JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1546/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobců A/ J. Č., a B/ L. F., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ B. Š., jako správkyni konkursní podstaty úpadce Státního podniku zemědělské techniky v likvidaci, a 2/ P. f. Č. r., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované, firmě B. & B. s.r.o., zastoupeného advokátem, o projednání věci rozhodnuté správním orgánem v občanském soudním řízení, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 7 C 15/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.1.2006, čj. 12 Co 612/2005-257, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 5.10.2005, čj. 7 C 15/2003-227, zamítl v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) návrh žalobců, aby bylo nahrazeno zamítavé rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu P. z 25.10.2001 výrokem soudu, že žalobci jsou vlastníky pozemků zapsaných ve vložce č. 448 pozemkové knihy pro katastrální území Ch., ve výroku blíže specifikovaných. Soud prvního stupně konstatoval, že podle rozhodnutí pozemkového úřadu žalobci nejsou vlastníky předmětných pozemků, protože se na danou restituci nevztahuje zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Opíral se mj. o rozhodnutí Ministerstva zemědělství, vyžádané na základě pokynu Krajského soudu v Plzni, jenž zrušil předchozí rozhodnutí pozemkového úřadu. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu z 5.12.2000, bylo ve správním řízení rozhodnuto, že na předmětné pozemky se nevztahuje zákon o půdě. Proti tomuto rozhodnutí byl podán rozklad, o němž rozhodl ministr zemědělství dne 20.9.2001 tak, že rozklad zamítl a potvrdil jím napadené rozhodnutí. Podle zjištění správního orgánu původní vlastníci nemovitostí se nezabývali zemědělstvím, provozovali rozsáhlou živnost kovoprůmyslovou a stavební, čemuž sloužily všechny předmětné nemovitosti; zemědělský majetek, který není předmětem sporu, byl v nájmu jiné rodiny a nejednalo se o zemědělskou usedlost s doplňkovou živností a oba provozy nebyly nijak provázány. I když orgány, které neudělily v roce 1949 souhlas s převodem nemovitostí z původního vlastníka na žalobce podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), a rovněž konfiskace majetku původního spoluvlastníka nemovitostí probíhala podle dekretu č. 12/1945 Sb., nešlo o skutečnosti, které by byly rozhodné pro posouzení charakteru nemovitostí, jež tvořily základ nezemědělské živnosti, protože rozhodující byl z hlediska uplatnění o půdě skutečný stav, tj. zda šlo formálně i fakticky o majetek podřaditelný pod § 1 odst. 1 tohoto zákona.

O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval Krajský soud v Plzni, který rozsudkem ze dne 25.1.2006, čj. 12 Co 612/2005-257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Svůj rozsudek odůvodnil tím, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy, rozhodné pro posouzení věci, a nepochybil, když se ztotožnil s názorem správního orgánu o tom, že nemovitosti, které jsou předmětem sporu, nepodléhají režimu ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě, a proto správní orgán právem nemohl vyhovět návrhu žalobců na restituci.

Za jádro sporu považoval odvolací soud posouzení, zda nemovitosti, které jsou předmětem sporu, sloužily v době jejich odnětí zemědělské výrobě, s tím, že bez vyřešení této základní otázky nemá smysl se zabývat dalšími hmotněprávními otázkami. Vyšel ze skutkového zjištění, že původními vlastníky nemovitostí zapsaných ve vložce č. 448 v Ch., byli rodiče žalobců. Otec žalobců svůj spoluvlastnický podíl na nich (spolu s dalšími nemovitostmi) postoupil 20.2.1948 svým dětem, tj. žalobcům, a žalobci byli zapsáni v pozemkové knize jako spoluvlastníci, souhlas s tímto převodem podle zákona č. 46/1948 však nebyl dán. Výměrem Jednotného národního výboru z 27.10.1949 bylo rozhodnuto, že zemědělský majetek otce žalobců podléhá konfiskaci. Podle specifikace jednotlivých nemovitostí v pozemkové knize nešlo o nemovitosti, sloužící k zemědělské výrobě. To potvrdili žalobci i v jiném sporu, v němž se domáhali vydání předmětných nemovitostí, když vypověděli, že žádná z nemovitostí, uvedených v žalobě, nesloužila zemědělské výrobě. O charakteru nemovitostí, jež jsou předmětem tohoto řízení, rozhodl Ústřední pozemkový úřad tak, že nejde o nemovitosti, na něž se vztahuje zákon o půdě. Správnost jeho rozhodnutí byla přezkoumána na základě rozkladu rozhodnutím ministra zemědělství. V odůvodnění jeho rozhodnutí vyplynulo, že otec žalobců J. Č. byl povoláním strojní zámečník, v době rozhodné pro přechod nemovitostí provozoval rozsáhlou živnost za pomocí stálých zaměstnanců, a to výrobu cementového zboží, pístních kroužků, výčepních pultů, chladírenských boxů,

