JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1894/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce O. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Z. K., 2/ M. K., zastoupeným advokátem, 3/ A. S., 4/ M. S., zastoupeným advokátkou, 5/ F. H., 6/ M. H., 7/ M. H., a 8/ H. H., oběma posledním zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 162/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 11. 2002, čj. 12 Co 417/2002-282, takto:

I. Dovolání se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal přechodu vlastnického práva žalovaných k blíže identifikovaným pozemkům ve S. podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 10. 1999, čj. 10 C 162/96-158, žalobě vyhověl. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, shora uvedeným rozsudkem v odvolacím řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě, protože nesplňoval podmínku státního občanství k datu 31.12.1992.

Odvolací soud vyslovil názor, že nález Ústavního soudu ze dne 13.12.1995, publikovaný pod č. 29/1996 Sb., zrušil podmínku trvalého pobytu u jinak oprávněných osob, přičemž úmyslem nálezu bylo umožnit osobám, jejichž nárok jím založil, tento nárok uplatnit v dodatečně stanovené lhůtě. S ohledem na názor Ústavního soudu nemohl dovodit úmysl zákonodárce umožnit uplatnění restitučního nároku i těm osobám, které mimo podmínky trvalého pobytu nesplňovaly ještě i některou z dalších zákonných podmínek vyplývajících z ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě. Žalobce nesplňoval k datu 31.12.1992 podmínku státního občanství a zároveň tak uplatnil nárok podle § 8 odst. 1 zákona o půdě po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jež odůvodnil nesprávným právním názorem odvolacího soudu. Argumentuje, že žádná mezinárodní smlouva neumožňovala usurpovat vlastnictví jen pro změnu (odnětí) státního občanství, vynucenou politickým exilem. Pokud komunistický státní systém tímto způsobem vlastnictví konfiskoval, bylo to v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Česká republika byla proto povinna, jako právní nástupce, uvést institut vlastnictví, jako základní princip právního státu, do původního stavu bez omezení, tj. do plnosti práv vlastnictví původních vlastníků. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaní se stručně vyjádřili, že dovolání neuvádí žádné nové důkazy ani skutečnosti, které by mohly zvrátit tvrzení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a podpořily by tak rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci. Rozhodnutí Krajského soudu považují za správné a navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto,

Dovolací řízení se řídí ustanoveními občanského soudního řádu (o.s.ř.) ve znění platném do 31.12.2000, protože rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumávaný odvolacím soudem, byl vydán 11.1.1999, tedy v řízení, jež proběhlo podle tehdy platných právních předpisů (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 o.s.ř. a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm.a) o.s.ř., protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v mezích důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.).

Dovolatel spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že neposoudil věc z hlediska zákona o půdě v platném znění, tj. po vydání zákona č. 30/1996 Sb., s přihlédnutím k právnímu výkladu obsaženému v nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., kdy byla odstraněna omezení občanů bývalé ČSFR odporující Listině základních práv a svobod (dále jen „ Listina“) a byla stanovena nová lhůta k uplatnění nároku. Tato výtka dovolatele není odůvodněna, protože odvolací soud se touto otázkou ve svém rozsudku zabýval, a to v souladu s příslušnými nálezy Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.

Nález pléna Ústavního soudu z 13.12.1995, sp.zn. Pl ÚS 8/95, kterým byla pro osoby oprávněné podle § 4 zákona o půdě mj. zrušena podmínka trvalého pobytu na území České a Slovenské Federativní Republiky, vycházel z toho, že rozlišování občanů podle toho, zda mají či nemají trvalé bydliště na území republiky, je v rozporu s Listinou, přičemž se nedotýkal zákonné podmínky státního občanství oprávněných osob. Přitom v závěru vyslovil očekávání, že zákonodárce uvede právní úpravu do takového stavu, aby bylo zcela jasné, že nároky mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to neumožňovala zrušená ustanovení zákona. Zákonodárce pak reagoval vydáním zákona č. 30/1996 Sb., kterým byl zákon o půdě novelizován tak, že relevantní části ustanovení § 13 odstavců 4 a 5 znějí :

4/ Právo na vydání nemovitostí podle § 6 mohla oprávněná osoba, s výjimkou oprávněné osoby podle odstavce 5, uplatnit do 31.1.1993 ... .

