JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1764/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Š. Ch., zastoupené advokátem o zaplacení částky 644.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 87/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 25 Co 451/2007-263, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30.226,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta .

O d ů v o d n ě n í:

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2005, č. j. 25 Co 531/2004-143, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 7. 2004, č.j. 5 C 87/2003-92, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závěrem, že pokud jde o bazén, terasu, plot a terénní úpravy, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo, na základě které žalobce práce provedl, ale žalovaná mu za ně (a materiál) nezaplatila, zatímco v případě žalobcem odvedené práce na obkladech koupelen vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení, jež je povinna žalobci vydat.

Okresní soud v Kutné Hoře pak rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č. j. 5 C 87/2003-225, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 716.230,- Kč se 4% úrokem od 1. 3. 2003 do zaplacení (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 185.660,- Kč se 4% úrokem od 1. 3. 2003 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že žalobce pro žalovanou provedl v období od února 2002 do července 2002 na jejích nemovitostech stavební práce, které žalovaná převzala, zčásti na základě smlouvy o dílo a zčásti bez opory v takové smlouvě, a proto je žalovaná povinna mu za tyto práce a materiál zaplatit odpovídající cenu ve smyslu § 634 odst. 1 obč. zák. (v případě prací vykonaných na základě smlouvy) a vydat mu bezdůvodné obohacení v souladu s § 451 a násl. obč. zák. (pokud jde o ostatní práce, které žalobce vykonal), což však dosud neučinila. Výše celkového plnění žalované byla přitom zjištěna na základě znaleckého posudku.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, č. j. 25 Co 451/2007-263, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 71.280,- Kč se 4% úrokem od 1. 3. 2003 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok I.), jinak rozsudek v napadeném výroku I. potvrdil (výrok II.), řízení o odvolání žalované proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky IV. až VII.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně na základě správně zjištěného skutkového stavu, který logicky vyplývá z hodnocení provedených důkazů, učinil z převážné části i správné právní závěry. Bylo prokázáno, že účastníci platně uzavřeli (žalobce jako zhotovitel a žalovaná jako objednatel) smlouvo o dílo podle § 631 a násl. obč. zák., neboť došlo k dohodě o podstatných náležitostech tohoto smluvního typu, i když nebyla uzavřena v písemné formě. Dále bylo prokázáno, že žalobce dílo na základě smlouvy provedl, žalovanou bylo převzato, ale ta za něj ničeho žalobci nezaplatila, čímž nesplnila svoji povinnost objednatele zaplatit v daném případě cenu přiměřenou podle § 634 odst. 1 obč. zák. (částka 543.020,- Kč s příslušenstvím). Pokud jde o námitku žalované, že dílo mělo vady, a proto není povinna platit přiměřenou cenu díla, tato nebyla odvolacím soudem shledána důvodnou, neboť žalovaná přes poučení ve smyslu § 118 o. s. ř. rozhodné skutečnosti v tomto směru (uplatnění nároku, slevy z ceny díla a námitky započtení ve vztahu k žalobci) ani netvrdila a tím méně je pak mohla prokázat. Rovněž vzal za prokázané, že žalobce provedl pro žalovanou i práce mimo rámec zmíněné smlouvy, čímž vzniklo žalované bezdůvodné obohacení (zhodnocení nemovitosti v jejím vlastnictví určené na základě znaleckého posudku jako rozdíl mezi hodnotou domu před provedením práce a po provedení) ve smyslu § 451 a násl. obč. zák., které je povinna mu vydat. Krajský soud shledal odvolací argumentaci důvodnou pouze v části, dle které byly chybně sečteny částky představující bezdůvodné obohacení ve znaleckém posudku a v jeho dodatku, a proto odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce má nárok jen na zaplacení částky 101.930 Kč,- s příslušenstvím.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, a to proti výrokům II., IV., V. a VII., jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s přihlédnutím k ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. tvrdíc, jak v důvodech uvedeno, že rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem. Podle názoru dovolatelky „zůstává obsah jakékoliv smlouvy i nadále skryt“, přičemž „při domnělém uzavření smlouvy byly účastny osoby tři (účastníci a svědek H.), jak vyvěrá z provedených důkazů“. Dále se „neztotožňuje s tím, že závazným právním názorem byl v tomto případě závěr odvolacího soudu, vtělený do jeho zrušujícího usnesení, dle kterého žalobce práce provedl a žalovaná mu za tuto práci a materiál nezaplatila, když v tomto rozsahu se zcela zjevně jedná toliko o skutkové závěry, kterými nemůže být soud prvního stupně vázán“. Podle názoru dovolatelky strohý závěr okresního soudu zcela nekriticky do svého rozhodnutí přejal soud odvolací, aniž by se jakkoliv vypořádal s důvody, uvedenými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, když odvolací argumentace je v podstatě shodná s argumentací uvedenou v dovolání (navíc dílo nemohl převzít ani svědek Hrbek, neboť mu chyběla písemná plná moc ve smyslu § 31 odst. 4 obč. zák. pro takový úkon s ohledem na to, že měl práce i „korigovat a kontrolovat“). Z procesního stanoviska žalované (ani z jiných provedených důkazů) totiž není možné dovodit, že by dílo bylo provedeno řádně a včas, přičemž povinnost tvrzení i důkazní břemeno leží v tomto ohledu na žalobci. Dovolatelka rovněž zpochybňuje i převzetí díla, když odkazuje na obsah podaného odvolání, a zdůrazňuje, že na „převzetí díla nelze usuzovat ani z pravidelných kontrolních dnů ani z veřejnoprávních listin (naposledy kolaudace)“. V neposlední řadě vznáší výhrady i ke stanovení přiměřené ceny a výše bezdůvodného obohacení s tím, že jde o ceny administrativní, provedené podle právního předpisu, a nikoliv o cenu přiměřenou. Navrhla proto dovolacímu soudu zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření uvádí, že dovolání je sice dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, není však důvodné, neboť dovolací důvod, který žalovaná zmiňuje – rozpor s hmotným právem, není naplněn. Dále uvádí, že pokud dovolatelka neuvedla jako dovolací důvod § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nemůže se dovolací soud zabývat skutkovým stavem sporu. Převážná část dovolání žalované se však zabývá právě skutkovým stavem věci, a proto navrhl zamítnutí jejího dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.