čerpadel, umělého mramoru a cihel. K provozovně patřila skladiště, garáže, klempířská dílna, truhlárna, sklad dřeva, otevřená dílna, autodílna, cementářská dílna, strojírna s kanceláří, slévárna, kovárna, kolny a cihelna. Zemědělské pozemky (které nejsou předmětem tohoto sporu) byly v té době pronajaty rodině K. Správní orgán zkoumal, zda u sporných pozemků nešlo o součást zemědělské usedlosti s doplňkovou živností, a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo a sporné nemovitosti nebyly ani funkčně svázány se zemědělským majetkem rodičů žalobců, který v době odnětí byl již řadu let v nájmu jiné osoby. Odvolací soud se zabýval i námitkou žalobců, že ministerstvo zemědělství, které v roce 1949 zamítlo udělení souhlasu s převodem nemovitostí podle § 12 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, mělo více podkladů pro posouzení charakteru sporných pozemků. Dle odvolacího soudu nelze z odůvodnění tohoto rozhodnutí zjistit, že by v roce 1949 ministerstvo zjišťovalo charakter jednotlivých parcel, ale zabývalo se tím, že nabyvatelé (žalobci) nemají náležitosti oprávněných uchazečů o příděl. Žádné jiné okolnosti tento orgán nezkoumal. Odvolací soud nesouhlasil s některými právními závěry soudu prvního stupně, které se týkaly výzvy k vydání nemovitostí, aktivní legitimace žalobců, posouzení platnosti postupní smlouvy, a rozsahu konfiskace majetku otce žalobců, jakož i možnosti přistoupení dalšího účastníka řízení, to však nemělo dle jeho závěru vliv na posouzení věci, neboť správní orgán nemohl vyhovět návrhu žalobců již jen proto, že nemovitosti, o jejichž restituci v tomto případě jde, nepodléhají režimu zákona o půdě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřují ve výkladu ustanovení § 1 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b), § 28b odst. 2 a § 30 zákona o půdě, což konkretizují následujícím okruhem otázek:

1. Zda pro závěr o tom, komu náleželo vlastnické právo k majetku dotčenému konfiskačními či jinými opatřeními státu, učiněnými po 25.2.1948 do 1.1.1990, a v jakém rozsahu byl takový majetek odňat, je právně významný vklad a výmaz vkladu vlastnického práva v tehdejší pozemkové knize.

2. Zda pro závěr o přechodu vlastnického práva podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě je významné, zda se tak stalo v souladu s tehdy platnými předpisy či nikoliv.

3. Zda pro závěr, že majetek, na jehož vydání byl uplatněn restituční nárok, podléhá režimu zákona o půdě či nikoliv, je právně významné, podle jakých předpisů majetek přešel na stát nebo jinou právnickou osobu.

4. Zda pro takový závěr je právně významné splnění předpokladu dle § 28b odst. 2 zákona o půdě.

5. Zda pro takový závěr je nezbytné provést skutková a právní zjištění a posouzení ze všech hledisek, uvedených v § 1 a § 30 zákona o půdě.

6. Zda do rozsahu působnosti zákona o půdě patří i majetek, který v rozhodném období ke dni účinnosti tohoto zákona užívaly státní podniky tzv. strojních traktorových stanic v působnosti Ministerstva zemědělství.

7. Zda osobám, které se domáhaly přezkumu zákonnosti v rámci řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů dle § 250 a násl. o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2002, včetně posouzení účinnosti dříve učiněných správních rozhodnutí, která byla pro správní orgán závazná, zůstal zachován účinek těchto úkonů včetně práva, aby soud posoudil v řízení o následné žalobě podané v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., i zákonnost těchto dříve učiněných správních rozhodnutí která byla pro správní orgán závazná, a pro jejichž přezkoumání nebyl stanoven zvláštní postup.

8. Zda je nezbytným předpokladem pro posouzení zákonnosti správního rozhodnutí soudem také připojení spisu správního orgánu, který vydal posuzované rozhodnutím pokud nevyplývá nezákonnost takového rozhodnutí přímo z jeho obsahu.

Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřují zřejmě v tom, že soud neposoudil zákonnost rozhodnutí ministerstva zemědělství o tom, že předmětné nemovitosti nejsou zemědělským majetkem, na nějž se vztahuje zákon o půdě. Dále uplatňují nesprávné právní posouzení věci soudem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Soud měl vyjít z toho, že příslušné správní orgány podřadily v roce 1949 předmětné nemovitosti pod režim zákona č. 46/1948 Sb., tedy jako zemědělské. Pokud soud zjišťoval faktický stav, vycházel z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, nikoli z celého jeho spisu. Neměl rovněž vycházet z výpovědi žalobců v jiném řízení, v němž se snažili prokázat, že na nemovitosti se vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za situace, kdy ani oni, ani úřady si nebyli jisti, zda na restituci předmětných nemovitostí se vztahuje tento zákon, nebo zákon o půdě. Jestliže odvolací soud dále vycházel z toho, že podle specifikace jednotlivých nemovitostí v pozemkové knize se naznačovalo, že nejde o nemovitosti sloužící zemědělské výrobě, pak tento důkaz nebyl soudem proveden. Podle dovolatelů také nelze při zjištění faktického charakteru pozemků vycházet z rozhodnutí Ministerstva zemědělství z roku 2000 a 2001, protože neobsahují zjištění o tom, zda předmětné nemovitosti sloužily v době jejich odnětí zemědělské výrobě – zjištění se týkala původního povolání otce žalobců, provozování jeho živnosti a pod., tedy jiných otázek než posouzení charakteru nemovitostí. Ani odvolací soud se nezabýval otázkou, zda předmětné nemovitosti nepodléhají režimu § 1 odst. 1 zákona o půdě, tj. jako zastavěné pozemky budov, sloužících zemědělské výrobě. Poukazují na to, že předmětem podnikání povinné osoby, která nemovitosti držela ke dni účinnosti zákona o půdě – Státního podniku zemědělské techniky, jehož zakladatelem bylo Ministerstvo zemědělství, bylo poskytování služeb zemědělské výrobě. Dovolatelé rovněž dovozují, že skutkové zjištění učiněné odvolacím soudem je neúplné a nesprávné, pokud dovodil, že předmětný majetek nebyl odňat na základě konfiskačního výměru, k němuž došlo na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 24.3.1949. Odvolací soud přitom neupozornil účastníky na svůj odlišný právní názor, než jaký v této věci zaujal soud prvního stupně a neumožnil jim tak doplnění rozhodujících skutečností, čímž došlo i k vadě řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolání bylo podáno včas a splňuje formální náležitosti vyžadované zákonem. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl zrušen jediný rozsudek soudu prvního stupně v této věci, není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)

o.s.ř.. Dovolací soud proto musel posoudit, zda rozsudek odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce, což je podmínka pro jeho závěr, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z tohoto hlediska je primérní názor odvolacího soudu, že zásadní otázkou je v tomto řízení podřazení nemovitostí, jež jsou předmětem restitučního nároku, uplatněného u pozemkového úřadu, pod režim zákona o půdě, jakož i z toho vyplývající závěr, že pokud takto podřazeny být nemohou, je posuzování dalších podmínek restitučního nároku uplatněného podle tohoto zákona je zbytečné. S tímto závěrem dovolací soud v plném rozsahu souhlasí, a nepovažuje proto z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za potřebné, ani možné, se zabývat dalšími věcnými okolnostmi případu, pokud se zákon o půdě na předmětné nemovitosti nevztahuje.

Dovolací soud i nadále setrvává na své judikatuře, podle níž je pro posouzení, zda na restituci konkrétního nemovitého majetku se vztahuje zákon o půdě, směrodatné zjištění, zda tento majetek splňoval faktická kriteria uvedená v § 1 odst. 1 písm. b) až c) tohoto zákona nejen ke dni účinnosti zákona, ale i ke dni jeho odnětí původnímu vlastníkovi. Zákon dává pravomoc k rozhodnutí o charakteru tohoto majetku v hraničních případech správnímu orgánu - Ministerstvu zemědělství. Při posouzení této otázky tedy bylo možno vyjít ze závazného pravomocného rozhodnutí tohoto orgánu, jehož zákonnost zřejmě nebyla napadena žalobou podle části páté o.s.ř. ve znění platném v roce 2001. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, však pojaly zjištění, obsažená v rozhodnutí Ministerstva zemědělství, jako jeden z důkazů, o jehož správnosti neměly s ohledem na další doplňující důkazy pochybnost. Dovolací soud pak nemůže přezkoumávat skutková zjištění soudu, pokud je přípustnost dovolání dána jen ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§ 241a odst. 3 o.s.ř. a contr.).

V dané věci tedy dovolací soud nemohl přezkoumávat skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů, totiž že předmětné nemovitosti neslouží a nesloužily ani v době jejich odnětí původnímu vlastníkovi zemědělské výrobě.

Za této situace, kdy podle jedině možného závěru odvolacího soudu, jenž ze skutkového zjištění vyplývá, totiž že na danou věc se nevztahuje zákon o půdě, nelze aplikovat ani ustanovení tohoto zákona, jejichž výkladu se dovolatelé dožadují, včetně jeho ustanovení § 28b odst. 2. Dovolací soud neshledal právní závažnost v ostatních otázkách, vytýčených dovolateli, jednak pro jejich řešení v judikatuře, které odpovídá právním závěrům rozsudku odvolacího soudu a odpovídá i hmotnému právu (např. při posouzení, jaký majetek je předmětem restitucí z hlediska § 4 odst. 1 zákona o půdě). Zbývající otázky, uplatněné dovolatelem, nemají zásadní právní význam pro jejich samozřejmost, eventuelně na daný případ nedopadají.

Dovolací soud proto neshledal, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam z hlediska § 237 odst. 3 o.s.ř., a tedy že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. pak bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

Náhrada nákladů řízení nebyla uložena žádnému z účastníků dovolacího řízení, protože žalovaným, kteří by podle jeho výsledku měli nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 243c, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 31. August 2006