JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1563/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Obce h. m. P., zastoupené advokátem, proti žalované R. C. s. r.o., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 496/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.2.2004, č.j. 23 Co 1/2004-54, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 12.9.2000, domáhala se žalobkyně určení, že je vlastnicí nemovitostí blíže popsaných v petitu žaloby.

Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.3.2003, č.j. 14 C 496/2000-25, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17.6.2003, č.j. 17 Co 314/2003-37, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

Soud prvního stupně poté dalším rozsudkem ze dne 23.9.2003, č.j. 14 C 496/2000-42, žalobu opět zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 21.5.1991 byla mezi P. lázněmi h. m. P. jako prodávajícím a MUDr. P. D. a JUDr. M. B. jako kupujícími uzavřena kupní smlouva, která byla registrována u Státního notářství pro Prahu 7 dne 26.3.1992 a jejímž předmětem byly Lidové lázně v P., k.ú. H. čp. 848 se stavební parcelou č. 2073 o výměře 249 m2. Dále vzal za prokázané, že ke dni 31.12.1949 byla vlastnicí uvedených nemovitostí Obec P. a ke dni 24.5.1991 stát. Dovodil, že věcná legitimace účastníků je dána, neboť oba účastníci se považují za vlastníky předmětných nemovitostí a naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva plyne ze skutečnosti, že bez tohoto určení není možné provést změnu v zápisech katastru nemovitostí a dosáhnout tak případné shody mezi vlastnictvím podle stavu vyplývajícího z těchto zápisů a podle skutečného stavu. Dospěl závěru, že kupní smlouva ze dne 21.5.1991 byla platně uzavřena, neboť splňuje všechny náležitosti právních úkonů ( § 34 až § 42 o.z. ) a byla uzavřena v souladu s ustanoveními o smlouvách ( § 43 až § 51 a § 399 a násl. o.z. ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy ). Dále zaujal názor, že od vzniku smlouvy je třeba odlišit její účinnost, která nemusí nastat vždy zároveň se vznikem smlouvy. Věc posoudil podle § 47 odst. 2 ve spojení s § 134 odst. 2 věta druhá o.z. v tehdy platném znění s tím, že předmětná smlouva byla účinná až její registrací Státním notářstvím. Vyslovil závěr, že v dané věci jsou splněny předpoklady pro přechod nemovitostí do vlastnictví žalobkyně podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., neboť Obec P. vlastnila předmětné nemovitosti ke dni 31.12.1949, tyto nemovitosti byly ke dni účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví České republiky a jedná se o stavbu s pozemkem tvořícím se stavbou jeden funkční celek. Dále odkazoval na ustanovení § 132, 133 o.z. ve znění účinném ke dni registrace smlouvy se zdůvodněním, že převáděla-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývalo se vlastnictví účinností smlouvy, přičemž k její účinnosti bylo třeba registrace Státním notářstvím. Konstatoval, že dříve než došlo k registraci předmětné kupní smlouvy, předmět této kupní smlouvy přešel ze zákona na žalobkyni, která tak vstoupila do práv a závazků z občanskoprávních vztahů a stala se tak i subjektem smlouvy ze dne 21.5.1991 na straně prodávající. Uzavřel, že došlo k převodu vlastnického práva na MUDr. P. D. a JUDr. M. B. na základě kupní smlouvy ze dne 21.5.1991, a to ke dni její registrace dne 26.3.1992 a žalobkyně tedy není vlastnicí předmětných nemovitostí.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.2.2004, č.j. 23 Co 1/2004-54, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Neshledal opodstatněnými odvolací námitky žalobkyně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva. Konstatoval, že problematika platnosti kupní smlouvy byla řešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 171/94, kde byl vysloven závěr, že předmětná kupní smlouva je platná ze všech rozhodných hledisek a z tohoto důvodu byla také žaloba zamítnuta, přičemž toto rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci dne 2.2.1996. Uzavřel, že žalovaný, resp. jeho právní nástupci nabyli vlastnictví na podkladě platného právního úkonu a jako takoví byli správně zapsáni i do katastru nemovitostí.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 19.5.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 o.z., neboť k uzavření předmětné kupní smlouvy o převodu předmětu sporu došlo dne 20.5.1991, tedy pouhé 4 dny před přijetím zákona č. 172/1991 Sb. Dále vytýkala soudům obou stupňů nevypořádání se s námitkou, že nevlastník věci nemůže platně převést své vlastnické právo na třetí subjekt. Poukazovala na skutečnost, že ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je svým obsahem institutem, který má restituční charakter. Konstatovala, že předmětná kupní smlouva nikdy nenabyla účinnosti, proto se žalovaná nemohla stát právně platným způsobem vlastnicí předmětných nemovitostí. Dále dodala, že stejným způsobem je postupováno i ve věcech uzavření kupní smlouvy mezi účastníky, jestliže v mezidobí od uzavření této smlouvy do doby podání návrhu na provedení vkladu vlastnického práva převodce zemře, kdy nepřechází vlastnické právo z uzavřené smlouvy na pozůstalé. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 23.9.2003, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

O takový případ v posuzované věci nejde.

Otázky, které odvolací soud v souvislosti s posouzením žalobního nároku v této věci řešil, nepředstavují řešení otázek, které by nebyly již v judikatuře vyšších soudů vyřešeny. Odvolací soud správně vycházel ze zkoumání podmínek určovací žaloby spočívajících v nutnosti zjištění, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na určení vlastnictví v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož byly splněny zákonné podmínky přechodu vlastnictví z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že dne 21.5.1991 byla mezi účastníky platně uzavřena kupní smlouva, která byla platná i ke dni její registrace Státním notářstvím dne 26.3.1992. Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu o tom, žalovaná resp. její právní nástupci tedy nabyli vlastnictví na základě platného právního úkonu a byli též správně zapsáni do katastru nemovitostí.

Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelky na jí uváděné ustanovení § 3 odst. 1 o.z. je nepřípadný, rovněž tak i na její tvrzení, že předmětná kupní smlouva nikdy nenabyla účinnosti. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2004

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 30. September 2004