JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1756/2001

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Z. V., zastoupené advokátem, proti žalované B. N., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 202/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2001, č. j. 29 Co 167/2001-64, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobě na vyklizení bytu podané dne 15. 7. 1999 vyhověl Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12. 2000, č. j. 24 C 202/99-36. K odvolání žalované podanému dne 1. 2. 2001 Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 9. 2001.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání dne 29. 8. 2001. Dovolatelka nesouhlasila se skutkovými závěry ani s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhovala zrušení rozhodnutí obou soudů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 15. 7. 1999, tedy za účinnosti občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (to je do dne 31. 12. 2000). Rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 1. 2. 2001 tak bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k ustanovení bodu 15. hlavy I. - přechodná ustanovení k části první - zákona č. 30/2000 Sb., proto i pro projednání věci a jejímu rozhodnutí odvolacím soudem přicházelo do úvahy rozhodování podle dosavadních právních předpisů. Rovněž z hlediska dovolacího řízení je nutno vycházet z ustanovení bodu 17. těchže přechodných ustanovení. Podle nich dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Uvedený důsledek vychází z povahy ustanovení bodu 15. a 17. zmíněných přechodných ustanovení, neboť jde o předpis kogentní povahy, od nichž se soud nemůže odchýlit. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z obsahu spisu se nenabízí závěr - a ostatně to dovolatelka ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení (důvody zmatečnosti) uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., jejichž prokázání by zakládalo přípustnost dovolání a současně existenci dovolacího důvodu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudu s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.

Dovolatelka (vzhledem k shora uvedené nutnosti aplikace dosavadních procesních předpisů) zřejmě nepřípadně uplatnila tvrzení o dovolacím důvodu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž výslovně odkazuje. Tomuto jeho tvrzení odpovídala možnost založená podle ustanovení § 239 odst. 1, resp. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. Odvolací soud však nezaložil přípustnost dovolání výrokem svého potvrzujícího rozsudku, aniž žalovaný využil možnosti uvedené v § 239 odst. 2 o. s. ř. Posledně uvedený závěr se totiž nenabízí ani z obsahu samotného odvolání dovolatelky, ani z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu. Návrh na připuštění dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. je procesním úkonem, který musí odpovídat požadavkům srozumitelnosti a určitosti. Ani při použití extenzívního výkladu ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k ustanovení §243c o. s. ř. nelze totiž z obsahu podání a přednesů žalované do doby vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu dovodit, že by žalovaná pro případ vydání potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu učinila výslovný návrh na připuštění dovolání v této věci proto, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití § 224 odst.1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2001

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. October 2001