JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1854/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové, o dovolání M. J., zast. advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 13 Co 47/2002 (v právní věci žalobkyně M. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. České republice – Ministerstvu zahraničních věcí ČR, 110 00 Praha 1, Loretánské náměstí č. 5, a 2. D. s., o zaplacení částek 1.068.988,- Kč a 106.898,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 193/2003), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č.j. 13 Co 47/2002-126 ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2003, č.j. 13 C 193/2003-115, ve výroku pokud jde o částku 1.068.988,- Kč potvrdil, a ve výroku pokud jde o částku 106.898,- Kč odvolání odmítl.

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 12. 6. 1998 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo vydat jí bytové zařízení nebo poskytnout finanční náhradu za toto nevydané bytové zařízení, popřípadě za jeho užívání. V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyni a její matce byl dne 1. 7. 1943 konfiskován veškerý majetek (včetně bytového zařízení v uvedeném bytě a v uvedeném domě), a to v době nacistické okupace Gestapem, když před tím žalobkyně a její matka opustily území tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Usnesením bývalého Okresního soudu civilního v Praze z 20. 10. 1949, čj. Nc II 38/49-7, bylo určeno, že právní předchůdkyně (matka) žalobkyně pozbyla průmyslový podnik - firmu R. J. i ostatní majetek protiprávním zásahem do jejího vlastnictví v období okupace. Žalobkyně dále v žalobě uváděla, že bytové zařízení z bytu v P., převzaly po válce žalované subjekty a používaly je pro zahraniční návštěvy a pro vybavení zastupitelských úřadů. Úplný soupis bytového zařízení byl pořízen 11. 4. 1948 soudním znalcem D. H., který toto zařízení ocenil částkou 1.068.988,- Kč. Pro případ, že by bytové zařízení nebylo možné vydat, požadovala žalobkyně náhradu v uvedené výši a dále úhradu za jeho užívání za dobu od 15. 6. 1995 do 15. 6. 1999 při roční sazbě 2,5% hodnoty tohoto zařízení ročně, tj. celkem za 4 roky používání 106.898,- Kč.

Městský (i obvodní) soud dovodil, vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeném v rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1326/2002, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle § 3 odst. 2, 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb., neboť její matka měla na sporné věci nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a nárok nebyl uspokojen po 25. 2. 1948 z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyni tedy byl přiznán status oprávněné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale jejímu nároku nemohlo být vyhověno, protože citovaný zákon neumožňuje poskytnutí finanční náhrady (§ 13) za movité věci, které přešly na stát bez právního důvodu. Při úvaze o poskytnutí částky za užívání mobiliáře, byla relevantní ta skutečnost, že žalobkyně v rozporu s § 5 odst. 1 cit. zákona neprokázala, že některý ze žalovaných uvedené movité věci drží a neoznačila, kde mají být umístěny. Podle odvolacího soudu souzená věc spadá do režimu restitučního zákonodárství, a žalobkyně se tudíž svého nároku nemůže domáhat ani podle obecných předpisů občanského práva. Žalobě proto nebylo vyhověno, protože způsobenou majetkovou křivdu není podle restitučních předpisů, které se na uvedený případ vztahují, možné napravit.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle dovolatelky nelze na danou věc použít zákon č. 87/1991 Sb., protože to je lex specialis týkající se období 1948 – 1990. Předmět sporu však byl převeden před tímto obdobím a navíc nikoliv na ČR, ale na Velkoněmeckou říši Gestapem. Podmínku prokázání toho, kde se věci nacházejí a kdo je drží, žalobkyně splnila dvakrát. Při soupisu věcí znalcem byly věci na M. S. a užíval je odpůrce 1/ pro ubytování zahraničních návštěv. Právní zástupce jednal s odpůrcem 2/ na referentské úrovni a bylo mu sděleno, že některé věci jsou připraveny k vydání, a další že jsou umístěny na zastupitelských úřadech.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).

Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Městský soud ohledně výroku ve věci samé pokud jde o částku 106.898,- Kč odmítl odvolání pro opožděnost, s tím, že proti tomuto výroku se žalobkyně odvolala až ústy svého právního zástupce při jednání odvolacího soudu dne 7. 4. 2004, přičemž rozsudek nalézacího soudu byl advokátu žalobkyně doručen 19. 12. 2003. Protože závěr o opožděnosti uplatněného odvolání provedl pouze druhoinstanční soud (a nejednalo se o potvrzení opožděnosti odvolání konstatované nalézacím soudem), rozhodl se soud dovolací, že na dovolání v právě uvedeném rozsahu nebude aplikovat ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., v jehož důsledku by dovolání v tomto rozsahu bylo nepřípustné. Dovolací soud proto - s ohledem na zásadu dvouinstančnosti soudního rozhodování i na skutečnost, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových i právních východisek jako soud obvodní - posoudil dovolání v plném rozsahu ve světle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobkyně - jejíž dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§ 241a odst. 1, § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), napadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka nijak nespecifikovala otázku, která by měla založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal, že by byla založena přípustnost dovolání upravená v tomto ustanovení. Rozhodujícími otázkami, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, a se kterými dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku polemizovala, byla otázka podmínek vydání movitých věcí a otázka použitelnosti předpisů obecných vedle restitučních.

Dovolací soud nemohl dospět k závěru, že by odvolací soud rozhodoval na poli dosud nejudikované problematiky, protože např. už v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 28 Cdo 751/2001, bylo konstatováno, že “je na osobě oprávněné k restituci, aby prokázala, kde se movitá věc, jejíhož vydání se domáhá, nalézá.“ V uvedeném sporu však žalobkyně pouze poskytla důkaz, ze kterého vyplývá, kde sporné věci byly dne 11. 4. 1948, ale žádným způsobem se nepodařilo prokázat, kde se věci nalézají v současné době a zda je některý z žalovaných užívá.

Pokud žalobkyně v návaznosti na tento závěr požadovala finanční náhradu, tak odvolací soud nijak nepochybil, když uvedl, že podle zákona č. 87/1991 Sb. takto postupovat nejde, protože předmětem souzeného sporu není ani nemovitost, ani movité věci z vlastnictví fyzické osoby, jejíž veškerý majetek přešel na stát na základě později zrušeného soudního rozhodnutí (§ 13). Odvolací instanci je také nutno přisvědčit v tom, že z tohoto zákonného restitučního rámce nejde vykročit aplikací předpisů obecných. Jak bylo k této otázce judikováno v obdobné věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2418/2000: „při uplatnění práva na vydání konfiskované věci nelze obejít postup, který stanoví restituční předpisy, které jsou vůči obecnému předpisu ve vztahu speciality.“ Toto aplikační východisko restituční legislativy bylo potvrzeno také v rozsudku tzv. velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2003.

K dalším vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.

Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným žádné ze spisu zjistitelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. října 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc.

předseda senátu

Vydáno: 29. October 2004