JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1812/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. o dovolání dovolatelů: 1. Z. H. a 2. J. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 27. 2. 2004, sp. zn. 10 Co 397/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 290/91 (žalobců Z. H. a J. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému Státnímu statku K., státnímu podniku, zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí, za účastni vedlejšího účastníka na straně žalovaného – akciové společnosti J. B., K. B., zastoupené advokátkou), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u soudu dne 26. 9. 1991, se žalobci domáhali, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 713 se stavební parcelou č. 818/1 v katastrálním území K. V žalobě bylo uvedeno, že původním vlastníkem uvedených nemovitostí byl otec žalobců J. H., který o prodeji těchto nemovitostí uzavřel v roce 1966 smlouvu, která však byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobci podali řádně a včas výzvu k vydání nemovitostí (dne 29. 4. 1991 a 30. 9. 1991), ale bezvýsledně.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dům čp. 713 v K. byl získán za kupní cenu 70.843,- Kč , což byla cena odpovídající cenovým předpisům platným v roce 1966, kdy došlo ke koupi nemovitosti; převod se uskutečnil bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Dům čp. 713 v K. byl rekonstruován a ztratil svůj stavebně technický charakter činžovního domu a byl přestavěn na provozní a administrativní prostory.

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 8. 9. 1994, čj. 11 C 290/91-64, byla žaloba žalobců zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni usnesením z 28. 4. 1995, sp. zn. 10 Co 685/94, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud vytýkal, že v řízení u soudu prvního stupně nedošlo k úplnému objasnění toho, zda žalobci uvedená domovní nemovitost ztratila provedenými rekonstrukčními prácemi svůj původní stavebně technický charakter zejména s ohledem na objemový podíl změn prvků dlouhodobé životnosti stavby.

V dalším průběhu řízení Okresní soud v Karlových Varech vynesl rozsudek ze 7. 11. 1996, čj. 11 C 290/91-133, jímž žalobu žalobců opět zamítl. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Státu nebyla přiznána náhrada nákladů, placených v tomto řízení.

K odvolání žalobců byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně ze 7. 11. 1996 také zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo soudu prvního stupně vytknuto, že se nevypořádal s námitkou žalovaného, že dům čp. 713 v K. byl začleněn do areálu závodu a že došlo k propojení dané nemovitosti se sousedními objekty, takže nebylo objasněno, zda se tato domovní nemovitost nestala neoddělitelnou, případně velmi těžko oddělitelnou součástí jiných sousedních nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, popřípadě zda nedošlo k vytvoření nové věci z původní nemovitosti, takže by vydání věci (věcí) tu bránilo ustanovení § 8 dost. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Okresní soud v Karlových Varech pak rozhodl rozsudkem z 27. 10. 1998, čj. 11 C 290/91-182, tak, že žalobu žalobců zamítl. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Karlových Varech státem placené znalečné 14.858,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Také tento rozsudek soudu prvního stupně z 27. 10. 1998 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni z 27. 12. 1999, sp. zn. 10 Co 1076/98. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nebyla v řízení dostatečně objasněna otázka pasívní legitimace žalovaného, zda totiž byla žalovaná právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona č. 76/1991 Sb. držela žalobci uváděné nemovitosti. Soud prvního stupně se proto musí v dalším průběhu řízení seznámit s výsledky v daném případě proběhlé privatizace, ale také si ověří právní formu žalované právnické osoby v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a seznámí se se změnami, které tu nastaly do doby provedení privatizace žalované právnické osoby.

V dalším průběhu řízení u soudu prvního stupně byla rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 13. 3. 2001, čj. 11 C 290/91-243, zamítnuta žaloba žalobců Z. H. a J. H. proti žalovanému Státnímu statku K., státnímu podniku. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatiti společně a nerozdílně 14.858,40 Kč na náhradu nákladů, vynaložených státem na úhradu znalečného, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle výsledků v řízení provedeného dokazování došlo tu v roce 1966 ke smluvnímu převodu nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, na nabyvatele Z. l. a k., národní podnik Právním nástupcem tohoto národního podniku se pak stal státní podnik J. B., u něhož byla žalobci učiněna výzva k vydání věcí. Tento státní podnik pak v průběhu řízení o žalobě žalobců zanikl a došlo dnem 6. 1. 1998 k jeho výmazu z obchodního rejstříku. Právním nástupcem zaniklého státního podniku se stal Statek K., státní podnik, který je také vlastníkem žalobci uváděných nemovitostí; tento statek převzal v průběhu řízení závazky státního podniku, u něhož žalobci uplatnili nárok na vydání nemovitosti.

Ohledně žalobců pokládal soud prvního stupně za prokázáno, že původním vlastníkem nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců, byl J. H., otec žalobců, a to na základě rozhodnutí o přídělu nemovitostí z 30. 5. 1949. Tyto nemovitosti převedl J. H. kupní smlouvou z 21. 7. 1966 na právního předchůdce nynějšího Státního statku K. J. H., otec žalobců, zemřel 29. 10. 21979 a jeho dědici ze zákona byli Z. H. a J. H. a také jejich bratr J. H., který později zemřel.

Soud prvního stupně měl za prokázáno i to, že na původního vlastníka J. H. byl v souvislosti s kupní smlouvou z 21. 7. 1966 vyvíjen nátlak, který jej měl donutit k převodu nemovitostí, a to opětovným sdělováním o možném vyvlastnění nemovitostí, pokud bude otec žalobců trvale odmítat prodej nemovitostí. Měl proto soud prvního stupně za to, že smlouva z 18. 6. byla původním vlastníkem J. H. uzavřena v tísni. Nedošlo tu však, podle názoru soudu prvního stupně, k uzavření uvedené smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, když totiž z posudku znalce z oboru odhadu cen nemovitostí bylo v řízení zjištěno, že podle tehdy platných cenových předpisů byla stavební nemovitost (která byla obytným domem v soukromém vlastnictví) prodána za cenu podstatně vyšší, než byla cena podle tehdejších cenových předpisů, a to 70.843,- Kč místo ceny vyplývající z cenového předpisu, která činila pouze 759,90 Kč.

Dospěl tedy soud prvního stupně k výslednému závěru, že tu nejsou splněny zákonné předpoklady uvedené v § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. a z tohoto důvodu byla žaloba žalobců soudem prvního stupně zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 27. 2. 2004, sp. zn. 10 Co 397/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shodně se závěrem soudu prvního stupně měl za to, že kupní smlouva z 21. 7. 1988 byla původním vlastníkem J. H. uzavřena v tísni. Tato smlouva však nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, když kupní cena byla sjednána částkou 70.843,- Kč, třebaže podle posudku znalce odpovídala ustanovením tehdy platné vyhlášky č. 73/1964 Sb. cena pouze částkou 759,90 Kč; sjednaná kupní cena tu tedy mnohonásobně převyšovala cenu, za niž bylo možné tehdy nemovitost prodat. Odvolací soud v této souvislosti uváděl, že nemá důvod pochybovat o závěrech znaleckého posudku, jenž byl podán v řízení před soudem prvního stupně, když tento posudek byl dostatečně a přesvědčivě odůvodněn, jeho závěry jsou logické a ve shodě s předpoklady, z nichž závěry posudku vycházely; tento znalecký posudek není také v rozporu s jinými provedenými důkazy. Odvolací soud nepokládal za důvodnou námitku žalobců, že tu nápadně nevýhodné podmínky uzavření kupní smlouvy spočívaly již v tom, že tehdejší cenové předpisy podhodnocovaly ceny nemovitostí v soukromém vlastnictví. Rovněž neshledal odvolací soud důvodnou námitku žalobců, že tu vlastně nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebyla-li smlouva z 18. 7. 1966 uzavřena v souladu s tehdy platným ustanovením § 399 odst. 2 občanského zákoníku; odvolací soud tu argumentoval tím, že i tato smlouva tu představovala právní důvod převodu nemovitostí.

Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12. 5. 2004 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Karlových Varech dne 25. 6. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst.1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání dovozovali dovolatelé z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního významu po právní stránce; jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé poukazovali na to, že v době prodeje nemovitosti tu nebyl proveden žádný znalecký odhad prodávaného domu a znalecký posudek byl proveden až v tomto občanském osudním řízení. I z tohoto posudku vyplýval poznatek, že cenové předpisy, platné v době prodeje nemovitostí, měly ohledně majetku v soukromém vlastnictví cílený diskriminační charakter. Dovolatelé byli proto toho názoru, že „absence nevýhodných podmínek prodeje tu nelze spatřovat v tom, že kupní cena, za niž byl otec žalobců donucen nemovitosti prodat, překročila tehdejší obecnou cenu podle cenových přepisů, když již samo znění těchto předpisů a jejich aplikace nevýhodné podmínky prodeje samo vytvářelo“. K prodeji domu čp. 713 v K. nevedla původního vlastníka skutečnost, že zároveň prováděl stavbu rodinného domku v D. a že by se tedy vlastnictví uvedeného obytného domu v K., který byl v jeho soukromém vlastnictví, chtěl zbavit; naopak před prodejem tohoto domu byly v něm provedeny investice za 30.000,- Kč a dále i nové rozvody elektřiny, vody a plynu ve dvou poschodích. Odvolacím soudem uváděný další dům v Č. nepatřil již J. H., nýbrž jeho synům Z. H. a J. H. ml.

Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z toho, že případnou přípustnost dovolání tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, což ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu připouští, jestliže ovšem dovolací soud dospěje v dovolacím řízení k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 290/91 Okresního soudu v Karlových Varech), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Při posuzování těchto dvou otázek v řízení o dovolání vycházel dovolací soud z právních závěrů, obsažených v uveřejněné judikatuře soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

K výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož byla posuzována žaloba žalobců i v daném případě soudy obou stupňů, bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek podrobně uvedeno:

„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.

Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu, uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.

Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluví podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zřejmě znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem“.

Ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění je nutno posuzovat z hlediska rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, jimiž jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenných staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhláška č. 73/1964 Sb.); došlo-li k nabytí nemovitostí v době, kdy ještě nebyly vydány předpisy stanovící konkrétní ceny nemovitostí, je nutno zvýhodnění nabyvatele z hlediska ceny nemovitostí posuzovat v porovnání s tehdejší obecnou cenou nemovitostí (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996, str. 50 /128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle těchto právních závěrů, které je třeba, podle názoru dovolacího soudu, použít i v daném případě, postupoval ovšem i odvolací soud při posuzování důvodnosti žaloby žalobců, v níž byl, na rozdíl od citovaných závěrů z uveřejněné judikatury, zastáván právní názor, že porušení ekvivalentnosti smluvených vzájemných plnění je třeba spatřovat i v tom, že tehdy platné cenové předpisy a jejich aplikace již samy vytvářely nápadně nevýhodné podmínky prodeje nemovitostí v soukromém vlastnictví.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo že by jím byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, navazující na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského osudního řádu.

Neshledal proto dovolací soud, že by dovolání dovolatelů splňovalo zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle citovaných ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení občanského soudního řádu.

Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243 odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalovanými a vedlejším účastníkem řízení na vyjádření k dovolání žalovaného, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, podle něhož lze nepřiznat náhradu nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněných vyjádření k dovolání, vycházejících z procesních stanovisek, uplatněných žalovaným a vedlejším účastníkem již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. října 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 21. October 2004