JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1677/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr.Oldřicha Jedličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A/ M. H., B/ H. V. a C/ E. S., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Městu H., o náhradu živého a mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp.zn. 11 C 159/2002, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.1.2004, čj. 17 Co 194/2003-191, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. ledna 2004, čj. 17 Co 194/2003-191, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. března 2003, čj. 11 C 159/2002-128, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem potvrdil v odvolacím řízení zamítavý rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, když dospěl k závěru, že tento soud správně vyhověl námitce promlčení vznesené v průběhu řízení žalovaným. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně včas vyzvaly žalovaného k náhradě živého a mrtvého inventáře podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), že však svůj nárok neuplatnily u soudu v promlčecí lhůtě, takže soud musel vyhovět námitce promlčení, kterou žalovaný vznesl, a žalobu z tohoto důvodu zamítnout.

Žalobkyně podaly proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž vytýkají soudu nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Jsou toho názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil uznání dluhu ze strany žalovaného, běh promlčecí lhůty a jednání žalovaného z hlediska souladu či rozporu s dobrými mravy. Dovozují, že i odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný svůj závazek uznal co do důvodu, nepřiznal však tomuto úkonu následky uznání dluhu proto, že ohledně výše dluhu bylo jeho uznání z 11.2.2003 neurčité. Dovolatelky poukazují na to, že žalovaný po celou dobu, kdy s ním vedly jednání, svůj závazek uznával co do důvodu. Pokud jde o výši, uznal minimální část zažalované částky, když odkazoval na jiné listiny či způsob výpočtu dluhu. Přitom podle uznávané literatury lze za uznání co do výše považovat i takové uznání, kde je výše stanovena např. odkazem. Odvolací soud podle nich nesprávně posoudil i otázku, zda žalovaný uplatnil námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Poukazují na to, že žalovaný je utvrzoval po celou dobu jednání, že dojde k uzavření dohody, uznával svůj závazek a otázkou zůstávala pouze konkrétní výše plnění. Teprve po několika jednáních žalovaný dospěl k závěru, že potřebuje soudní rozhodnutí k tomu, aby plnil. Sám dokonce vypracoval návrh žaloby a zaslal jej žalobkyním s tím, aby po úpravách a doplnění ji podaly u soudu, a tak jim aktivně pomáhal domoci se jejich práva. Pokud po takovém jednání vznesl námitku promlčení, jednal v rozporu s dobrými mravy. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil k dovolání tak, že nárok žalobkyň nehodlá splnit a trvá na námitce promlčení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně, zastoupené tehdy obecným zmocněncem, včasné dovolání. Po výzvě soudu bylo dovolání doplněno podáním právní zástupkyně-advokátky, kterou soud ustanovil žalobkyním pro toto řízení. Dovolání tak splňuje náležitosti stanovené v § 241 a 241a o.s.ř. Nezabývá se ovšem přípustností dovolání za situace, že odvolací soud potvrdil prvý rozsudek soudu prvního stupně v této věci, takže nepřipadá v úvahu aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm.b) nebo c) o.s.ř. Dovolání je v takovém případě přípustné jen pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu mj. za situace, kdy rozhodnutí řeší právní otázku, která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že z uvedeného důvodu má rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam a dovolání proto je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.

Odvolací soud použil při posouzení, zda došlo k promlčení nároků žalobkyň striktně ustanovení občanského zákoníku o uznání dluhu, aniž vzal v úvahu judikaturu dovolacího soudu. Touto problematikou se dovolací soud již opakovaně zabýval a v souladu s judikaturou Ústavního soudu zdůraznil, že je třeba přistupovat k počátku promlčecí doby u nároků na náhradu podle zákona o půdě citlivě, v případě, kdy povinná osoba svým jednáním dává oprávněné osobě na vědomí, že hodlá zcela nebo zčásti svůj závazek k náhradě plnit. Ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 1266/2002 Nejvyšší soud rozsudkem z 22.10.2002 vyslovil, že při posouzení promlčení nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře musí soud přihlížet k nejasnostem, jež provázely vypořádání takových nároků, jakož i k obsahu jednání oprávněných a povinných osob včetně ústních tak, aby byl stanoven počátek běhu promlčecí doby s ohledem na intence zákona o půdě. Z hlediska jednání oprávněné a povinné osoby v daném případě, tj. zda došlo ze strany povinné osoby k projevům vůle nahradit žalobkyním mrtvý inventář v rozsahu, jak bylo rozhodnuto ministerstvem zemědělství, odvolací soud věc neposuzoval, a jeho rozsudek proto není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ve věci sp.zn. 26 Cdo 2786/2000 Nejvyšší soud judikoval rozsudkem ze dne 18.1.2001, že při posuzování práv a povinnosti účastníků vztahů založených zákonem o půdě, lze v případě mimořádných okolností aplikovat na tyto vztahy ustanovení § 3 občanského zákoníku. Odvolací soud se tímto hlediskem sice zabýval, ale nevzal v úvahu dlouhodobý postoj žalovaného při jednání s žalobkyněmi i při jednání před soudem.

Dovolací soud však dospěl k závěru, že podstatnější vadou řízení je skutečnost, že jednal s žalovaným jako s osobou pasivně legitimovanou, ač podle zákona č. 183/1993 Sb., jímž byl novelizován zákon o půdě, přešel dnem 1.7.1993 závazek plnit náhradu za obce na jiný subjekt, a to na P. f. České republiky (dále jen „P. f.“). V důsledku toho bylo do zákona zařazeno ustanovení § 18a, jež zpočátku vzbuzovalo různé názory na výklad pasivní legitimace ve věcech, kdy za povinnou osobu má plnit P. f., v průběhu doby se však judikatura sjednotila. Podle ní došlo v případech, kdy povinnou osobou byla obec nebo okresní úřad, k zákonné sukcesi závazku povinné osoby na P. f., jenž je proto ve sporech pasivně věcně legitimován. O této skutečnosti měly být žalobkyně soudem poučeny již proto, že nebyly v řízení před soudy prvého a druhého stupně zastoupeny osobou znalou práva. Jde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. Ze stejného důvodu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude nově rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 29. October 2004