5/ Právo na vydání nemovitostí podle § 6 může po 21.1.1996 uplatnit oprávněná osoba, která nebyla do 31.ledna 1993 oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu, do šesti měsíců ode dne, kdy toto právo mohla uplatnit poprvé.

Vzhledem k námitkám dovolatele je třeba uvést, že Ústavní soud se zabýval i otázkou, zda omezení restitučních zákonů na občany České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR), resp. nyní České republiky, není v rozporu s Listinou, a dospěl k závěru, že je naopak v souladu s jejím ustanovením článku 11; podle něj zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví jeho občanů (viz např. nález Ústavního soudu č. 185/1997 Sb., odkazující též na nález pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl ÚS 3/94, obsažený ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V rámci přezkumu rozsudku odvolacího soudu se dovolací soud zabýval i otázkou aktivní legitimace žalobce s ohledem na zákonnou podmínku státního občanství ve vztahu k uplatnění nároku. Podle § 8 odst. 1 zákona o půdě totiž přichází v úvahu přechod vlastnictví současného vlastníka nemovitosti na oprávněnou osobu jen v případě, že jde o nemovitost, jež by jinak podléhala vydání podle § 6 zákona o půdě. Rozhodující proto je, zda žalobce v rozhodné době splňoval podmínku státního občanství, kterou zákon vyžaduje u osob oprávněných k vydání nemovitostí (§ 4 odst. 1 zákona o půdě). Nesporné je, že žalobce nebyl státním občanem ČSFR ke dni, k němuž byla ustanovením § 13 odst. 4 a 5 zákona o půdě stanovena lhůta pro uplatnění nároku na vydání nemovitostí zákon o půdě, tj. ke dni 31.1.1993. Podle zjištění soudu prvního stupně získal žalobce státní občanství rozhodnutím ze dne 17.12.1993, tedy po uplynutí této lhůty. Dnem 9.2.1995 byl vyhlášen nález Ústavního soudu ze dne 13.12.1995, sp.zn.Pl ÚS 8/95 a vydán zákon č. 39/1996 Sb., jimiž byla odstraněna podmínka trvalého pobytu občanů a stanovena lhůta pro ty občany, jimž nebylo umožněno uplatnit návrh na vydání nemovitostí pro nedostatek podmínky trvalého pobytu, a byla stanovena lhůta pro uplatnění takového nároku.

Tuto otázku řešil Nejvyšší soud ve vztahu k nárokům podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, kde nastala stejná právní situace po vydání nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., jímž byla zrušena podmínka trvalého pobytu občanů. V rozsudku sp.zn. 2 Cdon 1368/97 Nejvyšší soud vyslovil, že osoby, jimž možnost uplatnění nároků poskytl teprve citovaný nález Ústavního soudu, musely ostatní podmínky požadované zákonem, tedy i podmínku státního občanství, splňovat ke dni uplynutí lhůty určené ustanovením zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy k 1. říjnu 1991.

Dovolací soud vychází z toho že uvedené závěry lze aplikovat i na osoby oprávněné k vydání nemovitostí podle zákona o půdě. Navíc zastává názor, že novela zákona o půdě č.30/1996 Sb., vyjádřila ještě jasněji než novela zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 116/1994 Sb., uvedený závěr. Proti novelizovanému znění § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, které zní „Nároky založené tímto zákonem v čl. 1 mohou oprávněné osoby uplatnit do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona ...“ totiž stanoví , že „ Právo na vydání nemovitosti podle § 6 může po 31.1.1996 uplatnit oprávněná osoba, která nebyla do 31.ledna 1993 ... oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu, do šesti měsíců ode dne, kdy toto právo mohla uplatnit poprvé ...“. Platné znění zákona o půdě proto zřetelně ukazuje na správnost závěru, že podmínky stanovené zákonem pro půdě pro určení oprávněných osob, mimo podmínku trvalého pobytu, musely být splněny do 31.1.1993.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu je v správné a dovolání podle § 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.

Podle výsledku dovolacího řízení by měli nárok na náhradu jeho účelně vynaložených nákladů žalovaní (§ 243b odst.4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud však s ohledem na naprostou stručnost a formálnost vyjádření jejich právní zástupkyně k dovolání nepovažuje náklady na toto vyjádření za účelně vynaložené a rozhodl proto, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. November 2004