Dovolatelka ve svém dovolání vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem, což představuje námitku proti skutkovému zjištění, tedy dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se však nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží přitom na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech pod 7/1998, str. 372).

Z obsahu spisu se v posuzované věci nepodává, že by skutková zjištění, ze kterých napadené rozhodnutí vychází, neměla oporu v provedeném dokazování, když uzavření smlouvy o dílo, provedení díla a jeho převzetí byly prokázány výslechy svědků (Ž., P., K. i ing. H.) i listinnými důkazy (poslední odstavec na straně čtvrté rozsudku okresního soudu ze dne 12. 7. 2004), a tyto závěry nejsou v rozporu ani s tvrzeními obou účastníků, jak se podává z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (např. první odstavec na straně čtvrté rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007), přičemž vady díla nebyly žalovanou u žalobce vůbec uplatněny-reklamovány (ne každé vyjádření nespokojenosti objednatele lze totiž kvalifikovat jako uplatnění nároku z odpovědnosti za vady u zhotovitele). Dovolací argumentace žalované se navíc v převážné části nese pouze v obecné rovině, jež neumožňuje hodnověrně zpochybnit logiku či správnost závěrů odvolacího soudu. Závěr o postupném přebírání díla žalovanou přitom nemohou zvrátit ani její námitka o nedostatku písemné plné moci pro ing. H. k převzetí části díla, neboť „kontrolu a převzetí“ díla lze považovat za jeden úkon ve smyslu § 31 odst. 4 obč. zák. s ohledem na vzájemnou provázanost těchto pojmů, nehledě na to, že dílo podle svědka ing. H. přebíral v některých případech sám a v jiných se žalovanou, z čehož odvolací soud zjevně usoudil na převzetí celého díla žalovanou, která jej užívala a nevznesla proti němu u žalobce žádné relevantní námitky (dílo nereklamovala), ani námitka směřující k uzavření smlouvy o dílo ing. H. spolu s účastníky, což z provedených důkazů nevyplývá a žalovaná tuto část argumentace ani blíže nerozvádí. Stejně tak bylo prokázáno i provedení prací žalobcem mimo rozsah uzavřené smlouvy, čímž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. Soud prvního stupně byl sice vázán právním názorem odvolacího soudu, jak bylo výše zmíněno (uzavření smlouvy o dílo a vznik bezdůvodného obohacení), avšak pokud jde o skutkové závěry (provedení díla, jeho převzetí, neuplatnění vad díla žalovanou a nezaplacení ceny díla žalovanou), okresní soud je řádně podepřel provedenými důkazy. Odvolací soud tedy na základě správně zjištěného skutkového stavu, který logicky vyplývá z hodnocení provedených důkazů, učinil i správné právní závěry, a nebyl tak shledán ani rozpor rozhodnutí s hmotným právem, přičemž je nutné zdůraznit, že krajský soud v odůvodnění rozsudku ze dne 31. 10. 2007 výslovně odkázal (první odstavec na straně čtvrté) i na odůvodnění svého zrušujícího usnesení ze dne 23. 2. 2005, v němž se pečlivě při nezměněném skutkovém stavu vypořádal s odvolací argumentací žalované. Pokud pak jde o stanovení přiměřené ceny díla ve smyslu § 634 odst. 1 obč. zák. a výše bezdůvodného obohacení, dovolatelka pouze uvádí, že dle čl. 1.4. znaleckého posudku, proti kterému však do podání dovolání nevznesla žádných námitek (přestože jde o jeden z důkazů), nebyla výsledná částka určena správně, neb se jednalo o cenu administrativní, zákon ovšem sám nestanoví, co se rozumí pod pojmem přiměřená cena, a v případě sporu přísluší soudu, aby po posouzení nákladů potřebných na zhotovení díla (hodnoty materiálu, energie, vynaložené práce apod.) a obvyklého zisku stanovil, jaká cena je přiměřená, což se v posuzované věci také stalo, u bezdůvodného obohacení byl pak správně stanoven rozdíl mezi hodnotou domu před provedením prací a po něm rovněž v souladu s ustálenou judikaturou. Článek 1.4. se navíc týká podle jeho poslední věty pouze stanovení přiměřené ceny (§ 634 odst. 1 obč. zák.) a nevyplývá z něj, že by jeho výsledkem měla být cena administrativní, s ohledem na to, že směrné ceny, ceníky i koeficienty používá znalec pouze jako pomocná kritéria.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšnému žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta náklady sestávající z odměny advokáta v částce 25 100,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1, věta první, vyhl. č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), vše navýšeno o 19 % DPH.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. května 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 06. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás