JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1881/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., o dovolání dovolatele J. Č., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 13. 6. 2006, sp. zn. 25 Co 107/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 232/98 (žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. L., o náhradu za živý a mrtvý inventář), takto:

Dovolání se zamítá.

Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě podané žalobcem u soudu v této právní věci v roce 1998, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 30.8.2005, č. j. 3 C 232/98-572. Tímto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ bylo žalovanému družstvu uloženo zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku 517.242,- Kč na požadovanou náhradu za živý a mrtvý inventář (§ 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Byl však zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit žalobci dalších 467.549,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-východ na úhradu zaplaceného znalečného 14.200,- Kč a soudní poplatek 10.350,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaného družstva i žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 13. 6. 2006, sp. zn. 25 Co 107/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 30. 8. 2005, č. j. 3 C 232/98-572 (ve znění doplňujícího rozsudku z 31. 10. 2005, č. j. 32 C 232/98-578) změněn tak, že žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit žalobci jen 181.200,- Kč do tří od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že pokud se žalobce domáhal zaplacení další částky byla jeho žaloba zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani řízení před odvolacím soudem. Oběma účastníkům řízení bylo uloženo nahradit státu – Okresnímu soudu Praha-východ zaplacené náklady tohoto řízení, a to žalobce částkou 22.886,40 Kč a žalované družstvo částkou 5.721,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit soudní poplatek 7.880,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (ve spojení s jeho doplňujícím rozsudkem), jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného družstva je zčásti důvodné, ale odvolání žalobce není důvodné.

Odvolací soud konstatoval, že žalobce napadl svým odvoláním zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (a spolu s ním výroky na něm závislé) a žalované družstvo napadlo svým odvoláním žalobě vyhovující výrok (rovněž se závislými výroky).

Odvolací soud dále uváděl, že žalobce se v tomto řízení domáhal vydání náhrady za živý a mrtvý inventář podle zákona č. 229/1991 Sb.(zákona o půdě); nárok žalobce na vydání transformačního podílu vůči družstvu nebyl předmětem tohoto řízení.

Odvolací soud vycházel ze zjištění, že výměrem bývalého Místního národního výboru B. (okres Praha-východ) ze dne 22. 10. 1950 byl dán nucený nájem na celou zemědělskou usedlost J. Č. o výměře 21,17 ha (z toho 20,64 ha orné půdy) přikázány do obhospodařování Jednotnému zemědělskému družstvu v B. Odvolací soud dále uváděl, že J. Č. vlastnil v B. usedlost čp. 13 a byl spoluvlastníkem usedlosti čp. 28 v B. (v rozsahu jedné poloviny), přičemž v nájmu měl celou výměru zemědělské půdy náležející k této usedlosti (J. Č. později v roce 1975 prodal žalobci J. Č. usedlost čp. 13 v B.). Odvolací soud také uváděl, že na základě výše uvedených výměrů byla zabrána nejen zemědělská půda, ale i hospodářské budovy a živý i mrtvý inventář, jakž i zásoby; mezi odebraným mrtvým inventářem byla i mlátička a odebrány byly z živého inventáře rovněž dva koně; nebyl však zjištěn celý přesný rozsah tohoto odebraného živého a mrtvého inventáře i zásob. V roce 1991 vyzval žalobce J. Č. (dopisem z 26. 5. 1991) žalované družstvo k vydání živého a mrtvého inventáře i zásob z usedlosti v B.; výzva byla učiněna také A. F., sestrou J. Č., kteří oba byli dětmi vodního vlastníka J. Č.. A. F. bylo žalovaným družstvem z tohoto titulu plněno v celkové hodnotě 452.832,- Kč; žalobci J. Č. bylo žalovaným družstvem zčásti plněno věcně.

Z uvedených skutkových zjištění vycházel odvolací soud a dovozoval (ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. /ve znění dalších změn a doplnění tohoto zákona/), že žalobce J. Č. je oprávněnou osobou (§ 4 odst. 2 písm. c/ i § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) k vydání inventáře, který byl odebrán (dán do nuceného pachtu) původnímu vlastníku J. Č. (zemřelému 31. 10. 1981), jenž byl otcem žalobce J. Č., který i nyní provozuje zemědělskou výrobu. Žalobce J. Č. také uplatnil včas výzvu k vydání inventáře u žalovaného družstva. Žalované družstvo, které je právním nástupcem právnické osoby (Jednotného zemědělského družstva B.), jež inventář převzala, je tedy v daném případě povinnou osobou k vydání náhrady živého a mrtvého inventáře i zásob (§ 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).

Co do výše náhrady za ode braný inventář byl odvolací soud toho názoru, že v tomto soudním řízení se přes provedené dokazování nepodařilo zjistit, jaké věci, tvořící živý a mrtvý inventář i zásoby, byly původnímu vlastníku J. Č. odňaty v roce 1950. Bylo tu tedy třeba postupovat při stanovení rozsahu náhrady ve smyslu ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. podle nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb.,tj. „podle normativů stanoveních na jeden hektar zemědělské nebo lesní půdy“. V daném případě šlo u původního vlastníka J. Č. o výměru 21,48 ha zemědělské půdy, která mu byla odebrána; nešlo tu jen o ornou půdu, nýbrž i o jinou zemědělskou půdu; z uvedeného rozsahu ustanovení § 3 odst. 1 nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. činila při uvedené výměře náhrada za živý inventář 337.579,68 Kč (tj. 15.716,- Kč x 21,48 Kč) a náhrada za mrtvý inventář tu činila (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. 273.907,- Kč (bylo tu třeba připočítat i náhradu za odňatou mlátičku ve smyslu ustanovení § 6 odst. 3 písm. b/ nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. částkou 27.390,74 Kč, tj. 10 % z náhrady za mrtvý inventář); náhrada za krmivo tu činí (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb.) 182.580,- Kč (21,48 x 8.500,- Kč). Náhrada za osiva (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb.) tu činí 36.516,- Kč (21,48 x 1.700,- Kč). Náhrada za hnojivo (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 5 nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb.) tu činí 12.888,- Kč (21,48 x 90 x 10). Dále tu náleží, podle odvolacího soudu ještě náhrada za 2 tažné koně podle ustanovení § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 20/1992 Sb., a to částkou 80.000,- Kč. Měl tedy odvolací soud za to, že celkem tu činí náhrada za živý a mrtvý inventář, vypočtená podle nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. z odňaté výměry zemědělské půdy 21,48 ha částku 950.862,- Kč (po zaokrouhlení na celé koruny).

Odvolací soud ještě zohlednil okolnost, že náhrada byla žalovaným družstvem zčásti poskytnuta i sestře žalobce A. F. (která byla dcera původního vlastníka usedlosti i jejího inventáře J. Č., jehož synem je také žalobce J. Č.). Odvolací soud uváděl, že tu není rozhodné, že tomuto původnímu vlastníku J. Č. byly zabrány v obcí B. dvě zemědělské usedlosti (z nich jednu /čp. 13/ koupil později žalobce J. Č. od svého otce – původního vlastníka J. Č.), když nárok obou uvedených sourozenců se týkal náhrady za inventář týkající se veškeré odňaté zemědělské půdy, patřící k usedlostem čp. 28 a čp. 13 v B., jež byly J. Č. obě odňaty v roce 1950. A. F. bylo poskytnuto plnění v hodnotě 432.832,- Kč, které je třeba nyní od přiznávané náhrady za živý a mrtový inventář odečíst. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že žalobce J. Č. tu má nárok na vydání náhrady v částce 518.030 Kč (tedy 950.862,- Kč bez 432.832,- Kč).

Z výsledků provedeného dokazování v tomto řízení vyplývalo rovněž, že žalované družstvo plnilo zčásti i vůči žalobci J. Č. a že hodnota tohoto částečného plnění představuje částku 411.142,- Kč (vycházející ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. P. N.).

