žalované odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 19. července 2004

JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 19. July 2004