JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1761/2001

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M. Ch., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 27.10.2000, sp.zn. 13 Co 309/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 106/92 (žalobkyně M. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovaným S., l. a z. P., státnímu podniku (v likvidaci), zastoupeným advokátkou, o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věcí), takto:

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 27.10.2000, sp.zn. 12 Co 309/2000, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 9.5.2000, čj. 27 C 106/92-27.

II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 1.4.1992, aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání pozemků parc. č. 185/1, parc. č. 185/2 a parc. č.185/3 v katastrálním území P. V žalobě se uvádělo, že tyto pozemky přešly na stát na základě výměru bývalého Ústředního národního výboru města P. z 29.3.1995, jímž bylo rozhodnuto o tzv. operativní správě Bytového podniku města P.; k přechodu nemovitostí na stát tímto způsobem nebylo právního důvodu. Žalovaný státní podnik získal pak nemovitosti, uvedené v žalobě žalobkyně, smlouvou z 29.4.1961. Podle názoru žalobkyně přešly uvedené pozemky na stát způsobem uváděným v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Žalovaný podnik trval na tom, že by toto občanské soudní řízení mělo být přerušeno až do doby ukončení trestního řízení soudního, v němž je řešena otázka pravosti listin, na základě nichž byl proveden vklad do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně, a to na základě dohody o vydání věcí, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným podnikem dne 19.2.1992.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 9.5.2000, čj. 27 C 107/92-27, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Bylo také uloženo žalobkyni zaplatit žalovanému podniku náhradu nákladů řízení částkou 1.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně poukazoval na to, že již dne 19.2.1992 byla uzavřena mezi žalobkyní a podnikem S., l. a z. dohoda o vydání nemovitostí parc. č. 185/1, parc. č. 185/2 a parc. č. 185/3 v katastrálním území P. Jestliže se tedy v současné době žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného podniku k uzavření dohody o vydání týchž nemovitostí, pak jde o žalobu nadbytečnou, protože povinnost žalovaného podniku zanikla splněním takového nároku.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 27.10.2000, sp.zn. 13 Co 309/2000. Tímto rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému podniku na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že v řízení u soudu prvního stupně rozhodoval v této právní věci vyloučený soudce. Proti soudci, který o žalobě žalobkyně rozhodoval u soudu prvního stupně, byla sice žalobkyní vznesena námitka podjatosti, ale tuto námitku nepovažoval odvolací soud za důvodnou. Poukazoval na to, že soudce soudu prvního stupně sám uvedl, že neexistují důvody pro jeho vyloučení z projednávání věci ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu; skutečnost, že uvedený předseda senátu soudu prvního stupně vyřizoval z titulu své funkce místopředsedy obvodního soudu stížnost žalobkyně na činnost tohoto soudu, není důvodem pro jeho vyloučení z projednávání této právní věci (sp.zn. 27 C 106/92 Obvodního soudu pro Prahu 1) a ani obsah spisu uvedeného soudu Spr. 3161/99, v němž byla zmíněná stížnost vyřizována, nesvědčí pro závěr, že tento soudce měl poměr k projednávané věci, účastníkům řízení nebo jejich právním zástupcům, pro nějž by bylo možné mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Neshledal proto odvolací soud důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu.

Odvolací soud byl také toho názoru, že tu v řízení nebylo nutné po předchozím přerušení řízení (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 1.4.1966, čj. 27 C 106/92-9, jímž bylo přerušeno řízení po dobu řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 10 C 745/93) vydávat usnesení o pokračování řízení v již citované právní věci, sp.zn. 27 C 106/92 Obvodního soudu pro Prahu 1.

Ve věci samé byl pak odvolací soud shodného názoru jako soud prvního stupně, že je tu rozhodné, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o vydání nemovitostí, takže žalovaný podnik splnil svou povinnost podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., týkající se vydání pozemků parc. č. 185/1, parc. č. 185/2 a parc. č. 185/3 v P. Touto uzavřenou dohodou jsou účastníci dohody vázáni bez ohledu na to, zda byla registrována bývalým státním notářstvím, popřípadě zda bylo vložena do katastru nemovitostí rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu. Odvolací soud měl proto za to, že soud prvního stupně správně dovodil, že domáhá-li se žalobkyně, aby žalovaný podnik splnil povinnost, která již byla splněna, musela být žaloba žalobkyně zamítnuta. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu).

Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Pokud se žalobkyně domáhala, aby bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (k řešení problematiky spočívající v tom, že soudce prvního stupně rozhodl bez ohledu na to, že byla proti němu uplatněna námitka podjatosti před vydáním rozhodnutí a o této námitce nebylo nadřízeným soudem rozhodnuto), s ohledem na to, že nejsou dány skutečnosti taxativně uvedené v § 14 odst. 1 občanského soudního řádu, pro které by byl soudce soudu prvního stupně vyloučen z projednávání věci, měl odvolací soud za to, že návrh, aby tu bylo připuštěno dovolání k řešení právní otázky zásadního významu, není důvodný.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 4.12.2000 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 3.1.2001, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na to, že u soudu prvního stupně rozhodoval v této právní věci vyloučený soudce (§ 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu) a že jde tu o řešení otázky po právní stránce zásadního významu. Z dovolacích důvodů dovolatelka poukazovala na ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/, b/ a d/ občanského soudního řádu.

Dovolatelka zdůrazňovala, že po uplatnění námitky podjatosti vůči soudci soudu prvního stupně mělo být o této námitce rozhodnuto podle ustanovení § 15 a § 16 občanského soudního řádu. Důvod podjatosti tu spatřovala v konkrétní okolnosti, že totiž samosoudce, který v této právní věci u soudu prvního stupně rozhodoval, vyřizoval před tím jako místopředseda soudu stížnost na postup Obvodního soudu pro Prahu 1 při přebírání spisu od bývalého Státního notářství pro P. v roce 1992 (s výtkou nezabezpečení toho, aby spis sp.zn. 1 REH 198/92 byl předán Katastrálnímu úřadu pro P. podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), přičemž tato stížnost nebyla vyřízena správně (podle názoru dovolatelky) a místopředseda soudu podal žalobkyni nepravdivou informaci ohledně vyžádání notářského spisu od Městského soudu v Praze.

Dovolatelka měla dále za to, že tu při aplikaci a výkladu ustanovení § 15 a § 16 občanského soudního řádu se soudy obou stupňů odchýlily od běžné praxe soudů a strpěly, aby soudce soudu prvního stupně i po uplatnění námitky podjatosti se neomezil jen na úkony, které nesnesou odklad, ale přikročil k rozhodování ve věci samé.

Podle názoru dovolatelky bylo v řízení postupováno i v rozporu s ustanovením § 11 občanského soudního řádu, neboť po předchozím přerušení řízení chtěl-li soud prvního stupně v řízení pokračovat v řízení, bylo třeba, aby o tom usnesením rozhodl a aby toto usnesení vydal písemně.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001), projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Přípustnost dovolání tu bylo nutno posuzovat (a to i vzhledem k obsahu dovolání dovolatelky) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ a g/ občanského soudního řádu (v již uvedeném znění) a podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) je dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, jestliže účastníkům řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

K tomuto ustanovení bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožní účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která občanský soudní řád dává. Pro přípustnost dovolání není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo před soudem prvního stupně. Vyloženo bylo také (v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu jde jen tehdy, jestliže se postup soudu projeví v průběhu řízení (a nikoli až při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) je dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátu (§ 16 odst. 2 občanského soudního řádu v již citovaném znění).

Skutečnosti, pro které je soudce vyloučen, jsou účastníci povinni sdělit soudu neprodleně (§ 15 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V řízení může soudce učinit jen takové úkony, které nesnesou odklad (§ 15 odst. 1 občanského soudního řádu v již citovaném znění).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 74/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo např. vyjádřeno, že u soudce, který se podílel na rozhodování právní věci, v níž podle tvrzení žalobce vznikla škoda nesprávným úředním postupem, jejíž náhrady se žalobce domáhal, jde o takový poměr k věci, který vyvolává pochybnosti o jeho nepodjatosti (§ 14 odst. 1 občanského soudního řádu). V rozhodnutí uveřejněném pod č. 7/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl také zaujat právní názor, že pravomocné rozhodnutí nadřízeného soudu o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, nebrání dovolacímu soudu posoudit tuto otázku jinak (srov. § 237 odst. 1 písm. g/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Poznatky z rozhodování soudů v době před účinností zákona č. 30/2000 Sb. vedly zřejmě i k tomu, že v novele občanského soudního řádu, provedené tímto zákonem, došlo k zpřesnění postupu v řízení z důvodu uplatňování námitky podjatosti. V ustanovení § 15b občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) je na příště výslovně stanoveno, že k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců svému nadřízenému soudu.

Z důvodů vyplývajících ze shora citovaných ustanovení občanského soudního řádu a z právních závěrů zaujatých v uveřejněné soudní judikatuře k těmto ustanovením dospěl proto dovolací soud k závěru, že v daném případě odvolací soud i soud prvního stupně nepostupovaly v řízení, při němž aplikovaly ustanovení § 14, § 15 a § 16 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) tak, aby nedošlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění).

Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatelky přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) a shledal také splněn i dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ občanského soudního řádu (také v tomto znění), což postačovalo pro rozhodnutí o dovolání dovolatelky.

Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně potupovat podle ustanovení § 15 občanského soudního řádu (v již citovaném znění); soud prvního stupně bude vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Při dalším rozhodnutí ve věci rozhodne soud prvního stupně pak i o dosavadních nákladech řízení, včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 6. listopadu 2001

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 06. November 2001