Odvolací soud dospěl tedy k výslednému závěru, že žalobce má celkový nárok na náhradu v částce 518.030,- Kč, na nějž mu bylo plněno již částkou 411.442,- Kč, takže rozdíl mezi těmito částkami činí 106.588,- Kč. Protože žalované družstvo nemůže, jak bylo zjištěno, poskytnout plnění ve věcech, ani v akciích a ani ve formě služeb, bylo třeba uložit žalovanému družstvu plnění v penězích. Při postupu podle přílohy č. 2 bod 1 k vládnímu nařízení ČR č. 20/1992 Sb. se plnění jiné než plnění ve věcech připočte k celkovému nároku koeficientem 1,7. Při uplatnění tohoto ustanovení činí pak částka, na niž má žalobce právo, 181.200,- Kč (po zaokrouhlení).

Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tak, že žalovanému družstvu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 181.200,- Kč v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 občanského soudního řádu). Ve zbývající částce, jejíhož zaplacení se žalobce domáhal (tj. 803.591,- Kč), byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle ustanovení § 224 odst. 2 občanského soudního řádu. O nákladech řízení placených z prostředků státu bylo rozhodnuto podle ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. O úhradě soudního poplatku bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 28. 8. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 17. 10. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu pro Prahu-východ, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že uplatňuje jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především vytýkal odvolacímu soudu, že svým rozhodnutím provedl výpočet žalobci přiznané náhrady živého a mrtvého inventáře i zásob sám a navíc vzdor závěrům ze znaleckých posudků v řízení provedených, čímž „zbavil žalobce možnosti podat si v této věci odvolání; tím bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces“. Podle názoru dovolatele „je nepřípustné, aby soud nahrazoval znaleckou odbornost svojí odborností a aby znalecké posudky nahrazoval vlastním posouzením nebo výpočtem; pokud soud v řízení ustanovil znalce, měl z jejich posudků vycházet a jestliže posudky považoval za nedostatečné nebo nesprávné, měl ustanovit nové znalce.

Co do právního posouzení projednávané právní věci vytýkal dovolatel odvolacímu soudu, že „zcela ahistoricky a bez znalostí tu rozhodl o požadované náhradě“. Odvolací soud, podle názoru dovolatele, nebral v daném případě v úvahu, že konkrétně na usedlosti č. 13 v Bořanovicích, jako na hospodářské jednotce, na které se plně hospodařilo, došlo v padesátých letech k tzv. „rozkulačení“ zemědělského hospodářství původního vlastníka J. Č. Na usedlosti čp. 28 v B. se naproti tomu nehospodařilo; dřívější majitelky této usedlosti p. T. a p. S. tu pouze bydlely, ale samy nehospodařily; činily tak pouze jiné skutečně hospodařící osoby. Po založení jednotného zemědělského družstva usedlost čp. 28 toto družstvo obhospodařovalo, ale nájem neplatilo; uvedené vlastnice pak v roce 1948 prodaly 5 ha zemědělských pozemků z celkové plochy 10 ha patřících k této usedlosti; J. Č. s uvedenou polovinou usedlosti nehospodařil a byl z ní posléze vystěhován. Původní vlastník J. Č. kupní smlouvou z roku 1947 převedl na žalobce J. Č. usedlost čp. 13 a polovinu usedlosti čp. 28 v B.

Pokud jde o dosavadní již poskytnuté plnění na náhradu živého a mrtvého inventáře, dovolatel měl za to, že odvolací soud pochybil, „když podřadil sestru žalobce A. F. a žalobce J. Č. stejnému právnímu režimu odškodnění, ačkoliv podmínky byly u obou restituentů odlišné.“

Odškodnění bylo A. F. poskytnuto tak, že „byla odškodněna z poloviny nemovitosti čp. 28 v B., celkově částkou 432.832,- Kč“; toto vypořádání bylo, podle názoru dovolatele, vůči němu nespravedlivé, protože A. F. měla nárok jen na půdu patřící k usedlosti čp. 28. Naproti tomu „žalobce byl odškodněn tak, že dostal jako mrtvý inventář stroje a nářadí kus za kus a teprve potom na tyto věci byly vysazeny neodpovídající vysoké ceny“ Spojování nároků žalobce a jeho sestry A. F. je tu nesprávné, protože A. F. měla právo hospodařit jen na usedlosti čp. 28 v B., zatím co původní vlastník J. Č. na této usedlosti nehospodařil“.

Dovolatel nevidí žádný důvod k tomu, aby jeho nárok byl vypořádáván podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb., když má za to, že v jeho případě bylo možné prokázat jaký inventář obojího druhu mu byl odňat. Prokázal totiž předloženými účty existenci odebraného traktoru, řezačky, valníku, mlátičky a dvou elektromotorů; u drobnějších movitých věcí, na které se neschovávaly účty, bylo možné prokázat existenci těchto odebraných věcí pomocí svědků, ale v důsledku zdlouhavého řízení nebyli všichni vyslechnuti,ale někteří vyslechnutí svědci ve svých výpovědích existenci žalobcem uváděných věcí potvrdili a doložili jejich odebrání; původní vlastník J. Č. také v roce 1957 vyhotovil seznam odebraných věcí, ale k tomu seznamu nebylo v řízení přihlíženo. Soudy provedené částečné odškodnění nebylo, podle názoru dovolatele, správné. I u živého inventáře neodpovídala žalobci přiznaná náhrada např. hodnotě původně odebraných krav, když totiž soudy vyčíslily náhradu živého inventáře jen s použitím termínu „velká dobytčí jednotka“ bez bližšího konkretizace.

Ve vyjádření žalovaného družstva k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalované družstvo pokládalo za důležité zdůraznit, že z výměrů bývalého Místního národního výboru B. z 22. 10. 1950 a z 30. 8. 1954 bylo zřejmé, že se při stanovení nuceného nájmu zemědělského majetku původního vlastníka J. Č. a při přikázání zemědělského majetku J. Č. do užívání bývalého Jednotného zemědělského majetku B. vždy vycházelo z výměry zemědělské půdy patřící původnímu vlastníku J. Č. bez ohledu na to, z kterého jednotlivého hospodářství (čp. 13 a čp. 28) se stanovovala výše náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob. O náhradu živého a mrtvého inventáře po J. Č. (zemřelém 31. 10. 1981) se přihlásila prvně jeho dcera A. F., která také podle zápisu z 27. 3. 1996 prohlásila, že veškeré její restituční nároky jsou vypořádány. Při realizaci náhrady živého a mrtvého inventáře vůči žalobci J. Č. „došlo mezi účastníky k dohodě, že tu bude plněno podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb., ale později žalobce J. Č. začal toto plnění zpochybňovat a své nároky zvyšovat“; za tohoto stavu nebyla jiná možnost než dále postupovat podle nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. (a to po odpočtení toho, co již bylo plněno sestře žalobce A. F.). Vyčíslení výše náhrady podle uvedeného nařízení vlády (při známé a zjištěné výměře půdy, jež byla v daném případě odňata) mohl pak v soudním řízení vyčíslit snadno soud náhradu sám, a to bez znaleckých posudků, kterých přesto bylo v tomto řízení provedeno celkem pět, i když ani žalobce ani žalované družstvo provedení důkazu posudkem znalce nenavrhovali. Výpočet výše náhrady živého a mrtvého inventáře i zásob nebyl proveden s nějakou újmou vůči žalobci, ale naopak v neprospěch žalovaného družstva (např. co do použití tzv. přepočtového koeficientu, který tu neměl být podle žalovaného družstva použit).

Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; to se v daném případě týkalo výroků rozsudku odvolacího soudu (označených I. a II.), jímž došlo ke změně výroků rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch žalobce; další výroky rozsudku odvolacího soudu (označené III., IV a V.) nebyly výroky ve věci samé, nýbrž jen výroky o nákladech řízení.

Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Rozsudek soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 4 odst. 2 a § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a podle ustanovení § 3 nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb., před uplynutím lhůty uvedené v § 13 zákona č. 229/1991 Sb. (nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou), jsou oprávněnými osobami, pokud jsou občany České republiky, fyzické osoby uvedené v § 4 odst. 2 písm. a) až e) zákona č. 229/1991 Sb. a mezi nimi také děti osoby uvedené v § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. rovným dílem.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo byly odňaty v období od 25. 2. 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo vyl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. normativu živého inventáře (§ 2 písm. a/ téhož nařízení) na jeden hektar zemědělské půdy odpovídá jednak velká dobytčí jednotka; přepočet jednotlivých druhů a kategorií živého inventáře na velkou dobytčí jednotku je uveden v příloze č. 1, která je součástí tohoto nařízení.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. normativ mrtvého inventáře na jeden hektar zemědělské půdy se stanovuje podle vzorce. Vzorec a postup při výpočtu podle vzorce jsou uvedeny v příloze č. 2, která je součástí tohoto nařízení.

Podle ustanovení § 3 odst. 4 nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. normativ krmiv a steliv na jeden hektar zemědělské půdy se stanovuje na výši 8.500,- Kč.

Podle ustanovení § 3 odst. 4 nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. normativ osiv, sadby a sádi na jeden hektar neoseté nebo neosázené zemědělské půdy se stanovuje ve výši 1.700,- Kč.

Podle ustanovení § 3 odst. 5 nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. normativ statkových hnojiv na jeden hektar zemědělské půdy se stanovuje ve výši 10 tun.

Uplatňuje-li nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře z řad dalších oprávněných osob (§ 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) více podílových spoluvlastníků, je nutno vycházet ze spoluvlastnických podílů osob, které vstoupily do práv původního vlastníka (srov. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 54/132/).

Žalobě o přiznání náhrady za vznesený inventář lze vyhovět i jen zčásti, např. ohledně majetku, jehož vznesení do bývalého jednotného zemědělského družstva lze pokládat za doložené (viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 55 /133/); nelze vyloučit, že oprávněné osobě byla poskytnuta náhrada zčásti mimosoudně.

Jestliže povinná osoba plnila náhradu živého a mrtvého inventáře jen jedné z oprávněných osob, opomenutá oprávněná osoba se může případně domáhat vydání adekvátní části poskytnuté náhrady na spoluoprávněné osobě (viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 55/133/).

V případech, kdy nelze odnětí nebo vznesení věci prokázat nebo nelze určit jejich současnou hodnotu, lze pro výpočet výše náhrady za živý a mrtvý inventář užít ustanovení vládního nařízení č. 20/1992 Sb., podle normativů stanovených na jeden hektar zemědělské nebo lestní půdy (viz § 1 nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb.).

K otázce v dovoláních nezřídka vytýkaných vad neúplnosti zjištění skutkového stavu, případně nesprávného hodnocení důkazů anebo nevycházení rozhodnutí soudu ze skutkového zjištění v soudním řízení bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle právní úpravy dovolacích důvodů, obsažené v občanském soudním řádu (nyní v § 241a o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo jestliže soud nevzal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z publikované soudní judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud i vydaném případě. Musel však zároveň konstatovat, že z týchž právních ustanovení i z týchž právních závěrů vycházel a měl je na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 13. 6. 2006 (sp. zn. 25 Co 107/2006 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil (zejména v rozporu s právními závěry z uveřejněné soudní judikatury). Neshledal proto dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným tak, aby bylo na místě toto rozhodnutí zrušit ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2, věta první, občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatele rozsudkem dovolacího soudu (§ 243b odst. 6 občanského soudního řádu).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému družstvu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. srpna 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 13. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin