JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1638/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jana Eliáše, PhD., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců: a) Ing. J. M., a b) Ing. J. M., oba zastoupeni advokátem, proti žalovanému: D. p. hl. m. P., a. s., o zaplacení částky 2.668.102,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 31/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2007, č. j. 55 Co 282/2007-129, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.184,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se coby spoluvlastníci pozemků v katastrálním území M. domáhali zaplacení částky 5.325.040,- Kč (každému měla připadnout polovina) z titulu bezdůvodného obohacení s ohledem na to, že žalovaný dané pozemky užíval bez právního důvodu. V průběhu řízení pak žalobu rozšiřovali za jednotlivá období i pokud jde o výši bezdůvodného obohacení. Současně vzali žalobu do částky 5.144.090,- Kč s příslušenstvím zpět. Rozhodné období přitom vymezili od 15. 2. 1999 do 15. 2. 2002. Mezi účastníky byl základ nároku nesporný, avšak sporná byla jeho výše.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2006, č. j. 38 C 31/2001-96, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku 1.421.735,- Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % z částky 496.063,- Kč ode dne 16. 2. 2000 do zaplacení, 10 % z částky 465.482,- Kč ode dne 16. 2. 2001 do zaplacení a 7,5 % z částky 460.188,- Kč ode dne 16. 2. 2002 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, řízení do částky 5.144.090,- Kč s příslušenstvím bylo zastaveno a bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku i o nákladech řízení. Nárok žalobců, jak bylo výše uvedeno, byl mezi účastníky nesporný, jednalo se pouze o výši bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně vycházel z prokázaných zjištění, k nimž dospěl Obvodní soud pro Prahu 7 v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 2/96, u kterého probíhalo řízení o žalobě z titulu bezdůvodného obohacení mezi stejným žalovaným a jinými žalobci (dalšími spoluvlastníky týchž pozemků v rozsahu jejich podílů), přičemž zamítl návrhy žalovaného na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku k otázce, zda zpevněné plochy jsou stavbou spojenou trvale se zemí či nikoliv, a vyjádřením M. hl. m. P. ohledně typu komunikace na pozemcích s tím, že v tomto rozsahu bylo dokazování u Obvodního soudu pro Prahu 7 již prováděno. Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení vycházel soud prvního stupně ze sazby nájemného, které by musel žalovaný platit za dané pozemky s tím, že do něj započítal

i fakt, že se v tomto případě jednalo o zpevněné plochy. Ty sice vybudoval na své náklady sám žalovaný, avšak učinil tak bez souhlasu žalobců a ti nemohli předmětné pozemky se zpevněnými plochami užívat v důsledku jednání žalovaného.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2007, č. j. 55 Co 282/2007-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé, pokud jde o částku 1.334.051,- Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % z částky 414.813,- Kč ode dne 17. 2. 2000 do zaplacení, 10 % z částky 465.482,- Kč ode dne 16. 2. 2001 do zaplacení

a 6,5 % z částky 453.736,- Kč od 16. 2. 2002 do zaplacení pro každého z žalobců, ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud neshledal důvodnou argumentaci žalovaného, podle níž zpevněná plocha, vybudovaná žalovaným na předmětných pozemcích, není součástí těchto pozemků, ale je vlastnictvím žalovaného jako účelová komunikace, přičemž uvedené plochy jsou zpevněné živičným povrchem a slouží pro parkování autobusů. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že tyto plochy nemohou být vlastnictvím žalovaného, neboť by to odporovalo ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, na jejímž základě komunikace pokrytá živičným povrchem není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, byť jde o stavbu podle veřejného práva, stejně jako parkoviště, představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není z hlediska občanskoprávního stavbou. Městský soud v Praze se pak ztotožnil s námitkou žalovaného, podle níž byla část nároku žalobců promlčena, a v této části žalobu zamítl.

Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opírá o přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé, přičemž dovolací důvod blíže nespecifikoval. Ve svém dovolání označil celkem tři otázky, která mají dle jeho názoru zásadní právní význam – zda jsou pozemní komunikace ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, součástí pozemků, na kterých se nacházejí, zda je pro nárok vlastníka věci na vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání jeho věci povinným rozhodující počáteční stav, či zda se tento nárok zvyšuje o zhodnocení věci následně provedené povinným,

a konečně, zda v případě užívání společné věci jedním ze spoluvlastníků zahrnuje nárok ostatních spoluvlastníků na úhradu za toto užívání i částku za zhodnocení věci provedené tímto spoluvlastníkem. Dle jeho názoru odvolací soud mylně hodnotil předmětné komunikace jako „zpevněné plochy se živičným povrchem“, ačkoliv to nebylo v předchozím řízení prokázáno a spojení komunikací se zemí mělo být zjištěno navrženým znaleckým posudkem, a nevypořádal se řádně s kvalifikací daných odstavných ploch. Dovolatel žádal, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobci zdůraznili, že otázka, zda jsou komunikace pokryté živičných povrchem samostatným předmětem občanskoprávních vztahů či nikoliv, byla již dostatečně judikována. To, že se v případě uvedených pozemků jedná o plochy zpevněné živičných povrchem pro parkování autobusů

