JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1505/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Statutárního města B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 151/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2004, č.j. 19 Co 135/2002-85, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2002, č.j. 30 C 151/97-69, kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, a to tak, že určil, že vlastníkem pozemků v k. ú. B. a obci B. podrobně identifikovaných ve výroku rozsudku, jak jsou zapsány u Katastrálního úřadu B.- m. na LV č. 3687, je žalobce.

Krajský soud rozhodoval ve věci určení vlastnického práva ke sporným pozemkům, jež byly žalovaným a jeho otcem – žalovaný se stal po smrti otce jediným dědicem - ještě v původním označení (později přečíslovány) převedeny ve dnech 11. 5. a 16. 8. 1977 na stát, zastoupený rozpočtovou organizací I.. Smlouvy nebyly zaregistrovány dřívějším státním notářstvím a tuto skutečnost vzal soud prvního stupně za základ svých závěrů o neexistenci vlastnictví žalobce. Odvolací soud však dovodil, že při převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví tehdy nebyla podmínkou registrace státním notářstvím, a to nejen před novelou o. z. č. 131/1982 Sb. účinnou od 1. 4. 1983 (§134 odst. 2 o. z.), ale i předtím – což respektoval postup v řízení před státním notářstvím (viz též § 507a o. z., upravující intertemporální stránku věci).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož důvody spatřoval v intencích § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. ve vadě řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a v nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že se v rámci důkazního řízení odvolací soud nezabýval náležitostmi smluv (otázka podpisu statutárního zástupce) a především že po hmotněprávní stránce podléhaly tehdejší převody do socialistického vlastnictví, uskutečněné před 1. 4. 1983, notářské registrační povinnosti. Výjimka nebyla možná, v důsledku aplikace § 47 odst. 3 o. z. (tříletá doba vázanosti návrhem smlouvy) platila domněnka odstoupení od smlouvy, a k převodu vlastnictví tedy nedošlo. Instrukce ministra spravedlnosti č. 8/1964 neměla dostatečnou právní sílu k tomu, aby představovala výjimku z tehdy platného ustanovení § 134 odst. 2 o. z. o povinnosti registrace. Dovolatel žádal, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání žalovaného bylo podáno prostřednictvím advokátky a v zákonné lhůtě; jeho přípustnost je patrna z diformity rozsudků nižších instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

Dovolání však není důvodné.

Ohledně posouzení dovolacího důvodu procesní povahy (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) odkazuje dovolací soud na správné a podrobné posouzení platnosti smluv odvolacím soudem shrnující i průběh dokazování o nich, a to posouzení vyjádřené pozitivním závěrem o právní relevanci smluv (viz str. 4 nahoře odůvodnění rozsudku odvolacím soudem).

Podstatnou otázkou dovolacího přezkumu se stala právní úprava registrace smluv státním notářstvím v případě převodů nemovitostí fyzickými osobami do tehdejšího socialistického (státního) vlastnictví; pravidlo, že tyto převody nepodléhají registraci, bylo do znění občanského zákoníku (§ 134 odst. 2) výslovně vtěleno až zákonem č. 134/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983. Nicméně tato skutečnost nebránila platnosti převodu předmětných pozemků na stát bez registrace již v roce 1977, neboť registrace tu nebyla uváděným ustanovením výslovně požadována; závěry odvolacího soudu jsou i zde správné a přesvědčivé, včetně subsidiárního odkazu na § 507a o. z., podle něhož nemohla mít pozdější právní úprava vliv na práva již dříve nabytá.

Důvodem pro akcept převodu na stát bez požadavku registrace notářstvím byla jak „automatická“ presumpce správnosti jednání státu jako účastníka smlouvy – nabyvatele, tak i sama skutečnost, že stát byl nabyvatelem; převod tedy byl výhodný z hlediska rozmnožení tzv. socialistického vlastnictví. Tento přístup byl reflektován právními předpisy upravujícími řízení před státním notářstvím (viz tzv. registrační směrnice citovaná i odvolatelem) a v neposlední řadě zcela konstantní judikaturou (srov. např. Notářský řád, Komentář, Mikeš a kol., Orbis, Praha 1969, str. 319, 323 k § 61). Srovnává-li dovolatel právní sílu relevantních norem, pak jeho argumentace – byť zajisté významná u hlediska nynější aplikační praxe - neobstojí: je známo, že právní řád totalitního režimu, z jehož kontinuálního působení a tedy platnosti právních úkonů dříve učiněných nynější ústavní předpisy vychází, byl ve skutečnosti souborem pravidel reprezentujících vůli tehdy vládnoucí strany a že podzákonné předpisy v něm nezřídka fakticky požívaly větší právní význam a sílu, než zákony či proklamativní ústava. Není tedy ani z nynějšího pohledu ex tunc pochyb o tom, že převody mezi žalobcem, jeho otcem a státní organizací určenou k vyřizování těchto převodů za stát nabyly právních účinků a že dovolatelovy námitky nejsou důvodné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného zamítl podle § 243b odst. 2 o. s. ř.

Protistraně nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. července 2006

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 24. July 2006