JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1829/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) F. K., b) I. K., c) T. S., a d) P. K., jako právních nástupců původního žalobce F. K., zemřelého, zastoupených advokátem, za účasti 1) P. f. ČR, a 2) L. ČR, s.p., o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené

u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 4 C 903/2004, k dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.11.2007, čj. 18 Co 252/2005-257, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Znojmě zamítl rozsudkem ze dne 15.9.2005, čj. 4 C 903/2004-130, návrh na určení, že původní žalobce je vlastníkem části pozemku č. 5702/1, les

o výměře 1,1200 ha v katastrálním území H., a dalších blíže specifikovaných nemovitostí patřících k původní zemědělské usedlosti čp. 73, tamtéž. Dle návrhu žalobce měla být určením jeho vlastnického práva nahrazena rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Z. ze dne 16.4.2004, čj. PÚ 134/91/6-Pa

a čj. PÚ 136/91/7-Pa, vydaná podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Jimi bylo rozhodnuto, že původní žalobce není vlastníkem shora uvedených nemovitostí v katastrálním území H. Soud prvního stupně shledal správným právní závěr pozemkového úřadu, že žalobce není oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě k vydání předmětných nemovitostí jednak proto, že nebyl jejich vlastníkem, ale jen správcem, a dále proto, že není dán žádný z důvodů vydání nemovitostí podle § 6 odst. 1 zákona o půdě.

Žalobce podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání; v průběhu odvolacího řízení zemřel a na jeho místo nastoupili jeho právní nástupci, s nimiž odvolací řízení pokračovalo s tím výsledkem, že rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Brně potvrdil svým rozsudkem ze dne 8.11.2007, čj. 18 Co 252/2005-257. Konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně byl náležitě zjištěn skutkový stav věci a soud na jeho základě učinil i správné právní závěry. Původní žalobce uplatnil v prvé řadě nárok na budovu čp. 60 na stavebním pozemku č. 141/2 v H., které byly původně součásti přídělu čp. 73. Tyto nemovitosti však jsou ve vlastnictví fyzických osob M. a A. V., proti nimž žalobce podal žalobu na přechod vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Věc byla vedena u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 4 C 18/92, žaloba byla zamítnuta proto, že žalobce neprokázal, že byl vlastníkem původní usedlosti čp. 73 v H. Fyzické osoby nejsou osobami povinnými k vydání nemovitostí podle zákona o půdě a návrhu učiněnému podle jeho § 9 proto nelze vyhovět. Ohledně zbývajícího pozemku označeného jako část p.č. 5702/1, lesní půda, který původně tvořil část přídělu čp. 73, odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že původní žalobce se nestal jeho vlastníkem stejně jako celé usedlosti čp. 73. Podle zjištění soudu osídlil a užíval v H. nejprve usedlost čp. 118, tu si bez souhlasu příslušných orgánů vyměnil s usedlostí čp. 73, jež mu byla posléze dána do správy a užívání. Opustil ji 1.6.1950 a po jejím předání a vyúčtování osídlovacího poplatku a požádal o přidělení další usedlosti, čp. 311, jež byla přidělena jemu a jeho manželce, a jeho vlastnické právo bylo zapsáno do pozemkové knihy. Přidělení dvou usedlostí z konfiskátů ostatně nebylo podle tehdejších právních předpisů možné. Právní předchůdce žalobců se nestal vlastníkem usedlosti čp. 73 a nebyl oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona o půdě. I kdyby však jejím vlastníkem byl, nebyl by dán žádný z důvodů podle § 6 odst. 1 zákona o půdě, protože vzdání se přídělu by nebylo s ohledem na okolnosti případu možno posuzovat jako darování v tísni, ani nejsou dány okolnosti, které by mohly být posuzovány jako postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, splňující formální náležitosti požadované zákonem. Přípustnost dovolání dovozují z § 237 odst. 1 o.s.ř.

a vyvozují ji z toho, že pokud jde o příděl usedlosti čp. 73 původnímu žalobci, učinily soudy dříve opačná rozhodnutí, a to Krajský soud v Brně v rozsudcích ze dne 29.4.1985, sp.zn. 17 Co 99/1985, a ze dne 17.8.1998, sp.zn. 29 Ca 346/96-26, konstatováním, že F. K. získal předmětné nemovitosti do vlastnictví od Osídlovacího úřadu v P. Dovolatelé proto uplatňují nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř. a vyslovují názor, že existence či neexistence vlastnického práva jejich právního předchůdce k zemědělské usedlosti čp. 73 v H. má po právní stránce zásadní význam. Pokud jde o druhou podmínku pro postavení oprávněné osoby, tj. kvalifikovaný přechod vlastnictví na stát podle § 6 odst. 1 zákona o půdě, poukazují dovolatelé na důkazy provedené před soudem, z nichž dle jejich názoru vyplývá nedobrovolnost vzdání se přídělu jejich právním předchůdcem. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Prvý účastník podal k dovolání vyjádření, v němž zdůraznil, že nebylo zjištěno, že by předmětné nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě. Původní žalobce je jen užíval, a když z usedlosti odešel, bylo s ním provedeno vyúčtování jako s odcházejícím zemědělcem, nikoli jako s přídělcem. Užívacích práv k usedlosti čp. 73 se vzdal z důvodů ekonomických, nikoli politických. Měl možnost dát výpověď z členského poměru v zemědělském družstvu, což však neučinil a požádal o přidělení budovy čp. 311, jež mu byla skutečně přidělena a zůstala i nadále v jeho vlastnictví. Prvý účastník navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Druhý účastník se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu. Je toho názoru, že nebylo prokázáno, že by došlo k přechodu vlastnictví z právního předchůdce žalobců na stát a že nemovitosti nepřešly na stát na základě žádného z důvodů uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě; v žádném případě vůči němu nebylo postupováno na základě zvůle státních orgánů. Rovněž navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolací soud v prvé řadě zvažoval, zda s ohledem na obsah dovolání lze dojít k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam. Skutková zjištění soudu nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jestliže není přípustnost dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř., jak je tomu v daném případě. Hodnocení důkazů, týkajících se vzdání přídělu (resp. správy a užívání) usedlosti čp. 73, a z toho vyplývající právní závěry, provedené odvolacím soudem, jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a dovolací soud je proto neshledává po právní stránce zásadně významným. I když sám o sobě závěr odvolacího soudu znamenal, že právní předchůdce žalobců nesplňoval podmínky pro vydání nemovitostí, spadajících původně pod tuto usedlost ve smyslu části druhé zákona o půdě, a žaloba by proto nemohla být úspěšná ani v případě, že by nemovitosti byly původně v jeho vlastnictví, připustil dovolací soud dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. z hlediska tvrzené rozpornosti různých rozsudků Krajského soudu v Brně o této otázce. Rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal podle § 242 odst. 3 o.s.ř. z tohoto hlediska. Přitom je třeba zdůraznit, že zcela nesporný je závěr odvolacího soudu, že nemovitosti, jež jsou ve vlastnictví fyzických osob, nejsou předmětem správního řízení o vydání podle § 9 o.s.ř., protože povinnou osobou podle zákona o půdě ve smyslu jeho § 5 je jen stát nebo právnická osoba. Tato situace je pak rozhodující i pro soudní řízení, jímž má být rozhodnutí správního orgánu nahrazeno. Další úvahy se tak mohou týkat pouze lesního pozemku, který není ve vlastnictví fyzických osob.

Po přezkoumání rozsudků Krajského soudu v Brně, o něž dovolatelé opírají své dovolací důvody, dospěl dovolací soud k závěru, že nemohou nijak ovlivnit závěr odvolacího soudu ani v otázce, že se právní předchůdce dovolatelů nestal vlastníkem usedlosti původně označené jako čp. 73, k níž předmětný lesní pozemek náležel. Rozsudek ze dne 17.8.1998, vydaný v rámci správního řízení, není rozsudkem nalézacím. Tímto rozsudkem bylo pouze zrušeno rozhodnutí správního orgánu pro nepřezkoumatelnost a nutnost posouzení věci z hlediska nových předpisů. V rámci doplnění správního řízení bylo uloženo správnímu orgánu zabývat se i aktem vzdání se přídělu, učiněným právním předchůdcem žalobců. Rozsudek neobsahuje ani žádný právní závěr o tom, že tento akt je důkazem jeho vlastnického práva.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.4.1985, sp.zn. 17 Co 99/85, byl vydán v řízení o určovací žalobě, v níž se právní předchůdce žalobců domáhal soudního výroku, že je vlastníkem původní nemovitosti čp. 73. Soud rozhodoval o této žalobě podle předpisů občanského zákoníku. Je pravda, že nepochyboval o vlastnictví žalobce, žalobu však zamítl proto, že se žalobce neprokázal své vlastnictví v době podání žaloby a vycházel z toho, že se vzdal přídělu. Nutno ovšem konstatovat, že soud při závěru, že žalobce byl vlastníkem předmětné nemovitosti, vycházel jen ze shodných údajů účastníků, tj. žalobce a žalovaného Státního statku Z. a vyjádření správního orgánu, který zdůrazňoval vzdání se přídělu se strany přídělce. Dovolací soud neshledává tehdejší názor účastníků a správního orgánu za rozhodující v řízení, které probíhalo před vydáním restitučních předpisů, když soud se blíže nezabýval rozborem listin, které měly svědčit o vlastnictví žalobce, jako tomu bylo v řízení vedeném v této věci, protože žalobu zamítl po zjištění, že žalobce není vlastníkem nemovitostí.

Pro úplnost lze uvést, že ve všech řízeních, které právní předchůdce žalobců vedl v minulosti proti různým subjektům ve snaze získat zpět nemovitosti z původního přídělu čp. 73, bylo za rozhodující považováno, že hospodářství, které mělo být předmětem přídělu, opustil, aniž k tomu byl donucen nátlakem místních orgánů,

a v žádném řízení nedošlo k výroku, jímž by mu bylo vyhověno. Dovolací soud proto uzavírá, že ani s přihlédnutím k dřívějším sporům původního žalobce nelze zpochybnit správné závěry odvolacího soudu o tom, že nebyl oprávněnou osobou ve smyslu § 4

a § 6 zákona o půdě k vydání nemovitostí předmětné usedlosti.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, bylo dovolání zamítnuto podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.

Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že účastníkům, kteří by podle výsledku dovolacího řízení měli nárok na jejich náhradu (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. srpna 2008

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 01. August 2008