a nikoliv účelovou komunikaci, bylo uvedeno ve znaleckém posudku, vypracovaném pro účely řízení u Obvodního soudu pro Prahu 7 (sp. zn. 7 C 2/1996). Uvedli, že opakovaně nabízeli žalovanému možnost uzavření dohody o užívání předmětných pozemků, avšak bezvýsledně. Pro posouzení výše bezdůvodného obohacení považují žalobci za rozhodující stav pozemků v době, kdy k tomuto bezdůvodnému obohacení docházelo – právě po tuto dobu pozemky nemohli užívat (ač byly v jejich spoluvlastnictví), neboť je pro svou potřebu užíval výlučně žalovaný. Vzhledem k výše uvedenému žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, resp. zamítl.

Žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“) a za současného splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jeho důvodnost blíže nekonkretizoval.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) či b) o.s.ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má pro právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ zde nejde.

První otázka, kterou dovolatel vymezil a která má podle jeho názoru zásadní právní význam (zda jsou pozemní komunikace ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb. součástí pozemků, na kterých se nacházejí), je pro daný případ irelevantní, neboť se nejedná o otázku, na níž by odvolací soud postavil své rozhodnutí. Městský soud v Praze se totiž nezabýval tím, zda pozemní komunikace je či není součástí pozemku – ani tak učinit nemohl, neboť konstatoval, že v tomto případě se o pozemní komunikaci nejedná, a tudíž by i úvahy o tom, zda obecně každá pozemní komunikace je součástí pozemku, na kterém se nachází, byly nad rámec nezbytné právní argumentace. Zároveň je nutné zdůraznit, že proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, neboť Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Pouze za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005). Námitka, že v řízení nebyl prokázán charakter předmětných ploch jako „zpevněných se živičným povrchem“, je pak otázkou skutkovou, jež přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.).

Druhá a třetí otázka pak úzce souvisí jedna s druhou, jsou vzájemně propojené. Pro rozsah povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení je obecně rozhodující stav, kdy k němu došlo. V tomto případě se nejedná o situaci, kdy by ke vzniku bezdůvodnému obohacení mělo dojít na základě jednorázového úkonu žalovaného. Naopak, posuzováno je dlouhodobé užívání pozemků v rozsáhlejším časovém úseku. K bezdůvodnému obohacování žalovaného tedy docházelo po celou dobu jeho užívání pozemků a nelze je vztáhnout pouze k jedinému časovému okamžiku, tedy „počátečnímu stavu“, jak by tomu mělo být podle názoru žalovaného. Pokud se přitom v tomto časovém úseku změnila hodnota pozemků (v daném případě zpevněním ploch živičným povrchem), musí to bezpochyby mít vliv i na výši toho, čím se žalovaný obohatil. V souvislosti s tím, že žalovaný provedl zhodnocení pozemků výhradně na své náklady bez souhlasu žalobců, měl by právo na jeho náhradu v případě, že by bylo možné toto zhodnocení subsumovat pod ust. § 458 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), tedy pod kategorii „nutných nákladů“. Tak tomu však v žádném případě není a žalovaný může tuto náhradu požadovat až v případě zrušení podílového spoluvlastnictví, což vyplývá i z judikatury uvedené samotným dovolatelem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 1969, sp. zn. 4 Cz 11/69, uveřejněné pod R 40/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 5/1970, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/1982, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/1999, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 583, svazek 7/2001).

Pokud jde o nález Ústavního soudu sp. zn. II. 325/2000, na nějž se dovolatel rovněž odvolává, není možné jej na tento případ vztáhnout, a to vzhledem ke skutečnosti, že se zabývá zcela odlišným skutkovým stavem a týká se problematiky pozemních komunikací.

Žalovaný se rovněž dovolává proti výroku rozsudku odvolávacího soudu

o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným podle

§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze samostatně přezkoumávat část napadeného rozhodnutí, která se týká nákladů řízení (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v Soudních rozhledech pod SR 1/2002 na str. 10).

Podmínky přípustnosti pro zásadní právní význam napadeného rozsudku nejsou splněny a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Žalobcům vzniklo podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů vynaložených v dovolacím řízení. Tyto náklady představují odměna advokáta za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) podle § 3 odst. 1 bod 5, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, věty první, a § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 13.000,- Kč a dva režijní paušály po 300,- Kč ve smyslu § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., vše navýšeno o 19 % DPH.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. května 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 06. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin