JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1481/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. Doc. Ing. J. S., CSc., 2. L. S., a 3. V. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 27.7.2005, sp.zn. 19 Co 158/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 7 C 209/92 (žalobců Doc. Ing. J. S., CSc., L. S. a V. K., zastoupených advokátem, proti žalované akciové společnosti S. P., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 28.5.1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 6.10.2004, čj. 7 C 209/92-198. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo především rozhodnuto, že se zamítá žaloba o „schválení dohody o vydání pozemku parc. č. 1001/1 (o výměře 1102 m2), později rozděleného na pozemky parc. č. 1001/4, 1001/2, 1001/9, 1001/3, 992/2, 1001/5, 1001/7 a 1001/8 v katastrálním území P.-V., a dále pozemku parc. č. 1002 (o výměře 334 m2), později rozděleného na pozemky parc. č. 1001/6 a 1001/4, v katastrálním území P.-V., případně o poskytnutí finanční náhrady za tyto pozemky“. Dalším výrokem tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se vylučuje k samostatnému řízení žaloba žalobců, aby „soud zrušil právní úkony, kterými se převádělo vlastnictví žalované akciové společnosti S., grafické závody, P., na další osoby“, a to na manžele P. K. a A. K. kupní smlouvou z 19.8.1997 ohledně pozemku parc. č. 1001/1 v katastrálním území V., dále právní úkon převodu vlastnictví k pozemku parc. č. 1001/5 a parc. č. 1001/6 v katastrálním území V. z P. K. a A. K. na akciovou společnost S-R. kupní smlouvou z 26.8.1999, a stejně aby soud zrušil převod vlastnictví k pozemku parc. č. 1001/8 v katastrálním území V. z P. K. a A. K. směnnou smlouvou z 10.5.2002 na H. m. P., rovněž aby byl soudem zrušen právní úkon převodu vlastnictví k pozemkům parc. č. 1001/9 a parc. č. 1001/2 v katastrálním území V. z P. K. a A. K. na společnost s ručením omezeným K., P., kupní smlouvou z 15.4.2002, a posléze, aby byl soudem zrušen právní úkon převodu vlastnictví k pozemku parc. č. 1001/4 v katastrálním území V. z P. K. a A. K. na akciovou společnost Pozemní stavby Z. kupní smlouvou z 24.8.1998“. O nákladech řízení bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto tak, že žalobci jsou povinni nahradit žalované akciové společnosti S., grafické závody, P. 7.750 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 6.10.2004 bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 27.7.2005, sp.zn. 19 Co 158/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalované akciové společnosti S. P. náhrada nákladů řízení nepřiznává; stejně tak nebylo této žalované přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Bylo také rozhodnuto, že se „odmítá odvolání žalobců proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vyloučení věci k samostatnému projednání a rozhodnutí“.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a jeho právní posouzení věci ve svém výsledku je věcně správné.

Odvolací soud poukazoval na to, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byli žalobci spoluvlastníky pozemků v katastrálním území P.-V., které byly před svým rozdělením označeny jako parc. č. 1001 a parc. č. 1002, a že vlastnictví k tomuto nemovitému majetku, jako celku, převedli postupní smlouvou z 11.5.1953 na 26 fyzických osob. V daném případě tedy nepřešly věci přímo z vlastnictví žalobců na stát, nýbrž v důsledku dalších převodů od zmíněných 26 fyzických osob, takže žalobce (ani jejich právní předchůdce) nelze, podle názoru odvolacího soudu, považovat za oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a nelze tu dovodit povinnost žalované akciové společnosti k vydání nemovitostí, neboť původní vlastníci pozbyli své vlastnictví na základě postupní smlouvy ve prospěch subjektů od státu odlišných, nikoli však některým ze způsobů předpokládaných v § 6 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud byl dále toho názoru, že „vzhledem k tomu, že žalobci nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. a tento zákon se na ně nevztahuje, jsou nadbytečné další úvahy o tom, zda tu restituční nárok byl uplatněn řádně a včas“; to se týká i žalobce L. S. a žalobkyně V. K., kteří v této právní věci vstoupili do řízení až v roce 2002 (jejich vstup do řízení byl připuštěn usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 z 19.9.2002, čj. 7 C 209/92-148), neboť „i při splnění ostatních podmínek by šlo o oprávněné osoby nemající trvalý pobyt na území ČR a lhůty k uplatnění nároku by jim začaly běžet od 1.11.1994 ve smyslu nálezu č. 164/1994 Sb.“ a již by uplynuly.

Odvolací soud ještě dovozoval, že nejsou-li žalobci oprávněnými osobami podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., nemají nárok ani na finanční náhradu podle ustanovení § 13 odst. 1 tohoto zákona, které rovněž předpokládá existenci oprávněných osob a finanční náhrada se poskytuje oprávněným osobám, které z důvodů zákonem vymezených (§ 7 a § 8 zákona č. 87/1991 Sb.), nelze uspokojit cestou naturální restituce. Žalovaná akciová společnost není ostatně pro uplatnění nároku na finanční náhradu osobou věcně pasívně legitimovanou, když totiž podle ustanovení § 13 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb. se žádost o finanční náhradu podává u příslušného orgánu státní správy republiky a pasívně legitimována je tu pro vyplacení náhrady Česká republika.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu, když odvolací soud měl za to, že tu jsou důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21.10.2005, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 19.12.2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 2.7.2005 (sp.zn. 19 Co 158/2005 Městského soudu v Praze) i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 6.10.2004, čj. 7 C 209/92-198, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu uplatňovali, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že jejich „žalobní návrh nebyl soudy obou stupňů úplně, věcně a objektivně posouzen“, a to ani poté, co tento žalobní návrh byl s četnými průtahy projednáván po dobu více než 12 roků.

Podle názoru dovolatelů je nepochybné, že kdyby soud prvního stupně vycházel z podkladů a důkazů, předložených žalobci, byl by výsledek řízení jiný „v krátkém čase, bez tápání a průtahů“.

Dovolatelé zdůrazňovali, že zejména nebyla vzata při rozhodování soudu v úvahu jimi předložená příloha, nazvaná Protiprávní proces, který připravil žalobce o nemovitosti parc. č. 1001 a parc. č. 1002 v katastrálním území V., od roku 1948 do uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; naopak rozhodnutí soudů obou stupňů se opírá jen o pochybnosti a nepravdivé argumenty bez přihlížení ke skutečnostem uvedeným v již zmíněné příloze „Protiprávní proces“. Přitom jde o případ, kdy jejich majetek byl zjevně „převeden způsobem, který neodpovídá běžnému způsobu převodu majetku“; kdyby totiž v roce 1953 nepřevedli část svého pozemku na tehdejší národní výbor, jak to na nich bylo požadováno, byli by bývali perzekvováni a nedostali by se tehdy ani na studium na vysoké škole“.

Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 7 C 209/92 Obvodního soudu pro Prahu 10), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil ve svém rozsudku právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, napadeného dovoláním dovolatele, bylo uvedeno, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 3 odst. 1, § 6 a § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky.

Podle ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) věc přešla z oprávněné osoby na stát, přičemž jde o případy, jež jsou uvedeny taxativně v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; v § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je pak stanoveno, že povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal bez právního důvodu.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl právní rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci oprávněné osobě.

Fyzická osoba, která nenabyla věci od státu, není ani osobou povinnou k vydání věci podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 118 /252/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Právnickými osobami, které drží věci, jejichž vydání by se oprávněná osoba (oprávněné osoby) domáhala (§ 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), jsou jen ty právnické osoby, které získaly věc od státu, na nějž věc přešla v případech uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 119 /251/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jestliže právnické osoby získaly v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 věci (jež mají nyní v držení), které patřily osobě, jež je státním občanem ČR, přičemž šlo o získání těchto věcí v takovém případě, jež má na zřeteli ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., pak tu bylo možné dosáhnout (v době do 31.12.1993) nápravy jen za splnění předpokladů, jež byly stanoveny v § 31 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 117-118 /251-252/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uváděných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které jsou ustanoveními hmotněprávními, i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň bylo třeba konstatovat, že tato hmotněprávní ustanovení a výkladové právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Odvolací soud tu totiž ve smyslu těchto ustanovení i právních závěrů z uveřejněné judikatury odpovídajícím způsobem posuzoval případ, v němž došlo k převodu vlastnictví k nemovitostem z původních vlastníků na fyzické osoby (v období 1953-1954), které je pak dále smluvně převáděly (právními úkony, které byly jmenovitě uváděny v žalobních návrzích žalobců), a to na jednotlivé právnické osoby, přičemž ani z podkladů a listinných důkazů, předložených žalobci soudům obou stupňů (nevyjímaje ani obsahu v dovolání dovolatelů zdůrazňované přílohy označené „Protiprávní proces, který připravil žalobce o nemovitosti parc. č. 1001 a parc. č. 1002 v katastrálním území Vršovice“) nebylo možné dovodit základní zákonný předpoklad stanovený v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tj. že povinnost vydat věc podle tohoto zákona se vztahuje na případy, kdy v rozhodném období věc přešla z původních vlastníků na stát.

Za těchto uvedených okolností nebylo možné přisvědčit názoru, že tu odvolací soud řešil ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelů, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž bylo podáno dovolání dovolatelů, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního, a to jako dovolání nepřípustného podle těch ustanovení občanského soudního řádu, kterými je taxativně stanoveno, ve kterých případech je přípustné dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. října 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. October 2006