JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1809/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 22. 1. 2008, sp. zn. 6 Co 2916/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 7/2007 (žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. H. B., advokátkou, proti žalovanému M. p. P., s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 16. 1. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Písku z 29. 8. 2007, č. j. 6 C 7/2007-47. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že „prohlášení vlastníka budovy čp. 236 v katastrálním území P. ve spojení s pozemkem parc. č. 785 o vymezení jednotek se ruší a určuje se, že ve vlastnictví pozůstalosti JUDr. A. S. jsou pozemek parc. č. 785 (o výměře 801 m2), budova čp. 236, postavená na pozemku parc. č. 785, zapsaná na listu vlastnictví č. 2169 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro J., katastrální pracoviště P., jakož i pozemky parc. č. 786, parc. č. 787/1, parc. č. 787/2, parc. č. 788, parc. č. 789, parc. č. 790, parc. č. 810, parc. č. 812, parc. č. 813, parc. č. 818/1, parc. č. 818/2, parc. č. 818/3, parc. č. 819, parc. č. 820, parc. č. 824, parc. č. 825, parc. č. 826, parc. č. 827, parc. č. 828, parc. č. 829, parc. č. 830/1, parc. č. 830/2, parc. č. 832/1, parc. č. 832/2, parc. č. 837/1, parc. č. 837/2, parc. č. 838, parc. č. 839, parc. č. 840, parc. č. 843/1, parc. č. 8432, parc. č. 843/3 a parc. č. 854, jakož i budova bez čp. na pozemku parc. č. 810, budova bez čp. na pozemku parc. č. 812/2, budova bez čp. na pozemku parc. č. 819, budova čp. 28 na pozemku parc. č. 824, budova bez čp. na pozemku parc. č. 826, budova bez čp. na pozemku parc. č. 827, budova bez čp. na pozemku parc. č. 828, budova bez čp. na pozemku parc. č. 843/2, budova bez čp. na pozemku parc. č. 843/3 a budova bez čp. na pozemku parc. č. 854, zapsané na listu vlastnictví č. 1926 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro J., dále i budova bez čp. na pozemku parc. č. 818/2, budova bez čp. na pozemku parc. č. 819, budova čp. 218 na pozemku parc. č. 824, budova bez čp. na pozemku parc. č. 826, budova bez čp. na pozemku parc. č. 827, budova bez čp. na pozemku parc. č. 828, budova bez čp. na pozemku parc. č. 843/2, budova bez čp. na pozemku parc. č. 843/3 a budova bez čp. na pozemku parc. č. 854, zapsané na listu vlastnictví č. 1926 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro J. – katastrální pracoviště P.“. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 26.414,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 22. 1. 2008, sp. zn. 6 Co 2916/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení odvolacího řízení 20.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud uváděl, že sdílí závěr soudu prvního stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem, odňatým právnímu předchůdci žalobkyně ještě před rokem 1948 (podle dekretu č. 12/1945 Sb. vyhláškou bývalého Okresního národního výboru v Českých Budějovicích ze 4. 10. 1945 a posléze byl ohledně těchto nemovitostí vydán zákon č. 143/1947 Sb.), jak tato otázka posuzování určovacích žalob v takových právních věcech byla vyložena ve stanovisku Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčených cílů lze totiž dosáhnout zpochybnění správního konfiskačního aktu nebo následků jeho neexistence. Žalobkyně se svou žalobou o určení vlastnického práva snaží smysl a účel restitučního zákonodárství obejít žalobou o určení práva. Odvolací soud však zdůrazňoval, že preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu tu není naplněna a naléhavý právní zájem na žalobkyní požadovaném určení tu není dán.

Odvolací soud ještě uváděl, že žalobkyně v tomto řízení posléze uplatňovala žalobní návrh, aby bylo soudem určeno, že nemovitosti uváděné v její žalobě byly ke dni úmrtí JUDr. A. S., zemřelého 27. 2. 1950 (žalobkyně je dcerou Dr. J. S., který byl adoptivním synem JUDr. A. S.), v jeho vlastnictví a spadají tudíž, jak uváděla žalobkyně ve své žalobě, do jeho pozůstalosti.

