JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1706/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání města P., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18.12.2003, sp. zn. 22 Co 439/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 16/2002 (žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalované společnosti s ručením omezeným P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalující město P. (dále jen „žalující město“) se domáhala žalobou, podanou u soudu 4.2.2002, aby soud rozsudkem určil, že město P. je vlastníkem domu čp. 200 a pozemkem parc. č. 1514 (o výměře 1257 m2) v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 2800 u Katastrálního úřadu P. V žalobě bylo uvedeno, že uváděné nemovitosti vlastnilo město P. ke dni 31.12.1949 a ke dni 24.5.1991 (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) byly tyto nemovitosti ve vlastnictví státu – České republiky. V katastru nemovitostí je nyní na listu vlastnictví ohledně uvedených nemovitostí zapsána Městská část P., ale nemovitosti drží žalovaná P., s.r.o. Za těchto okolností má žalující město naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví, které získalo ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 172/1991 Sb.

Žalovaná společnost s ručením omezeným navrhla zamítnutí žaloby. Poukazovala především na to, že už v předchozím občanském soudním řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 21 C 108/92 došlo k zamítnutí obdobné žaloby Městské části P. proti téže žalované společnosti s.r.o. P. o určení vlastnictví této městské části k týmž nemovitostem, o něž jde i v tomto řízení. Dále poukazovala žalovaná P. s.r.o. na to, že město P. nebylo ke dni 31.12.1949 vlastníkem v žalobě uvedených nemovitostí, ale tyto nemovitosti byly majetkem tehdejšího komunálního podniku podle zákona č. 199/1948 Sb. Podle názoru žalované společnosti s ručením omezeným žalující město nenabylo tedy vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě, ani pak podle zákona č. 172/1991 Sb.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 6.6.2003, čj. 23 C 16/2002, bylo určeno, že žalobce je vlastníkem domu čp. 200 se stavební parcelou (o výměře 1257 m2) v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 2800 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Žalované P., s.r.o., bylo uloženo zaplatit žalujícímu městu na náhradu nákladů řízení 13.225 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalující město má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když má za to, že je vlastníkem uvedených nemovitostí, zatím co žalovaná společnost je nyní zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník těchto nemovitostí.

Soud prvního stupně se dále zabýval úvahou o tom, zda žalující obec město P. byla vlastníkem jí uváděných nemovitostí k 31.12.1949 ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Pokládal za zjištěno, že v pozemkové knize bylo vloženo vlastnické právo pro město P. podle žádosti na základě zákona č. 1134/1920 Sb. Později bylo podle základní listiny z 15.4.1949 vloženo vlastnické právo pro Technickou službu města P., komunální podnik; následně bylo vloženo vlastnické právo pro čs. stát – Bytový podnik města P. Dne 14.7.1960 byla poznamenána v pozemkové knize změna správy pro Obvodní podnik bytového hospodářství v P. Kupní smlouvou z 21.1.1992 prodal Obvodní podnik bytového hospodářství v P. dům čp. 200 se stavební parcelou č. 1514 (o výměře 1257 m2) společnosti s.r.o. P.; tato kupní smlouva byla registrována dne 31.1.1992 bývalým Státním notářstvím pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 R 134/92. V občanském soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 108/92 byla pravomocně zamítnuta žaloba Městské části P. o uložení povinnosti žalované P., s.r.o., vydat žalující Městské části P. dům čp. 200 a pozemek parc.č. 1514 v katastrálním území V. Na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že obec P. byla vlastníkem sporných nemovitostí ke dni 31.12.1949; v důsledku toho podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. přešly v tomto řízení uváděné nemovitosti ke dni účinnosti téhož zákona na žalující obec a staly se jejím vlastnictvím.

Soud prvního stupně dospěl tedy k výslednému závěru, že byla-li již uvedená smlouva z 21.1.1992, uzavřená mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. a P., s.r.o., registrována až 31.1.1992, pak se tak stalo v době, kdy již OPBH v P. nebyl vlastníkem uvedených nemovitostí. Soud prvního stupně posuzoval proto smlouvu z 21.1.1992 jako neplatnou podle ustanovení § 39 občanského zákoníku „pro rozpor se zákonem“. Za vlastníka nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, pak soud prvního stupně považoval obec město P.

O odvolání žalované P, s.r.o., proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 18.12.2003, sp. zn. 22 Co 439/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalujícího města P. o určení jeho vlastnictví k domu čp. 200 se stavební parcelou č. 1514 (o výměře 1257 m2) v katastrálním území V., zapsaným na listu vlastnictví č. 2800 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Žalujícímu městu bylo uloženo zaplatit žalované společnosti P., s.r.o., na náhradu nákladů řízení 10.300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a na náhradu nákladů odvolacího řízení 13.225 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně zjistil na základě provedeného dokazování dostatečně skutkový stav věci, avšak s jeho právním závěrem se nemohl odvolací soud ztotožnit. Odvolací soud byl na rozdíl od názoru soudu prvního stupně toho mínění, že nemovitosti uváděné žalujícím městem nebyly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví obce tak, jak to předpokládá § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., a proto dnem účinnosti tohoto zákona nepřešly do vlastnictví obce.

Odvolací soud poukazoval při svém zdůvodnění rozhodnutí na právní úpravu platnou v době před uvedeným datem 31.12.1949, a to jmenovitě na ustanovení zákona č. 150/1948 Sb. (Ústavu), na zákon č. 199/1948 Sb. a na vládní nařízení č. 10/1949 Sb. Odvolací soud dovozoval, že zákon č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích, respektoval samostatnou vlastnickou způsobilost komunálních podniků a vycházel z pojetí odlišné právní subjektivity založeného podniku a jeho zakladatele a také z jeho samostatné vlastnické způsobilosti. Také v ustanovení § 10 vládního nařízení č. 10/1949 Sb. bylo stanoveno, že byl-li znárodněný majetek přenechán podniku lidové správy, nepřecházelo vlastnictví k němu na svazek lidové správy, nýbrž přímo na podnik. Teprve zákonem č. 167/1950 Sb., o komunálních podnicích, s účinností od 1.1.1951 byly zrušeny podmínky vlastnické způsobilosti komunálních podniků a byly změněny na správu majetku, který jim byl svěřen. Dnem 1.1.1959 přešel majetek obcí na stát a pokud byly vlastníkem věcí komunálních podniků do té doby obce, pak se od 1.1.1950 stal jejich vlastníkem stát. V daném případě, zdůrazňoval odvolací soud, se v zakládací listině komunálního podniku Technické služby města P. (konkrétně v článku 7) jeho zakladatel město P. označuje za dosavadního vlastníka a oprávněného, který výslovně souhlasí s tím, aby podle § 18 zákona č. 199/1948 Sb. byl v pozemkové knize vložen vklad vlastnického práva pro tento komunální podnik.

Protože tedy odvolací soud měl za to (na rozdíl od soudu prvního stupně), že nemovitosti, o které v tomto řízení jde, nebyly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví obce (jak předpokládá § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.), změnil odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalujícího města zamítl. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující obec v řízení zastupoval, dne 15.4.2004 a dovolání ze strany této žalující bylo dne 24.5.2004 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolávající se město P. navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v tomto dovolání poukazováno na to, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle názoru dovolávajícího se města právní úprava obsažená v zákoně č. 199/1948 Sb., na kterou odvolací soud poukazoval, neměla žádnou úpravu podnikového vlastnictví; tato úprava nezaložila vlastnictví podniku, jakým byl komunální podnik. Formulace použitá v právní úpravě, že „komunální podnik je národním majetkem v rukou svazků lidové správy“, neznamená, že by začleněním v roce 1949 ještě obecního majetku do komunálního podniku se tento majetek stal majetkem státu, ať už v rukou státu nebo příslušného národního výboru. To vyplývá i z ustanovení § 2 odst. 2 tehdy platného nařízení vlády č. 10/1949 Sb., které bylo vydáno k provedení zákona č. 199/1948 Sb.; podle citovaného ustanovení vládního nařízení č. 10/1949 Sb. jsou komunální podniky v některých případech spravovány jako majetkové podstaty ve vlastnictví svazků lidové správy; podnik tedy není subjektem, který by jako další vlastník stál mezi obcí a hmotným majetkem uvedeného druhu. Stát mohl národní majetek přenechat buď svazku lidové samosprávy nebo jiným právnickým osobám (tedy i komunálnímu podniku); komunální podnik mohl spravovat jednak národní majetek, ale také majetek obce (podle zakládací listiny pořízené národním výborem). Komunální podnik se nestal vlastníkem majetku; začleněný obecní majetek se nestal národním majetkem v době do 31.12.1949; národním majetkem se stal až za účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, a to dnem 1.1.1950, kdy účinností tohoto zákona zaniklo vlastnictví obcí. Tedy také v daném případě neznamenalo začlenění některých součástí majetku města P. do komunálního podniku změnu vlastnictví k tomuto majetku a tato obec vlastnila majetek až do 1.1.1950, kdy bylo vlastnictví obcí zrušeno.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.); podle tohoto přechodného ustanovení platí ustanovení zákona č. 30/12000 Sb. i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tedy před 1.1.2001). Výjimky, které jsou uvedeny např. v bodech 15 a 17 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se na daný případ nevztahují.

