JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 186/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. O., 2) Z. O., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 138/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne

7. 9. 2007, č.j. 11 Co 162/2007-106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 19. 12. 2006, č.j. 6 C 138/2006-91, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba ze dne 23. 8. 2006 na určení, že na žalobce přechází vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č. 434 v k.ú. K. Ú.,

u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště R., z vlastnictví žalovaných. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým nebyla přiznána náhrada nákladů řízení žádnému z účastníků, byl odvolacím soudem též potvrzen. Výrok III., že náklady řízení před soudem prvního stupně nese stát, byl odvolacím soudem zrušen. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalobcův majetek z důvodu emigrace v roce 1983 připadl rozhodnutím Finančního odboru ONV R. státu. Jednalo se o zemědělskou usedlost č.p. 127 v K. Ú. se st. p.č. 185 a st. p.č. 93

a pozemkové parcely č. 454/1, 209, 437, 539, 545, 614 a 217, vše v k.ú. K. Ú. Hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku ze dne 3. 2. 1984 došlo k převodu domu č.p. 127 se stavebními parcelami č. 185 a č. 93 a pozemkovou parcelou č. 454/1 z ONV R. na MěNV R. Kupní smlouvou ze dne 1. 8. 1985 Československý stát – MěNV R. prodal žalovaným dům č.p. 127 s st. p.č. 185 v k.ú. K. Ú. Kupní cena byla stanovena částkou 144.817,60 Kčs, přičemž žalovaní zaplatili částku 57.793,- Kčs a zbývající částka jim byla prominuta schválením rady MěNV v R. ze dne 14. 5. 1985.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce o navrácení zemědělské usedlosti č.p. 127 v K. Ú. se stavebními

a pozemkovými parcelami výše uvedenými není důvodný. V daném případě totiž nebyly splněny zákonné předpoklady ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) z důvodu nabytí nemovitostí žalovanými za cenu nižší než odpovídající tehdy platnému cenovému předpisu, ani z důvodu jejich nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy. Modifikaci kupní ceny, tedy její částečně nebo úplné prominutí, umožňovalo ustanovení § 23 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, jako odstranění zvláštní tvrdosti vůči dlužníku, proti němuž měla státní organizace dobytnou pohledávku. Rozpor s tehdy platnými předpisy nelze dovodit ani z případné absence formálního rozhodnutí vedoucího organizace o přebytečnosti obytných budov při jejich převodu z vlastnictví státu do vlastnictví občanů, neboť své stanovisko ONV R. vyjádřil v přípisu ze dne 3. 2. 1984, zaslaném MěNV v R. spolu s předáním hospodářské smlouvy RP – 1535/83 o převodu správy národního majetku, v němž bylo navíc upozorněno na stav, že nemovitosti jsou obývány tetou žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu v dovolání vymezil tak, zda v případě, kdy státní orgán prodávající nemovitosti sice v kupní smlouvě určí jejich cenu na úrovni platných cenových předpisů, ale zároveň 60,09 % této ceny promine bez zjištění splnění zákonných důvodů pro takové odpuštění, postupoval podle příslušných právních předpisů, a zda tento postup nezakládá možnost jeho posouzení ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o půdě. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že kupní smlouva uzavřená mezi MěNV R. a žalovanými ze dne 1. 8. 1985 je neplatná z důvodu absence údaje, že na převáděných nemovitostech vázne služebnost užívání bytu pro M. L. Dovolatel též vytýkal bývalému ONV a MěNV R. chybný postup při prodeji nemovitostí, zejména neposouzení otázky jejich přebytečnosti a neupotřebitelnosti ve smyslu § 10 vyhlášky č. 90/1984 Sb., a též absenci souhlasu nadřízeného orgánu s prodejem předmětných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 vyhlášky č. 90/1984 Sb. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání písemně nevyjádřili.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.

Dovolání není přípustné.

Na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem. Tento návrh může být uplatněn nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy mohl být uplatněn poprvé, nebo do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, jinak právo zanikne (§ 8 odst. 1,2 zákona o půdě).

Rozhodnutím Pozemkového úřadu R. ze dne 6. 3. 2006, které nabylo právní moci dne 8. 3. 2006, bylo rozhodnuto o nevydání domu č.p. 127 s vedlejšími stavbami a pozemků st. p.č. 185 a p.č. 218/2 v k.ú. K. Ú. Žaloba byla podána dne 23. 8. 2006, tedy v rámci lhůty stanovené § 8 odst. 2 zákona o půdě.

Z obsahu spisu vyplývá, že předmětné nemovitosti byly hospodářskou smlouvou ze dne 3. 2. 1984 převedeny z ONV R. do správy MěNV R. s přípisem, že se jedná o rodinný dům, a proto by neměl zůstat ve správě MěNV, ale odprodán do osobního vlastnictví občanů. Následně vyzval MěNV R. manžele J. a M. O. ke koupi rodinného domku č.p. 127 v části obce K. Ú.; ten měl být náhradou za jejich vykupovaný domek č.p. 26/I v R., na jehož místě mělo dojít k vybudování obytného souboru R. - střed. Ve sdělení ze dne 21. 2. 1984 žalovaní souhlasili s převodem rodinného domku. Na jednání MěNV R. dne 2. 3. 1984 žalovaní požádali vedle vystěhování M. L., jako oprávněné k užívání domu, také o snížení kupní ceny domu č.p. 127 z důvodu nedostatečného zásobování vodou.

Státní organizace je oprávněna zcela nebo zčásti prominout na žádost dlužníka dobytnou pohledávku proti němu, pokud by vymáhání pohledávky znamenalo pro něho zvláštní tvrdost. Za tvrdost nelze považovat vymáhání pohledávky, která vznikla v souvislosti s úmyslnou trestnou činností dlužníka. Prominout pohledávku není přípustné, jestliže dlužníku přísluší z jakéhokoliv důvodu pohledávka vůči státu nebo státní organizaci, a to do výše této pohledávky, ledaže by se dlužník vzdal pohledávky až do výše svého závazku. Prominutím pohledávky závazek dlužníka zaniká (§ 23 odst. 1 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku).

Z postupu MěNV R. nelze dovodit porušení podmínek pro částečné prominutí dobytné pohledávky vůči žalovaným, kterou tvořila po podpisu kupní smlouvy nesplacená část celkové kupní ceny předmětných nemovitostí. Žalovaní požádali o snížení kupní ceny, které bylo realizováno jejím částečným prominutím, a to na základě souhlasu rady MěNV R. ze dne 14. 5. 1985, což záviselo čistě na posouzení rady MěNV. Okolnosti související s výkupem rodinného domku i nedostatečné zásobování a užívání předmětného domku další osobou byly dostatečným důvodem pro postup MěNV. Nebylo tedy možné dovodit, že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění; rozpor s cenovými předpisy či jinými platnými předpisy nelze též dovodit.

S ohledem na provedené dokazování neobstojí ani tvrzení dovolatele o porušení § 10 odst. 4 a § 19 odst. 2 vyhlášky č. 90/1984 Sb. Pokyn ONV R. o odprodeji rodinného domu č.p. 127 lze považovat za předchozí souhlas k odprodeji. Absence ujednání o existenci služebnosti užívání předmětné nemovitosti tetou dovolatele M. L. v kupní smlouvě ze dne 1. 8. 1985 není porušením tehdejších ustanovení § 399 a násl. o. z.; tato pasáž nemohla být podstatnou náležitostí smlouvy, činící smlouvu neplatnou.

Nejvyšší soud neshledal zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodl po hmotněprávní stránce ve věci správně a rozsudek postrádá judikatorní novost (jde v něm o jedinečné skutkové okolnosti). Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.

Protistrana byla v řízení úspěšná, náklady dovolacího řízení jí však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. července 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 16. July 2008