JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 183/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně J. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) K. S., a 2) N. S., zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 73/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.10.2001, čj. 22 Co 1633/2001-235, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.října 2001, čj. 22 Co 1633/2001-235, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 23.3.2001, čj. 4 C 73/93-212, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala rozhodnutí, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti čp. 17 v N., sestávající z obytného stavení a pozemku č. 12/1 v obci B., katastrální území N. Šlo o druhý rozsudek soudu prvního stupně, vydaný po zrušení jeho prvního zamítavého rozsudku ze dne 7.4.1997, čj. 4 C 73/93-57.

V odvolacím řízení Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně z 23.3.2001 potvrdil. Vyšel z výsledků řízení provedeného soudem prvního stupně a dokazování doplnil listinným důkazem – čestným prohlášením původní vlastnice nemovitostí M. Č. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že při prodeji předmětných nemovitostí v roce 1973 jednotnému zemědělskému družstvu nebyla původní vlastnice ve stavu objektivní tísně, kterou vyžaduje ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„), k naplnění restituční skutkové podstaty. Přiklonil se proto k závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, neboť nebyly současně splněny oba předpoklady podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) cit. zákona, tj. jak nápadně nevýhodné podmínky, tak i stav objektivní tísně ve smyslu politického nátlaku let 1948 až 1989. Na rozhodnutí soudu nemá vliv ani okolnost, že původní vlastnice nemovitostí M. Č. byla v restitučním řízení u O. ú. – O. p. ú. úspěšná při vydání dalších nemovitostí, protože restituční správní rozhodnutí se opírala o jiné restituční tituly, než je tomu v přezkoumávané věci, a nadto rozhodnutí správních orgánů není pro rozhodování soudů závazné. Podle odvolacího soudu doplnění dokazování čestným prohlášením žalobkyně podporuje skutkový závěr o tom, že příčinou prodeje sporných nemovitostí byla tíseň žalobkyně, ale ta nastala v jejích sociálních a rodinných vztazích. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, nezabýval se zjišťováním, zda žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovodila z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Odmítla závěr odvolacího soudu v posouzení otázky stavu tísně, kterou považuje za zásadní právní otázku. Podotkla, že „stavem tísně se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu a pod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila“. V daném případě nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že původní oprávněná osoba byla nucena prodat nemovitost s ohledem na skutečnost, že její dcera ovdověla a vážně onemocněla (nakonec zemřela), což vyžadovalo její trvalý dohled nad ní i péči o její dvě nezletilé děti. Podle dovolatelky je nutno zvažovat, zda stav tísně, byť zčásti projevovaný v oblasti sociálních a rodinných vztahů, byl či nebyl projevem již předtím vyvolané tísně působením na původního vlastníka za účelem prodeje nemovitosti, navíc za směšně podhodnocenou cenu. Žalobkyně rovněž namítla, že žádný ze soudů se nezabýval jejím tvrzením, že pro případ odmítnutí prodeje nemovitosti družstvu, „dají do nemovitosti jiné občany„ a že „fakticky nemovitost používalo družstvo i před jejím prodejem, resp. s využitím nemovitosti disponovalo bez ohledu na zájem vlastníka„. Žádný soud se nezabýval ani skutečností, že svědek T., na jehož výpovědi soud stavěl, byl hlavním iniciátorem všech jednání o využití nemovitosti, že je v příbuzenském poměru k žalovaným a byl i v současnosti je ve vedení zemědělského družstva. Dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní zaujali k dovolání stanovisko, v němž vyjádřili souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu i s jeho právní argumentací. Odmítli tvrzení dovolatelky o nevěrohodnosti svědka T. a považují za zavádějící i její další argumenty týkající se hodnocení důkazního řízení. Dále uvedli, že nemovitost uvedli do současného dobrého stavu za cenu celoživotních úspor; navrhli, aby dovolání nebylo vyhověno.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 1 OSŘ. Přípustnost dovolání je závislá na tom, zda dovolací soud považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu (který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž opakovaně zamítl žalobu) za zásadně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Odvolací soud k takovému závěru dospěl, protože otázku, zda stavem tísně ve smyslu § 6 odst. 1 písm.k) zákona o půdě lze rozumět i tíseň vyvolanou rodinnými a sociálními poměry prodávajícího, dosud výslovně neřešil. Dovolání proto považuje za přípustné a rozsudek odvolacího soudu posoudil z věcného hlediska.

Dovolací soud předem konstatuje, že v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nemůže přezkoumávat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vyšel, ale pouze jeho právní závěry. Vychází proto ze stejných skutkových zjištění jako soud odvolací, když v jeho postupu neshledal vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle těchto zjištění přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví zemědělského družstva kupní smlouvou z 29.10.1973 za cenu 15.000 Kč, když tehdejší odhad, účastníkům známý, činil 25.723 Kčs. Smlouva nebyla uzavřena v důsledku nátlaku se strany kupujícího, ale proto, že žalobkyně takto řešila své tísnivé rodinné a sociální poměry vyžadující péči o těžce nemocnou dceru a její dvě nezletilé děti. Nemovitost nebyla v té době obývána vlastnicí, ale byli v ní mimo její dispozici ubytováni podle potřeby řidiči ČSAD.

Odvolací soud posoudil tento stav tak, že vlastnice nemovitostí sice jednala v tísni, nešlo však o tíseň vyvolanou "represivní politikou, umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu". Rovněž dovolací soud posuzuje tehdejší stav prodávající jako nesporný stav tísně, na rozdíl od soudu odvolacího však nevylučuje, aby takový stav, na nějž pamatuje ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, byl vyvolán subjektivními rodinnými a sociálními poměry prodávající, přičemž nepříznivý vliv státu uvažuje v širších rozměrech. Podle jeho názoru je třeba přihlédnout k tomu, že prodávající se cítila omezena v možnosti volného výběru možných zájemců o koupi obytné části zemědělské usedlosti, užívané jinak družstvem, když i obytná část byla využívána k zajištění provozu místní autobusové linky, a proto domek prodala za této nepříznivé situace, související se státem vyvolanými ekonomickými poměry, za necelých 60% odhadní ceny. Dovolací soud vychází také z úvahy soudy všeobecně uznávané, že darování nemovitostí státu nebo právnické osobě v tehdejší době bylo prakticky vždy spojeno s tísní, protože nikdo se dobrovolně nezbavoval majetku bez úplaty; to ovšem v omezené míře platí i pro případ, že nikdo dobrovolně nemovitosti těmto subjektům neprodával hluboko pod cenou.

Dovolací soud proto hodnotí skutková zjištěné odvolacího soudu po právní stránce tak, že matka žalobkyně M. Č. prodala předmětnou nemovitost v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a je tak splněn předpoklad § 8 odst. 1 zákona o půdě, totiž že nemovitost přešla na právnickou osobu za situace předvídané ustanovením § 8 odst. 1 zákona o půdě; na nemovitost by se tak vztahovalo vydání podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, kdyby nebyla převedena do vlastnictví žalovaných.

Rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen podle § 243b odst. 2 věta za středníkem OSŘ a podle jeho odstavce 3 byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm se soud bude zabývat dalšími aspekty vyplývajícími z ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, totiž zda při nabytí nemovitostí žalovanými byla naplněna některá skutková podstata uvedená v § 8 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud je v dalším rozhodování vázán právním názorem dovolacího soudu; v novém rozhodnutí rozhodne soud nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2002

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 24. September 2002