JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1842/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složené z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání P. H. U. (Spolková republika Německo), zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 8.3.2004, sp.zn. 10 Co 465/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 1141/95 (žalobce P. H. U., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových - územní pracoviště v Ú., 2. MUDr. J. P. a 3. H. P., oběma zastoupeným advokátem, o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 8.3.2004, sp.zn. 10 Co 465/2003, i rozsudek Okresního soudu v Lounech z 11.4.2003, čj. 7 C 1141/95-154.

II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 31.10.1995, aby žalované Nemocnici s poliklinikou v P. bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 231 s pozemkem parc. č. 958 v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že původními spoluvlastníky těchto nemovitostí byli K. U. (babička žalobce) z jedné poloviny, H. J. U. (bratr žalobce) z jedné čtvrtiny a žalobce (také z jedné čtvrtiny); K. U. zahynula za války v koncentračním táboře; nárok jejího syna R. U. (otce žalobce) po jeho matce K. U. však nebyl uspokojen podle zákona č. 128/1946 Sb. Podle názoru žalobce přešly uváděné nemovitosti na stát bez právního důvodu. Žalobce vyzval Nemocnici s poliklinikou v P. k vydání v žalobě uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.

Podáním z 11.1.1999 žalobce navrhl soudci, aby připustil přistoupení dalších účastníků tohoto řízení – žalovaných MUDr. J. P. a H. P., kteří dne 1.6.1996 uzavřeli kupní smlouvu s F. n. m. ČR o koupi domu čp. 231 a pozemku parc. č. 958 v katastrálním území P. Okresní soud v Lounech svým usnesením z 10.8.2000, čj. 7 C 1141/95-20, připustil, aby do řízení vstoupili na straně žalované jako další účastníci MUDr. J. P. a H. P.

Uvedení další účastníci řízení navrhli svým podáním ze 4.9.2000 soudu, aby žalobci byla zamítnuta jeho žaloba, neboť měli za to, že žalobcem uvedení žalovaní nejsou v tomto sporu pasívně legitimováni. Poukazovali na to, že nemovitosti uváděné v žalobě žalobce byly ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. ve správě bývalého Okresního ústavu národního zdraví v L.; tento ústav byl zrušen k 30.4.1992 a jeho právním nástupcem nebyla Nemocnice s poliklinikou v P., která samá byla zrušena k 30.9.1997. Podle názoru žalovaných MUDr. J. P. a H. P. nebyla ze strany žalobce podána řádně a včas výzva k vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb.; v potvrzení připojeném k privatizačnímu projektu č. 29086, týkajícím se nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, bylo také uvedeno, že nárok na vydání těchto nemovitostí před jejich zařazením do privatizačního projektu nebyl uplatněn. V uvedeném podání MUDr. J. P. a H. P. ze 4.9.2000 bylo dále namítáno, že na straně žalobce není doloženo, že je státním občanem ČR, jak tvrdí, a není rovněž dokládáno, že by tu bylo ze strany právních nástupců původních vlastníků uplatněn v poválečném období restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., ani to, že by takovému návrhu nebylo po 25.2.1948 vyhověno z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.

Za žalovanou Nemocnici s poliklinikou v P. navrhl Ústav pro zastupování státu ve věcech majetkových zamítnutí žaloby s tím, že ze strany žalobce nebylo prokázáno, že by uvedená nemocnice byla povinnou osobou v této právní věci, nebyl žalobcem vůbec prokázán způsob převzetí věcí, uváděných v žalobě, státem a nebylo také doloženo, z jakého právního důvodu žalobce uplatňuje nárok na vydání jím uváděných nemovitostí jako celku, když sám uvádí, že byl původním spoluvlastníkem jen co do jedné ideální čtvrtiny nemovitostí.

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 11.4.2003, čj. 7 C 1141/95-154, byla zamítnuta žaloba žalobce P.H.U., aby Nemocnici s poliklinikou v P. i žalovaným MUDr. J. P. a H. P. bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 231 a pozemků parc. č. 263 a parc. č. 3452 (nyní parc. č. 958) v katastrálním území P. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným MUDr. J. P. a H. P. na náhradu nákladů řízení 8.793 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce svou výzvu z 26.4.1995 k vydání nemovitostí učinil u Nemocnice s poliklinikou v P., ale touto nemocnicí požadované doklady k doložení nároku žalobce, zaslal žalobce řediteli této nemocnice až 6.8.1995, tedy po více než dvou letech. Část majetku Nemocnice s poliklinikou v P. byla od 1.6.1996 vyjmuta z této státní příspěvkové organizace a přešla na F. n. m. ČR. Šlo o majetek, který byl pak uveden v privatizačním projektu č. 29086, který řešil privatizaci rodinného domku čp. 231 v P. prodejem nabyvatelům MUDr. J. P. a H. P.; privatizační projekt byl schválen dne 11.12.1995. Nemocnice s poliklinikou v P. byla zrušena k 30.9.1997 a práva a závazky této nemocnice přešly na jejího zřizovatele, tj. na Okresní úřad v L.; u Nemocnice s poliklinikou v P. šlo o rozpočtovou organizaci založenou ke dni 1.10.1991.

Ohledně žalobce bylo soudem prvního stupně zjištěno, že mu bylo dne 2.7.1996 vystaveno osvědčení o státním občanství ČR. Soud prvního stupně dále uváděl, že žalobce uplatňuje nárok na vydání domu čp. 231 v P., jehož původním spoluvlastníkem žalobce byl z jedné ideální čtvrtiny, a to spolu se svou babičkou K. U. (která vlastnila ½ uvedeného domu) a se svým bratrem H. J. U. (který vlastnil také ¼ uvedeného domu); K. U. zahynula za války v koncentračním táboře v důsledku rasové perzekuce, ale ohledně H. J. U., který byl osobou německé národnosti, nebylo v řízení zjištěno, zda zemřel nebo zda žije. Dům čp. 231 byl podle výměru bývalého Okresního národního výboru v P. z 30.7.1946, čj. 216/5, konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb.

Žalobní návrh žalobce neshledal soud prvního stupně důvodným.

K tomu soud prvního stupně dovozoval, že tu nebyla učiněna řádná výzva k vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když výzva žalobce z 28.4.1995 byla, podle názoru soudu prvního stupně, „pouhou informací nezakládající žádné povinnosti“.

Kromě toho byl soud prvního stupně toho názoru, že povinnou osobou ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. ke dni 1.4.1991) měl být v daném případě Okresní ústav národního zdraví v L., na jehož pasívní legitimaci tu nemohla nic změnit ani změna v držbě věcí. Nemocnice s poliklinikou v P., která vznikla až 1.10.1991 nemohla v tomto případě převzít povinnost povinné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb.; ani v souvislosti s delimitací Okresního ústavu národního zdraví v L. nemohla přejít příslušná práva a povinnosti na uvedenou nemocnici, neboť práva a závazky zrušené organizace tu přecházely dnem zániku organizace na jejího zřizovatele (podle § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb.). Jestliže v daném případě část privatizovaného majetku (včetně rodinného domku čp. 231 v P.) byla z privatizovaného majetku vyjmuta a převedena k 1.6.1996 na F. n. m. ČR, šlo tu o privatizaci formou přímého prodeje; privatizační rozhodnutí nemohou být soudem přezkoumávána. Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že všichni žalovaní tu nejsou pasívně legitimováni, neboť nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Majetek, který patřil původně spoluvlastníkům K. U. (z ½) a H. U. (z ¼) i P. U. (z ¼), k němuž se původní majitelé po skončení války po roce 1945 nějak svých práv a povinnosti nijak nedomáhali, stal se pak předmětem konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. v roce 1946. Došlo tu tedy k přechodu majetku na stát ke dni účinnosti uvedeného dekretu zpětně, tj. k 30.10.1945; stalo se tak před rozhodným obdobím ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. před obdobím 25.2.1948 – 1.1.1990). Pokud tu nedošlo k vynětí majetku z národní správy, která byla ohledně tohoto majetku zřízena, a k vrácení majetku na základě uplatněného nároku podle ustanovení § 1 odst. 1 a § 4 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. (o neplatnosti některých majetkových právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících), a nedošlo ke kladnému rozhodnutí příslušného státního orgánu, potom se původní vlastníci svého práva k nemovitostem, uváděným v žalobě žalobce, nedomohli.

Soud prvního stupně z uvedených důvodů žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z 11.4.2003 (čj. 7 C 1141/95-154 Okresního soudu v Lounech) rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 8.3.2004, sp.zn. 10 Co 465/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným MUDr. J. P. a H. P. na náhradu nákladů řízení 8.213 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (který vstoupil do řízení ze zákona č. 320/2002 Sb. a na základě zákona č. 201/2002 Sb.) nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu).

Co do důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně nesdílel ovšem odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že by tu písemná výzva žalobce k vydání nemovitosti z 28.4.1995 (doručená řediteli Nemocnice s poliklinikou v P.) nesplňovala náležitosti výzvy podle § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.; podle názoru odvolacího soudu držela v době podání výzvy z 28.4.1995 ve výzvě uvedené nemovitosti Nemocnice s poliklinikou v P. a tato nemocnice byla také zapsána v katastru nemovitostí ve vztahu k těmto nemovitostem; nesprávně bylo tedy v daném případě vystaveno potvrzení pro účely privatizace nemovitostí (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.), že tu nebyl uplatněn nárok fyzické osoby na vydání nemovitosti podle zvláštních předpisů.

Odvolací soud však naproti tomu argumentoval k doložení nedůvodnosti žaloby žalobce tím, že žalobcem uváděné nemovitosti přešly do vlastnictví státu konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb. před rozhodným obdobím, uvedeným v zákoně č. 87/1991 Sb. (tj. před 25.2.1948). Majetek tu byl zkonfiskován nejen tzv. Vystěhovaleckému fondu pro Čechy a Moravu, na který přešel v době okupace za války, ale i ve vztahu k původním vlastníkům nemovitostí z důvodu jejich německé národnosti. Podle názoru odvolacího soudu nelze v řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. řešit námitku, že polovinu nemovitostí tu pozbyla spoluvlastnice K. U. z důvodu rasové perzekuce, když tu nedošlo v poválečném období k vrácení nemovitého majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. nebo podle dekretu č. 5/1945 Sb. V řízení nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by nárok ohledně spoluvlastnického dílu K. U. (nebo jejích právních nástupců) nebyl uspokojen z důvodů uvedených v § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., a také žalovaní MUDr. J. P. a H. P. nejsou tu povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které by nabyly nemovitosti v rozporu s platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 31.3.2004 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Lounech dne 12.5.2004, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, které je rozhodnutím zásadního významu po právní stránce, když totiž toto rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval důvody stanovené v § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu.

Dovolatel měl za to, že odvolací soud si nesprávně vyložil ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatele stačí pro naplnění znaku oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. Majetkoprávní jednání, týkající se soukromého majetku, je nutno přímo z ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. považovat za neplatná a tedy už dnem účinnosti citovaného dekretu měl původní vlastník (a po jeho smrti je právní nástupce) nárok na majetek, k jehož přechodu na bývalou Německou říši došlo z důvodu rasové perzekuce. Zákonným předpokladem nároku přiznaného zákonem o mimosoudních rehabilitacích je již to, že oprávněná osoba měla na věc v době jejího přechodu na stát nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.

Dovolatel měl dále za to, že je nesprávný také právní závěr odvolacího soudu o tom, že v daném případě byli původní vlastníci nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, plně kategorizováni výměrem bývalého Okresního národního výboru v P. z 30.7.1946, čj. 216/5, jako osoby, na něž spadal dekret č. 108/1945 Sb. Přitom šlo naopak o osoby, které musely v období druhé světové války svou zemi opustit, a spoluvlastnice K. U. zahynula v koncentračním táboře v důsledku rasové perzekuce; došlo tu takto ke konfiskací majetku postiženým osobám, ohledně nichž je nesporné, že trpěly pod nacistickým terorem.

Posléze byl dovolatel i toho názoru, že odvolací soud nesprávně označil Českou republiku – Nemocnici s poliklinikou v P. jako držitele sporných nemovitostí v roce 1995. Dovolatel měl za to, že odvolací soud nepostupoval podle ustanovení § 107 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) a nerozhodl o právním nástupnictví po Nemocnici s poliklinikou v P. po jejím zrušení ke dni 30.9.1997; proto bez tohoto postupu se jeví závěr odvolacího soudu o tom, že právním nástupcem Nemocnice s poliklinikou v P. byl Okresní úřad v L. (popřípadě Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), jako nepřezkoumatelný.

Přípustnost dovolání dovolatele musel dovolací soud posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.; srov. bod 1 přechodných ustanovení tohoto zákona). Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je dovolacím soudem nebo odvolacími soudy rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 7 C 1141/95 Okresního soudu v Lounech), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která je dovolacím soudem nebo odvolacími soudy rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Při posuzování toho, zda odvolací soud ve svém rozsudku z 8.3.2004 (sp.zn. 10 Co 465/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu či v souladu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, měl dovolací soud na zřeteli právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jakož i závěry Ústavního soudu ČR, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, jak jsou dále uvedeny, a to ve srovnání s právními závěry, obsaženými v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu.

K výkladu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (podle něhož povinnými osobami podle tohoto ustanovení zákona jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. k 1.4.1991, věc drží) byl ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 118 /252/) zaujat právní závěr, že ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno vztahovat i na jiné než právnické osoby, pokud u nich nejde o výjimky uvedené v tomto ustanovení.

V rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, bylo uvedeno pouze (na str. 4 v odstavci druhém a na str. 5 v odstavci druhém): „Nemocnice s poliklinikou v P. byla založena rozhodnutím zřizovatele Okresního úřadu v L. k 1.10.1991“ a také „Odvolací soud nesdílí závěr okresního soudu, že žalobce doručil výzvu (doručenou řediteli Nemocnice s poliklinikou v P.) jiné než povinné osobě“. Zevrubnější výklad a argumentace k otázce povinné osoby, pokud šlo o subjekty přicházející tu v úvahu jako povinné osoby ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. tu uveden nebyl.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, může být majetek, na jehož vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů (tedy zejména podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), použit podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případech, když tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty (srov. č. 34/1993, str. 105 /239/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud v době probíhajícího schvalování privatizačního projektu nebylo pravomocně rozhodnuto o restitučních návrzích, ani nebyly zamítnuty, nebylo možné restitučním nárokem dotčený majetek do privatizace zahrnout (viz nález Ústavního soudu ČR z 18.10.2001, III. ÚS 17/01, uveřejněný pod č. 152 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

V rozhodnutí odvolacího soudu z 8.3.2004 (na str. 6 v odstavci prvním) bylo uvedeno, že v daném případě „došlo k porušení tzv. blokačního ustanovení vyplývajícího z § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších novel), když po podání žaloby podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo vydáno nesprávné potvrzení o tom, že k majetku nebyl uplatněn nárok fyzické osoby dle zvláštních předpisů a předmětné nemovitosti byly zahrnuty do privatizace“. Uvedenou skutečnost nepokládal však odvolací soud za rozhodnout pro posouzení důvodnosti žaloby žalobce.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v § 3 odst. 1 téhož zákona a která v den přechodu věci na stát podle § 6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a tento nárok nebyl uspokojen po 25.2.1948 z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.

V rozsudcích Nejvyššího soudu (vydaných např. pod zn. 28 Cdo 1175/2002 nebo 28 Cdo 1326/2002) byl zaujat právní závěr, že „v ustanovení § 3 odst. 2 (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) není uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl uplatněn podle dekretu č. 5/1945 Sb. anebo podle zákona č. 128/1946 Sb.)“. K témuž právnímu závěru dospěl Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 9.12.1998, II. ÚS 3/98, uveřejněném pod č. 152 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.

V rozsudku odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele v daném případě, bylo naproti tomu uvedeno (na str. 6 v druhém odstavci), „křivda tu nebyla napravena postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. nebo dekretem č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkových jednání z doby nesvobody“.

Odvolací soud pak ve svém rozsudku z 8.3.2004 (sp.zn. 10 Co 465/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem) posoudil jako rozhodnou skutečnost, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu ještě před rozhodným obdobím (25.2.1948-1.1.1990). Poukázal v této souvislosti na výměr bývalého Okresního národního výboru v P. z 30.7.1946, čj. 216/5, z něhož dovozoval, že jím byly zkonfiskovány nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, původním vlastníkům.

Ve spise Okresního soudu v Lounech sp.zn. 7 C 1141/95, je však založen i výměr o zkonfiskování zemědělského majetku podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. (nikoli tedy podle dekretu č. 108/1945 Sb.), který je datován dnem 30.10.1945 a označen č. 9418/45. Ve vyhlášce téhož správního orgánu, který výměr vydal (tj. bývalého Okresního národního výboru v P.), která vydání výměru z 30.10.1945 předcházela, byly označeny podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. za osoby německé národnosti v obci V. pod č. 423 také P. U., H.-J. U. a H. U., s označením bydliště P. č. 233 (ve vložce č. 231) pro katastrální území P. (dříve P.) konfiskace zapsána není. Je tu zápis z 31.5.1946, Čd 397/47, o národní správě nemovitostí zapsaných v této vložce pozemkové knihy (tj. domu čp. 231, stavební parcely č. kat. 263 a zahrady č. kat. 3452) podle výměru Místní správní komise v P. z 23.5.1946, čj. 495/46. Následuje pak zápis ze 16.2.1960, Čd 182/60, o vkladu práva vlastnického pro Čs. stát-Místní národní výbor v P.-Domovní správu P. podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 303/1952 Úředního listu.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 29.5.2001, IV ÚS 524/93 (uveřejněném pod č. 82 ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo uvedeno: „Otázka, zda v konkrétním případě byl či nebyl dán zákonný důvod konfiskace majetku (podle dekretu č. 12/1945 Sb., týkajícího se konfiskace a urychleného rozdělení zemědělského majetku), bylo třeba zjišťovat v příslušném správním řízení. Ke konfiskaci tu sice docházelo s účinky ex tunc ke dni účinnosti tohoto dekretu, avšak k tomu, aby se tak stát mohlo, bylo třeba pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu“.

V nálezu Ústavního soudu z 25.3.1998, Pl. ÚS 45/97, uveřejněném pod č. 41 ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno: „Stanovení tzv. rozhodného období, konkrétně jeho počátku k datu 25.února 1948, se opírá o rozumné a objektivní důvody, kdy zákonodárce byl nucen vymezit časovou hranici, za kterou v zásadě nelze jít bez dalšího nebezpečí řetězení odškodnění“.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 9.11.1995, IV ÚS 32/95, uveřejněném pod č. 76 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno: „V restitučním řízení nejsou soudy oprávněny k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období; pokud však jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů (např. podle ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb.), a to i v případech, kdy ke ztrátě majetku došlo před rozhodným obdobím“.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 30.5.2000, I ÚS 397/98, uveřejněném pod č. 80 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno: „Jestliže v restitučním případě bylo zjištěno, že byla nemovitost vlastníku zabrána ve prospěch Německé říše jako tzv. židovský majetek a později byla vrácena podle § 24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. jako majetek osob, které trpěly nacistickou perzekucí z rasových důvodů, nelze než výměr ONV o konfiskaci majetku z roku 1946 pokládat za paakt, jímž byl postiženým konfiskován majetek, ačkoli bylo nesporné, že šlo o osoby, které trpěly pod nacistickým terorem.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 9.12.1998, II ÚS 3/98, uveřejněném pod č. 152 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo uvedeno: „Nelze přičítat k tíži restituentovi, že nesplnil zákonem stanovenou povinnost, přestože nebyl podán návrh k soudu podle § 10 zákona č. 128/1946 Sb. na zrušení národní správy podle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., když lhůta k tomuto podání přesáhla 25.2.1948. Pro změnu politického režimu po únoru 1948 bylo již zbytečné žalobu na vrácení nemovitosti podávat“.

Na pokladě uvedených právních ustanovení a citovaných závěrů z uveřejněné judikatury soudů i nálezů Ústavního soudu ČR dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud zaujal v daném případě ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, ne zcela shodné a i odlišné právní závěry při aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s ustanoveními dekretu č. 108/1945 Sb. či dekretu č. 12/1945 Sb. Protože dovolací soud naopak vychází ze zmiňovaných uveřejněných závěrů z judikatury soudů, nemohl tedy posoudit závěry odvolacího soudu jako právní závěry, jež by byly v plném souladu s hmotným právem (jmenovitě s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.); rozpor řešení právní otázky (právních otázek) s hmotným právem je pak důvodem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu i proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu.

Protože tedy bylo nutné posoudit dovolání dovolatele jako dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud i důvodností dovolání dovolatele. Také v tomto smyslu posuzoval dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo rozhodnutí dovolání dovolatele, zejména na podkladě citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů a pro odlišnost závěrů odvolacího soudu od závěrů z uveřejněné judikatury, bylo nutno přisvědčit názoru dovolatele, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Přistoupil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d a § 226 občanského soudního řádu) a ve smyslu této vázanosti bude se znovu zabývat otázkami, jejichž řešení odvolacím soudem (ale i soudem prvního stupně) neshledal dovolací soud správným a podle dosavadních výsledků dokazování doloženým. Půjde tu zejména o otázku důsledků uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. pro zařazení věcí, na jejichž vydání byl nárok uplatněn, do privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění dalších jej měnících a doplňujících předpisů), dále o otázku existence nároku žalobce podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.), také o otázku způsobu, důvodu a doby přechodu věcí, uvedených v žalobě žalobce, na stát, jakož i o otázku (vyžadující opětovné zevrubné objasnění), který subjekt je třeba v této právní věci považovat za povinnou osobu podle odpovídajícího restitučního (rehabilitačního) předpisu.

V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. září 2004

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 24. September 2004