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci.

Dovolávající se město uplatňovalo jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc jmenovitě podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., které se této právní věci nepochybně týkalo a účastníci řízení na toto ustanovení v průběhu řízení také poukazovali. V dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil, když dospěl k závěru, že „předmětné nemovitosti nebyly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví chce tak, jak to předpokládá § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., a proto dnem účinnosti tohoto zákona nepřešly“ na žalující obec.

K aplikaci a výkladu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. bylo v nálezu Ústavního soudu ČR z 9.2.2000, II. ÚS 411/99, uveřejněném pod č. 23 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR uvedeno: „Obec nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, pokud nemovitosti nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce“. V odůvodnění tohoto nálezu byl zdůrazněn význam písemných dokladů, které mohly být dohledány.

V daném případě měly soudy obou stupňů k dispozici písemné doklady, jmenovitě „základní listinu komunálního podniku Technické služby města P.“ z 15.4.1949 a výpis z pozemkové knihy, z vložky č. 278 pro katastrální území K. V., pořízený dne 3.9.1991.

V uváděné vložce pozemkové knihy je ze dne 25.8.1949 pod Čd 14598/49 zápis: „Podle zakládací listiny z 15.4.1949 bylo vloženo vlastnické právo pro podnik – Technické služky m. P., komunální podnik“. Citovaná vkladu schopná listina pro tento zápis obsahovala ve svém článku 7, ohledně zápisu ve veřejných knihách: „ město P. jako dosavadní vlastník a oprávněný souhlasí s tím, aby podle § 18 zákona č. 199/1948 Sb. a podle této zakládací listiny byl v příslušných vložkách pozemkové knihy vložen vklad práva vlastnického pro tento komunální podnik, pokud jde o převedená práva věcná, užívací či jiná, jakož i přípustná oprávnění“. V článku 5 téže listiny bylo také uvedeno, že komunální podnik Technické služby města P. přejímá majetkové podstaty uvedené v článku 6 zakládací listiny z 15.4.1949 (tedy včetně objektu čp. 200 se stavební parcelou, zapsaných ve vložce č. 278 pozemkové knihy pro katastrální území K. V.).

S uvážením těchto písemných dokladů, které tu byly jednoznačně dohledány (jak to bylo zdůrazněno v již uváděném uveřejněném nálezu Ústavního soudu ČR z 9.2.2000, II ÚS 411/99), jakož i s uvážením právní úpravy platné v roce 1949, jmenovitě obecného zákoníku občanského z roku 1811 (vyhlášeného patentem č. 964/1811 tehdejší Sbírky zákonů a nařízení; srov. i zákon č. 11/1918 Sb.) a dále ústavního zákona č. 150/1948 Sb., zákona č. 199/1948 Sb. a vládního nařízení č. 10/1949 Sb. nelze přesvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud pochybil při aplikaci a výkladu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jak to vytýkala dovolávající se obec, která přes obsah i slovní znění zápisu v pozemkové knize a obsah a slovní znění vkladu schopné listiny, na jejímž základě byl zápis v pozemkové knize učiněn, obecnou úvahou o druzích a povaze vlastnictví z období roku 1949 dovozovala, že tu v případě domu čp. 200 (a stavební parcely, na němž dům stojí) v katastrálním území K. V. v P. šlo o tzv. historické vlastnictví obce, trvající a nepřevedené k 31.12.1949.

Nemohl proto dovolací soud za uvedených skutkových zjištění, doložených v řízení před soudy obou stupňů, ani za uvedených právních okolností posoudit rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolávající se obce, jako rozhodnutí nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.

Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky podle téhož ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.

Dovolávající se obec nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované společnosti s ručením omezeným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. září 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 24. September 2004