JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 184/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce obce D. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 4 C 107/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.9.2005, č.j. 11 Co 330/2005-117, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, a to ve výši 5.075,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. A. P. do tří dnů od právní moci rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 26.1.2005, č.j. 4 C 107/2004-90, určil, že žalobce je (výlučným) vlastníkem 10-ti lesních pozemků, zapsaných na LV č. 359 pro k.ú. N. M., obec D. V., vedených u Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště S.; pozemky jsou podrobně identifikovány ve výroku I. rozsudku. Žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 18.301,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Krajský soud v Plzni rozsudkem výše označeným změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem sporných lesních pozemků v rozsahu ideální jedné třetiny. Ve zbytku žalobu zamítl. Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že ke dni 31.12.1949, rozhodnému podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, byla vlastníkem pozemků obec V., která měla jednotlivé části (osady). Usnesením odboru pro vnitřní věci ONV S. ze dne 24.3.1960 došlo k připojení osad dosavadních V. k jiným obcím. K obci D. V. (žalobci) byla mj. připojena osada N. M., která je – z hlediska sporných pozemků – v podstatě totožná s dnešním katastrálním územím N. M. K datu 1.7.1960 byla zrušena rozhodnutím ONV K. obec V. a administrativně spojena s H. (žalovaným), které – s nimi ještě R. – začaly též spravovat zbylé osady bývalých V. Ačkoli byly předmětné pozemky vydány dne 21. 9. 1994 státním podnikem L. Č. r. obci H., odvolací soud zčásti vyhověl žalobě a přiznal žalující D. V. spoluvlastnictví k pozemkům z 1/3. Posoudil věc podle § 2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož mj. je-li právních nástupců obce zaniklé po 31. 12. 1949 (V.) více (D. V., H., R. – viz rozdělení osad předchozích V.), přechází věci do jejich podílového spoluvlastnictví rovným dílem (tedy po 1/3).

Proti rozsudku odvolacího soudu resp. do jeho části v rozsahu 2/3 spoluvlastnického podílu k pozemkům, ohledně níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v zamítavém směru v jeho neprospěch, podal žalobce dovolání; v něm vytkl druhé instanci nesprávné právní posouzení věci. Namítl, že měl být aplikován § 2 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění po novele č. 114/2000 Sb. a že zákonodárce zajisté neměl v úmyslu, aby – ač pozemky leží na území jen jedné obce (žalobce) – se vytvářely komplikované vztahy podílového spoluvlastnictví. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný žádal ve vyjádření k dovolání, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl.

Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, a jeho přípustnost byla dána diformitou rozsudků nižších instancí podle § 237 odst.1 písm. a/ o. s. ř. Dovolací důvod uplatnil žalobce v intencích § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Dovolání není důvodné.

Ačkoli to nekonvenuje územnímu principu, jinak rozhodnému pro status obce a rozsah jejího vlastnictví (srov. § 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/), restituční zákon č. 172/1991 Sb. upřednostnil princip (administrativního) právního nástupnictví obce v období po datu 31. 12. 1949 (zánik obecního vlastnictví), a pro případ zániku obce, do jejíhož území pozemky patřily, přiřkl pozemky do podílového spoluvlastnictví všech právních nástupců – bez ohledu na to, zda byly z pozemků původní obce v mezidobí svěřeny do správy jednotlivých právních nástupců ty či ony (§ 2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb.). Může se tedy stát jako v tomto případě, že se nastoupivší obec stane jen podílovým spoluvlastníkem pozemků, jež leží zcela na jejím území, a že dalšími spoluvlastníky těchto pozemků budou ostatní nástupnické obce třeba i územně vzdálené.

Dovolací soud považuje, byť s vnitřní výhradou, za nezbytné tuto kogentní a v důsledcích veřejnoprávní úpravu respektovat. Dodává, že ustanovení odst. 4 § 2 zákona č. 172/1991 Sb., doplněné v rámci pozdějšího zákona č. 114/2000 Sb., nemůže na právním posouzení věci nic změnit; je totiž ve vztahu k posuzované věci irelevantní (vztahuje se na nemovitosti, jež nepřešly dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy dnem 24. 5. 1991, do vlastnictví žádné obce). V podrobnostech lze též odkázat na přiléhavý výklad P. Kišše: Restituce majetku obcí, E. B., Praha 2005, str.25 a násl., tamtéž detailně analyzující právní problémy, jež navodila úprava obecních restitucí.

Odvolací soud tedy rozhodl správně a Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání zamítl (§243 odst. 2 o. s. ř.).

Protistraně vzniklo podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady vznikly v důsledku písemného vyjádření se žalovaného k dovolání, za což náleželo podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výchozí sazbě za úkon 10.000,- Kč (§ 5 písm. b/); tuto částku však bylo nutné krátit na polovinu za jediný úkon v tomto řízení (§ 18 odst. 1 cit. vyhl.) a k částce 5.000,- Kč pak přičíst režijní paušál ve výši 75,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. listopadu 2006

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 21. November 2006