Odvolací soud svým rozsudkem potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu včetně rozhodnutí o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 6. 2. 2008 advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 17. 3. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Písku, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení (pokud nemá dovolací soud možnost změnit toto rozhodnutí tak, že se žalobě žalobkyně ze 16. 1. 2007 vyhovuje). Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které řeší právní otázku zásadního právního významu. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka uváděla, že především uplatňuje ve svém dovolání, že je tu třeba „řešit otázku, které jednotlivé části majetku A. S., jakým způsobem a k jakému datu přešly na stát“. Podle názoru dovolatelky tato důležitá otázka zásadního právního významu může být vyřešena pouze na základě objasnění komplexního sledu událostí, které vedly ke ztrátě vlastnictví na podnikovém majetku A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na základě zákona č. 143/1947 Sb. (který je podle názoru dovolatelky protiústavní) a „k faktické ztrátě vlastnictví na jeho ryze soukromém majetku bez právního důvodu“. Dovolatelka upozorňovala i na skutečnost, že „Dr. A. S. byla českou finanční správou vyměřována daň jako vlastníku veškerého jeho majetku až do poloviny roku 1948.“.

Dovolatelka nepokládá za správný názor soudů obou stupňů ohledně posouzení naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na straně žalobkyně. Jde tu o případ, kdy dosud nemůže dojít k projednání dědictví po Dr. A. S., a to zejména ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto sporu (probíhajícím u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 7/2007), takže žalobkyně má naléhavý právní zájem na objasnění otázky, kdy a jak došlo ke ztrátě vlastnictví Dr. A. S. k jeho majetku a s jakými právními účinky se tak stalo.

Dovolatelka je toho názoru, že stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, nelze v daném případě (tedy v případě týkajícím se majetku hluboké větve S.) aplikovat. A. S. podal proti konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. prostřednictvím svého právního zástupce opravný prostředek a konfiskační řízení zůstalo nedokončeno. Orgány státní správy tu samy tehdy dospěly k závěru, že konfiskace s. majetku na základě dekretu č. 12/1945 Sb. není udržitelná (jak to bylo vyjádřeno ve stanovisku bývalého Zemského národního výboru v P. z 5. 3. 1945). Podle názoru dovolatelky právě proto došlo pak k vydání zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou, který dovolatelka pokládá za „vyvlastňovací normu s vyvlastňovacími účinky ex lege, za konfiskaci bez náhrady, která byl jen pokračováním již zahájeného konfiskačního řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb.“. Dovolatelka vyslovila i názor, že „Česká republika v devadesátých letech minulého století prostřednictvím svých orgánů bránila objektivnímu projednání restitučních žádostí žalobkyně, a to zatajeních konfiskačních spisů a poskytováním nepravdivých informací pozemkovým úřadům“.

Dovolatelka ještě poukazovala na to, že výbor pro lidská práva Organizace spojených národů ve svém písemně vyjádřeném názoru pod č. 757/1997 (který žalobkyně v soudním řízení soudu předložila) dospěl k závěrům, že Česká republika v kauze žalobkyně porušila mezinárodní úmluvy, žalobkyni nebylo poskytnuto spravedlivé řešení a byl jí znemožňován přístup k pokladům pro restituční řízení a že žalobkyni by měl být poskytnut účinný opravný prostředek, možnost uplatnit novou žádost o restituci anebo by jí měly být poskytnuta možnost uplatnit žalobu o určení práva v soudním řízení.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla ještě vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 7/2007 Okresního soudu v Písku), ani z obsahu dovolání dovolateky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 22. 1. 2008, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázku, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud toto není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního čekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 229/1991 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb., popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 22. 1. 2008, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 1. července 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 01. July 2008